JFL

Tian Zhuangzhuang vždy točil odtažité a komplikovaně vyprávěné filmy, jenže zatímco ve snímcích jako „The Horse Thief“ a „Wu Čching-jüan - mistr go“ styl souzněl s předmětem vyprávění, tentokrát je třeba s politováním přiznat, že se režisér pouze plytce ozvláštňuje principielně slibný příběh. Zpřeházená chronologie a impresivní stylizace scén sice mohou diváky formálně omámit, ale nezakryjí fakt, že mytické pojednání o bestialitě člověka bylo přebyto formátem vývozního festivalového filmu. Hvězdy posbírané napříč Dálným východem (Džó Odagiri už se pomalu stává maskotem načančané festivalové komerce), slovutný režisér, podloží výpravného historického spektáklu a hlavně spousta oduševnělosti. Nelze se ubránit dojmu, že neustálé kopulace ústředního páru nemají být obrazem připodobňujícím člověka ke zvěři, ale prostě jen marketingově dobře zužitkovatelnou atrakcí. „The Warrior and the Wolf“ má potenciál být podobným dílem jako obsahově příbuzná „Písečná žena“ Hirošiho Tešigahary a když divák hodně chce, může ho tak i opravdu vidět, ale tvůrci vše nosné a podnětné zatlačují daleko za oslnivou formu, která se jim ovšem rozpadá pod rukama (viz titulky, které mají překlenout jednotlivé sekvence, ale spíše ukazují na neschopnost film vnitřně svázat).

Hlavní slabinou filmu je paradoxně obsazení Van Damma a Lundgrena, tedy hlavních atrakcí filmu. Z jejich přítomnosti na plátně opravdu lze cítit jakousi zhrzenost z vlastní kariéry, která je přivedla zpět do bodu „Univerzální voják“, který kdysi pro ně byl vrcholem (přesněji řečeno pro Lundgrena to byl opravdu vrchol a pro Van Dama začátek krátkého pobytu v první lize – pokud za ukazatel vezmeme tržby filmů). Na obou se navíc nepříznivě podepsalo stáří a to nejen co do vzhledu, ale také z hlediska schopnosti točit kontaktní akční scény. Filmaři se totiž rozhodli plně využít schopností dvou do filmu angažovaných MMA šampiónů a akci koncipovali v silně fyzickém stylu. To znamená že místo úhledné choreografie a ladných pohybů zde dochází především na hrubé narážení těly protivníků o okolí, páčení údů a tvrdé údery lokty a pěstmi. Právě ve scénách, kde proti sobě jakože jdou Van Damme a Lundgren je příliš často vidět, že se kamera marně snažili skrýt fakt, že si do těla dávají jejich dubléři, což ale současně vede k omezení intenzity akce – stačí srovnat se sekvencí, kde do sebe buší Andrei Arlovski a Mike Pyle. Při tom film ukazuje, že tvůrci v čele s debutujícím Johnem Hyamsem rozhodně nemají malé ambice a dokáží je realizovat navzdory evidentně nuznému produkčnímu zázemí. Film je ryzí laciná brakovka starého ražení, takže se z větší části odehrává v prostorách opuštěných továrních komplexů. Přesto v některých akčních sekvencích vykazuje až nečekané kvality. Tvůrci často akci řeší v dlouhých kamerových jízdách, které postavy sledují v logisticky náročných situacích s několika plány pohybu, případně v kratších záběrech, které se drží postav v pohybu. Již úvodní adrenalinově pojatá honička naznačuje, že zde je béčko o řadu úrovní kvalitnější než jaké obě hlavní hvězdy v posledních letech natočily. Bohužel rodokmen filmu také diktuje, že akce je v zásadě pomálu a převládají úmorné dialogové sekvence rozvíjející naprosto absurdní příběh.

Nečekaně mnohovrstevnatý film o uhrančivosti dekadence a nevázanosti, ale také o nevyhnutelném konci a vystřízlivění. "Withnail & I" je mnohem více než jen "kultovní britská komedie pro studentské publikum" oplývající hláškami a surreálními sekvencemi. Snímek grandiózně navozuje dojem drogově a alkoholově rozklížené reality a to bez křiklavé vizuální stylizace, ale čistě dialogy, hereckým projevem a diskontinuitou sekvencí. Vyprávění postupně krystalizuje do melancholického pojednání o neodvratném procitnutí do reality. Ve filmu přichází v podobě deziluzorní cesty z města, která ukazuje, že s městem esenciálně spjatí hrdinové prostě do zemitého venkovského prostředí nezapadají a nedokáží v něm fungovat. Hořkosladký závěr s grácií i zármutkem naznačuje, že "Withnail & I" nebyl jen o chaotickém konci jednoho desetiletí, ale také o vztahu, v jehož základech bylo možná něco víc než jen pouhé materiální sdílení jednoho bytu.

Béčková parafráze na "Cestu" Cormaca McCarthyho (tedy knihu, ne její filmovou adaptaci). Vše, co McCarthy vyjadřoval mezi řádky, je zde konstatováno s doslovnou jalovostí (od žánrové paralely s westernovými příběhy přes vytržení z letargie konzumní společnosti po motiv víry). Zatímco "Cesta" je ve svém přesahu obecná a nadčasová, zde se veškeré významy zplošťují na jednu konkrétní a především tradicionalistickou rovinu. Ačkoli se jedná o původní scénář, byl film příznačně propagován na Comic-Conu v San Diegu. Svým pojetím odpovídá americkým mainstreamovým komiksům, které také své publikum lákají na vycizelované obrázky a snaží se působit oduševněle skrze prvoplánové spoje s uznávanými díly západní kultury. Postapokalyptický svět je v "Knize života" jen kauzálně nepropojené leporelo, kde s každou stránkou scénáře vyskočí nějaký výjev a s další se zase ztrácí (stejně jako v "Terminator: Salvation"). Ale co na tom; ženy jsou tu krásné a nablýskaný styl pomáhá zakrýt fakt, že akční scény jsou koncipované s mizernou choreografií a za málo peněz. Škoda, že film není upřímný a sanží se působit jako něco víc; mohl to být dobrý přímočarý brak. Více v recenzi na Aktuálně.cz.

Třeskutě stupidní béčko plné úchvatných laciných momentů a toporného herectví, občas okořeněné senzací prostinkých speciálních efektů či nahoty. Jak je pro indonéský brak charakteristické, spojuje se zde klasická lokální legenda s rámcem hollywoodských žánrových vzorů. V tomto případě došlo ke splynutí legendy o Královně jižních moří s Cameronovým "Terminátorem". Výsledkem je úchvatně přímočarý akčňák, kde vyprávění nesleduje žádnou dramatickou linii a jednotlivé sekvence jsou motivovány výhradně tím, že něco takového bylo právě v "Terminátorovi". Ovšem z genderového hlediska se "Lady Terminator" ukazuje jako radikální film. Je třeba si uvědomit, že Indonésie je stát s majoritou muslimů a tamní společnost je silně patriarchální. V takovém kontextu je film, kde vyzývavá žena zabíjí muže střelnými zbraněmi (dojde také na střelbu mezi nohy) i v posteli svou vagínou, je velmi odvážný. Mužské postavy jsou často karikované (extrémní je to ve finále, kde hrdinovi na pomoc přispěchají jeho macho kámoši z Ameriky, což zavdává ke scénám mísícím náladu Modré ústřice s buranskou estetikou) a nakonec pouze žena dokáže vražedkyni zastavit poté, co ji před ní nedokázali ochránit muži se svými velkými pistolemi a puškami.

„Americký nezávislý film“ je vyčpělá mrtvola, na jejíž hrob okatě kladou květiny filmaři bez osobité vize či vyhraněných ambicí. Po Burn Out the Day si sice stále myslím to samé, ale velmi mě těší, že se vyhranění filmaři nebojí zdechlinu vykopat a posměšně s ní zaobcovat divákům před zraky, přičemž to navíc dokáží udělat neprvoplánově, neskandálně, ale naopak chytře, podnětně a především zábavně. Nový celovečerní film nejmladšího bratra slavného režiséra Spika Leeho na jednu stranu představuje snůšku typických festivalových schémat (rasově i fyzicky disproporční gay pár, který chce mít dítě, a k tomu vedlejší motivy jako lesby, národnostní pestrost, rasově vyhrocené dialogy, nadávání na korporace, vykořisťování sociálně slabých, etno-mystika a herbální medicína), ale pojímá je svěží formou, a dokonce z jistého pohledu lze říct, že je převádí do satiry, ba až dvojsečného campu. Film několikrát naznačuje, že vše předkládané je absurdní nadsázka, ale při tom nikdy nesklouzne do křiklavé parodie, naopak tyto náznaky zasazuje do vyprávění. I bez roviny sofistikované satiry je film zábavný a z mnoha ohledů pozoruhodný. Anabáze gayů za dítětem je pojata nadsazeně a velkou část filmu tvoří úsměvné rozhovory obou mužů s přáteli či potencionálními matkami; dojde také na směšné pokusy o početí. Filmu na uhrančivosti přidává chytrá forma, která kombinuje postupy klasického narativního filmu, dokumentu a domácího videa.

Bizarní porno, které se důsledně drží původní pohádky, lépe řečeno její podoby od Disneyho. Sekvence, kdy princ o(b)jíždí kraj a zlá královna ukazuje svou moc jsou strojově pojaté podle typického D'Amatovského schématu felace-cunilingus-kopulace-anál. Ale hardcore scény zasvěcování Sněhurky do tajů těla jsou vyloženou konfrontací diváka s "cizím" v psychologickém smyslu, neboť trpaslíky hrají liliputi, jednoho dokonce žena, která ale vystupuje jako muž.

Vidět lesbické porno určené pro lesby je fascinující zkušenost. Narozdíl od porna pro muže se film nezaměřuje na explicitní ukazování genitálií v akci, ale naopak zdůrazňuje prožitky aktérek. Sex před kamerou není fingovaný, ale to neznamená, že se to bude neustále dávat najevo detailními záběry. Zatímco v pornu pro muže kamera hledá ideální pozice, ze kterých by poskytla nejlepší pohled na akci, jenž je v souladu s mužskou rozkoší orientován na jedno místo, takže se snímky vyznačují dlouhými blízkými záběry, porno pro lesby charakterizuje těkající kamera a pečlivé rozzáběrování. Střídají se všechny velikosti záběrů, chvíli je upřednostněn celek a záhy zase detail. Navíc z hlediska vyprávění není kladen důraz na střídání partnerů, naopak celá stopáž je věnovaná dlouhému milostnému aktu dvou žen, které sice vystřídají několik prostředí (auto, poušť, dům), ale stále se jedná o jeden dlouhý akt s několika vyvrcholeními. "Post-Apocalyptic Cowgirls" stejně jako jiné filmy režisérky Marie Beatty ukazují sex s pevně danými rolemi dominance a podřízenosti, ale ve smyslu preference aktérek. SM prvky nejen že umocňují dynamiku aktu (ve smyslu dynamiky vztahu, ne tempa), ale ještě dále stupňují "jinakost" vůči "lesbickým" pornům pro muže, kde jsou aktérky v zásadě submisivní a poddávají se dominantnímu pohledu kamery. Jak je navíc pro filmy od Marie Beatty typické, další přidanou hodnotou filmu je, že narozdíl od strojeného macho porna, kde mnohdy nejen ženy, ale i muži před kamerou pouze monotónně provádí určité úkony a předstírají zaujetí, zde je z každého záběru cítit nefalšované potěšení nejen účinkujících, ale i režisérky.

Kvůli údajné sebereflexivitě je toto porno opěvované v zahraničních recenzích, ale přesnější bude "naivní a předvídatelně schematický pohled do zákulisí natáčení porna".

V mnoha ohledech nápadité a formálně hravé porno, které si zaslouží nejen post klasiky, ale díky přítomné nadsázce hravě strčí do kapsy i trapně seriózní současné tituly.