JFL

Strhující sci-fi se chopila samotného základu žánru, tedy fascinace technikou a kosmem, a využívá ho k co největšímu emocionálnímu zatížení diváka. K udržení neustálého přívalu emocí souží přechody mezi žánry a kombinace subržánrových motivů, zatímco působivost scén maximalizuje důmyslné využívání výrazových prostředků klasického filmu, speciálních efektů i technik experimentální kinematografie. Vznikla tak odzbrojující emocionální masáž, jež dá doopravdy pocítit, jak je člověk ve vesmíru malý.

Reálná Diane Arbus si snímky outsiderů a všemožně pokřivených lidí získala místo na Pantheonu světové umělecké fotografie. Fantaskní nadreálný film, který o ní natočil Steven Shainberg (Sekretářka) nerekonstruuje události jejího života. Skrze fiktivní příběh vytváří podmanivý klíč do světa jejích fotografií. Pro Diane měla každá fotka svůj příběh, který je do ni částečně vepsán, ale z velké části zůstává nevyřčen. Film ukazuje fascinující, emocionálně pohnutý zrod jedné fotky.

Stylově zoufale přeplácané, ale jako resuscitace hongkongských "girls with guns" filmů z 80. a 90. let naprosto skvělé. Vedle žánrově povinných inspirací ve starších či zahraničních filmech (akční scény ala "Killer" a "Léon") a klasického principu rekrutování představitelek (primární je vzhled, takže dvou hlavních rolí se zhostily modelka a známá DJka) tu navíc je úchvatně subverzivní pojetí žen. Ženy sice jsou zobrazené jako objekty pro mužský pohled, ale právě v tom spočívá jejich síla - trénink profesionálních vražedkyň sestává z utužování tělesné odolnosti, bojových umění, počítačů, kultivování vzhledu, nácviku správně vyzývavého držení těla, ovládání střelných zbraní a sexu (zobrazeno v daném pořadí). Většina mužských postav je zobrazena jako machističtí mastodonti - výjimkou je Daniel Wu v roli roztomile roztržitého a pohledného nekňuby z CIA (který pro hrdinku začne představovat možnost odchodu ze zabijácké profese) a hlavní záporák gay (příznačně jen on představuje pro hrdinky rovného protivníka).

Carrollovská říše divů může mít mnoho podob. Ve filmu Terryho Gilliama je to buranský zapadákov se dvěma domy uprostřed nekonečných lánů trávy. Sem přijela malá holčička s otcem feťákem a zatímco on si dopřává „dovolenou“ ze stříkačky, ona tráví čas konverzací s hlavami panenek a poznáváním groteskních sousedů. Realita, sen, fantazie a šílenství nejsou jasně odděleny, nýbrž splývají do pokřiveného obrazu znepokojivého světa, v němž je představivost stejně tak obranou proti hrůze, jako hrůzostrašnou iluzí.

"Až do smrti" je mimořádný snímek ve Van Dammeově filmografii. Přesvědčivý herecký výkon, poutavě vyhrocený příběh a silnou psychologii hlavní postavy doplňuje syrový styl, který přichází ke slovu především v závěrečné nelítostné přestřelce. Simon Fellows si zaslouží veškerou chválu za to, že podobně jako hongkongští mistři John Woo, Tsui Hark a Ringo Lam dokázal z herecky nenadané a fyzicky skomírající akční "hvězdy" dostat maximum. Nejslabším článkem je bohužel scénář. Všechno, co v něm funguje (scény profilace a následného přerodu hrdiny, jeho vztahy s dalšími postavami a celá ústřední premisa), je bez přiznání zdroje vypůjčené ze dvanáct let starého hongkongského mixu thrilleru a dramatu "Loving You", který režíroval Johnnie To. To by ovšem nevadilo. Problém je v tom, že vynikající příběh hongkongského filmu byl asi pro Američany příliš dramaticky odvážný a nad únosnou míru se vymykající tradičním schématům béčkových akčňáků. Proto předlohu rozšířili o tradičně koncipovanou ústřední kriminální linii, další vedlejší postavy a toporně doslovný epilog se šťastným koncem a absolutním očištěním hlavního hrdiny. Všechny přidané motivy jsou ovšem kauzálně nekoherentní a z hlediska jejich začlenění do vyprávění lajdácky odfláknuté.

Režiséři Mark Neveline a Brian Taylor natočili přiznanou poctu hrám typu Grand Theft Auto a snad díky tomu, že nevycházeli z jedné konkrétní hry, natočili jednoznačně nejlepší videoherní film; tedy alespoň v akčním žánru. Z her totiž využili pouze realitě podobný, ale přitom nadsazený svět, kde je ve jménu divácky přitažlivé adrenalinové jízdy dovoleno naprosto vše. Film spojuje dravost, drzost a sebereflexivitu videoher s videoklipovou hyperestetikou moderního akčního filmu a skrze to divákům sugeruje podobné emoce, jaké zažívají hráči.

Nedoceněný a nepochopený výstřelek absurdní kinematografie a film s ultimátní charakteristikou démonického záporáka: "Kdyby byl živý, jedl by teď s námi nahý na zadním sedadle naší limuziny suši z mikrovlnky".

Režisér Phil Joanou nikdy nebude patřit mezi autorské filmaře, jejichž filmy spojují určitá témata či výrazný filmový styl. Zůstane řemeslníkem, který natočí cokoli, ale nutno dodat, že perfektně. Jeho filmy představují technicky profesionálně zvládnuté žánrové balíky, jimž na hodnotě přidává skvostné herecké obsazení. Potvrzuje to i projekt o mladistvých delikventech, kteří objevují smysl života v americkému fotbalu. V hlavní roli trenéra exceluje charismatický The Rock.

Divák stejně jako v případě televize či internetu vstupuje do rozjetého vyprávění (jeho celkovou podobu dotváří tři svazky komiksu, který uvozuje události ve filmu), z jehož zběsilého proudu loví dílky velké mozaiky příběhu. Apokalypsa v jednotlivých pasážích přepíná mezi estetikou zpravodajství, reklamy, videoklipu, estrád, reality show, infotainmentu a televizních seriálů, přičemž dramatické scény stylizuje podle zábavních pořadů, soap oper, sitcomů a celého spektra seriálů od romancí po detektivky. Přiznanou pokleslost umocňuje herecké obsazení složené z popkulturních hvězd a celebrit, které hrají typické postavy bulvárního univerza s šestákově znějícími jmény. Kellyho výtvor neoslní tolik tím, co říká (příběh lze vykládat například jako oslavu sebenalezení jedince uprostřed chaosu postmoderního světa), ale spíš tím, jak výstižně dokázal rekonstruovat zkušenost každodenně zakoušené multimediální reality. "Apokalypsa" tedy je příznačné dílo své doby, v němž se zrcadlí schopnost současného člověka prodírat se změtí textových, zvukových a obrazových informací.

Skrze naivní iluze bossů korporačních fasfoodových řetězců, sociální zázemí náctiletých zaměstnanců v pestrobarevných uniformách řetězcových poboček a drsný život špatně placených imigrantů pracujících v masokombinátech skládá režisér Richard Linklater nelichotivý, celoplošný obraz světa fastfoodové kultury. Namísto lineárního příběhu film tvoří epizodní výjevy, které fungují jako malé reportáže. Nepřítomnost příběhu sice vede k nesoudržnosti, ale zároveň umožňuje naznačit všechny aspekty fastfoodové kultury a poukázat na její globální vliv.