JFL

Obžerská mocnina série "Slunce, seno", mnohaúrovňová exploatace a produkční tunel maskované jako rozpustilá komedie. Jen škoda, že vtipy se omezují na toporné zoufalosti ve stylu Trnky brnky.

Skvělá dramaturgická výstavba, precizní užití formátu a skvěle civilní postavy (narozdíl od schematických figur v americkém remaku "Karanéna"). REC de facto převrací princip Záhady Blair Witch - zatímco tam kamera omezovala pohled a nechávala vše na divákově představivosti, zde se kamera (příznačně vedená televizním kameramanem hnaným senzacechtivou reportérkou) staví do ideálních pozic, aby divákům nabídla nejlepší pohled na akci. Proto také REC tolik nenapíná, ale naopak představuje dravou adrenalinovou jízdu plnou ataků a primárních atrakcí. Jedinou slabinou filmu je vysvětlovací pasáž, která zbavuje vyprávění mystéria a naopak do něho vnáší pochybnosti stran vnitřní logiky.

I bez spojitosti s Hlaf Life úchvatně natočené. Skvělá práce s pohledem první osoby, který omezuje pohled na rám obrazovky / monitoru.

Kung fu kyborg je v základu typický film od Jeffreyho Laua. To znamená, že do popcornově stravitelného celku hází atrakce speciálních efektů, přízemní humor, parodické prvky, odkazy na popkulturu, tradice a každodenní život v čínských teritoriích, přičemž z hlediska vyprávění směšuje akční scény a romantickou komedii. Bohužel narozdíl od režisérových vrcholných snímků "A Chinese Odyssey" a "Čínská odysea 2002" nemá tentokrát Lau po ruce tak talentované herce a nepříznivě se podepsal i fakt, že se scénář nemůže opírat o klasický příběh. Následkem toho jednotlivé sekvence postrádají komickou gradaci a energické herecké podání a film je jako celek ještě více roztříštěný a nejdnotný než hongkongské bláznivé komedie z 80. let. Obzvláště ale zamrzí, že se Lau zřekl typicky hongkongského stylu a lokální specifika samosprávní oblasti vyměnil za prvky typické pro pevninskou Čínu. Ačkoli film vznikl jako koprodukce, co do stylu humoru a kulturního podloží jednotlivých vtipů je to v prvé řadě čínský snímek. 5/10 Více v recenzi na Rejže.cz.

Na rozdíl od svého času napjatě očekávaného "Confessions of Pain" s jeho odtažitě vycizelovaným stylem a překombinovaným scénářem je "Overheard" konečně plnohodnotným návratem (větší části) tvůrčího týmu stojícího za zázrakem jménem "Volavka". Forma ani scénář tu neexhibují a naopak nechávají veškerý prostor postavám. V souladu s tím a faktem, že ve filmu nejsou žádné akční a principielně ani dynamické žánrové scény, se role hlavní atrakce přenáší na skvostné herecké obsazení v čele s jedněmi z nejlepších herců působících v současném Hongkongu - Lau Ching Wan, Louis Koo, Daniel Wu a Alex Fong, kterým v menších partech sekundují Waise Lee, Michael Wong. Pozvolné vyprávění pečlivě buduje napětí překvapivě klasickými a nekřiklavými prostředky – důsledné předestření výchozí situace a její decentní stupňování, přičemž v obou fázích se staví na pečlivém rozzáběrování, které přehledně ukáže všechny prvky scény. Overheard překvapí svým stylem, který na jedné straně vychází z postupů současné hongkongské kinematografie orientované na zahraniční trh (hyperrealismus, opuštění osobitého spektakulárního stylu 80. a 90. let), ale současně se vyhýbá povrchní plochosti. Jestliže o jiných high concept filmech z Hongkongu posledních let (včetně zmíněného "Confessions of Pain") lze říci, že jsou jen nablýskané exotická cingrlátka určená k okouzlení zahraničních diváků, "Overheard" ukazuje, že v Hongkongu může vzniknout film globálního (chcete li hollywoodského, ve smyslu univerzální přístupnosti) ražení.

Nejhorší na tomto filmu je, že kvůli zoufalé snaze vyvolávat dojem reality se v závěrečných titulcích dostalo uznání hercům, kteří předvedli mizerné výkony (v čele s režisérem, který v záběrech rozhovoru s doktorkou vypadá jak někdo, kdo ve čtyři ráno v zaplivaném nonstopu lavíruje na hranici opilosti a doléhajícího spánku, ale ještě v pošetilé snaze sbalit tu buchtu na baru finguje zaujetí jejími řečmi), zatímco skvěle zneklidňující představitelka "reálné" doktorky zůstala nejmenována. Angažování Mily Jovovich naznačuje, že půjde o hystericky vypjatý film, a v tomto ohledu tvůrci nezklamali. Dalším vodítkem kvality je fakt, že se snímek natáčel v Kanadě a jihovýchodní Evropě, což ho přiřazuje do kategorie laciných videobraků s pány Van Damme, Lundgren a Seagal. Stejně jako tyto fláky se ani "Čtvrtý druh" nepokouší zahrát za málo peněz hodně muziky, jako to dělají produkčně nuzné horory ambiciózních fanoušků i profesionálů. Vyvolávání dojmu reality zde není užito jako omluva pro minimální prostředky při natáčení či formální rámec pro nápadité uchopení žánrové premisy, ale prostě jen plytká snaha svézt se na aktuálním trendu. Narozdíl od "Záhady Blair Witch" či "Cloverfieldu", "REC" i "Paranormal Activity" film po odhalení faktu, že je jen vykonstruovaná fikce, nemá už co nabídnout. A co se týče tématu únosů lidí mimozemšťany, "Čtvrtý druh" nesahá ani po prach na podrážkách mrazivě naléhavému snímku "Oheň v oblacích" (1993). Více v recenzi na Aktuálně.cz.

Film náleží do mediální franšízy „Tajný vrchní úředník Tadano Hitoši“, která čítá dvě série komiksů, čtyři série televizního seriálu, čtyři speciální díly k televizní sérii a televizní film. Ačkoli se jedná o snímek určený pro kina, má spíše podobu několika spojených dílů televizního seriálu; především kvůli klasicky plochému televiznímu obrazu, televiznímu způsobu snímání scén a hereckým projevům. Celá franšíza je zacílená na japonské kancelářské úředníky, kterým s nadsázkou idealizuje jejich svět a zviditelňuje jejich sny. Hrdina Tadano Hitoši vypadá jako neschopný odstrkovaný úředníček, který je svými kolegy přehlížen, ale to je ve skutečnosti pouze dobrá maska, neboť Hitoši je donchuánský specialista na řešení ožehavých úkolů, které mu zadává sám nejvyšší ředitel korporace, pro níž pracuje. Film (stejně jako komiksy a TV seriál) staví humorně nadsazené scénky na dvojí identitě hrdiny. Jeho každodenní úřednická maska zavdává k řadě vtipů na téma hrdinovy nemotornosti, nevzhlednosti a opovržení jeho kolegů, ale současně na sebe také váže spoustu scén, kdy se s vážně míněným patosem glorifikují tradiční hodnoty japonských úředníků jako úslužnost, oddanost a maximální obětavost. Naopak agentské alterego hrdiny na sebe váže enormně nadsazené scény jeho stylovosti, šarmantnosti, nadlidských fyzických schopností, mistrovských schopností v řešení úkolů všeho druhu a samozřejmě také jeho úspěchů u žen, které jsou ztvárněné jako absurdní intermezza s nápaditými metaforami pro sexuální vyvrcholení. V souladu se zájmy cílové dicácké skupiny vystupují v epizodních rolích ve filmu i seriálu hvězdičky japonských pornofilmů - zde konkrétně Maria Ozawa a Azumi Harusaki.

Jak sám řekl Downey při přebírání Zlatého globu, bez něho by film neměl šanci. Snímek přichází s vynikající ústřední dvojicí Holmes-Watson (nečekaně přesný a charismatickýJude Law), jejichž interakce je radost sledovat. Škoda, že většinu filmu zabírají nudné peckovačky, nezáživné vyšetřování již od začátku absurdního případu a tuna ničím neozvláštněných klišé. Opakovaně se potvrdilo, že Ritchieho filmy stojí na obsazení postav, přičemž příběh samotný a všelijaké kudrlinky ve vyprávění jsou na první pohled možná hezké, ale napodruhé už vyvolávají akorát znuděné zívnutí. Kdyby film byl pojatý jako sitcom z domácnosti Holmese a Watsona, byla by to grandiózní zábava, takto film zůstává béčkovým brakem se skvělými postavami a hromadou nevyužitého potenciálu (konflikt racionality a pověr, Teslovsky fantastické aparáty i samotný akčně směřovaný detektivní rámec).

Naomi Kawase opustila svou rodnou japonskou prefekturu Nara, kam byly zasazené jej předchozí hrané snímky, a dokonce se i spojila s hvězdnými herci. Projekt sice může apriorně zavánět festivalovým kalkulem a snahou zaplatit si dovolenou v Thajsku, ale výsledek je dílo, které plně náleží do režisérčiny filmografie. Zdejší pojetí duchovního spojení mezi lidmi, které přesahuje roviny verbální komunikace, sice nedosahuje intenzity a intimity "Lesu truchlení" (v televizi jako "Smuteční les Mogari"), ale také dokáže uhranout. Kawase přichází s relaxačním filmem, který negraduje, pouze v poklidu ukazuje přiospalý svět, kde precizní doteky thajské masáže z těl postav pomalu uvolňují křečovitě uzavřené emoce.

Sedm minut sebestředného okouzlení estetikou Dálného východu, které je ještě více rozevláté než Brabcův "Máj". Mylène Farmer je evidentně velká fanynka asijské kinematografie, ale její fascinace je stejně povrchní jako postoj kreslíře kýčovitých obrázků k západu slunce a stejně fanatická jako u otaku, kteří se také rádi stylizují do ikonických figur. Nedokládá to pouze tento klip, ale také video k songu "Peut-Être Toi" od Production I.G.. Ego zdejší star bohužel přebíjí i charakteristický styl režiséra a devalvuje ho na rovinu vypočítavé sebeparodie.