JFL

Spíše nabubřelý dokument, který okázale dává najevo, jak jsou jeho tvůrci otevření a nebojí se ukázat pornografické scény, až se kvůli tomu nedostává na kloudné výpovědi. Samotné východisko porna coby nástroje politiky a podvratné provokace proti establišmentu stejně jako film samotný vykazuje především nabubřelost. Tvůrci sebrali řadu význačných lidí z branže, ideologů, aktivistek a porno aktérů, ale bohužel je v rozhovorech nevedou k podstatě věci, ani jim nekontrují, pouze jim jen přitakávají, byť v řadě případů se nějaký protipohled vyloženě nabízí. Příznačně většina dokumentu se zaměřuje na Cicciolinu, ale ji samotnou nechá promluvit až na úplném konci a to navíc zcela nekonstruktivně. Nelze se zbavit dojmu, že to nejzajímavější z rozhovorů zůstalo ve střižně, a pokud ne, tak byly rozhovory ztrátou času a příležitosti.

Mokrý sen všech přestárlých otaku. Co víc si přát od života, když je člověk sebezahleděný zahořklý loser a dávno oslavené třicáté narozeniny dávají tušit, že život už lepší nebude a že oproti původním snům se nikdy nedostaví uznání, věhlas a vyšší plat? Globální apokalypsa se pak stává nikoli koncem světa, ale vítaným restartem, kde jako první pochcípají všichni otravní známí a pracovní kolegové a k dobru přijde i doposud jen výstřední a okolím nechápaný koníček. Aby byla iluze dokonalá, nesmí chybět ani trofej v podobě školačky, která je současně touženým objektem, křehkou kráskou potřebující ochranu i superzabijáckou zbraní v jednom. Zatímco dříve postapokalyptická fikce sloužila k aktualizaci mýtických vyprávění a zestárlých žánrových kategorií jako třeba westernů, v "I Am a Hero" se stává ventilací zapšklosti a frustrací domněle nadřazených nerdů vůči každodenní realitě, která tak ostře kontrastuje s fantaskními příběhy, které hltají. Fakt, že tuhle marnost někteří zahraniční komentátoři japonské kinematografie považují za jeden z lepších titulů loňského roku, pouze dokládá, v jaké mizérii se dříve vyhlášená filmová produkce nachází.

Stejně jako Dingem režírovaná "Police Story 2013" i "Saving Mr. Wu" je nafouklý rádoby high concept a marné čekání na slibovaný řízný thriller. Mávání kamerou marně zastírá, že tu ve skutečnosti žádná dynamika a napětí nejsou, jen schematická žvanírna, která slouží k melodramatické oslavě čínských strážců zákona coby nadlidských borců obětujících se pro blaho druhých.

Tak už i Pang Ho-Cheung se přidal ke starší generaci hongkongkých filmařů a odjel vydělávat jüany. Dle očekávání tedy v jeho nejnovějším počinu zcela schází výrazná lokální atmosféra a cit pro každodenní drobnosti jeho předchozích hongkongských filmů, které z něj předtím udělaly jednoho z předních tvůrců postkoloniálního období. Namísto přirozenosti zde máme odosobněný svět lifestylových čínských filmů prodávajících pevninskému publiku iluzi života na vysoké noze. Jenže při podrobnějším pohledu se "Women Who Flirt" překvapivě ukazuje jako jeden z Pangových nejdůmyslnějších projektů. Jednak díky tomu, že právě do prostoru aseptického čínského kapitalistického snu tvořeného luxusními podniky, módními oblečky, létáním první třídou a pobýváním v hotelových apartmánech vnáší Pangovu charakteristickou prostořekost a přízemnost. Ačkoli kvůli dohledu čínských cenzorů místo dospělácké přímočarosti hovorů o vztazích a sexu nastupují dvojsmyslné gagy a hlášky, pořád se v kontextu čínských artificiálních populárních žánrů jedná o nevídanou tělesnost. Vedle toho si film zaslouží uznání díky své genezi. Pang se inspiroval knihou "Každý má rád něžné ženy", což je jeden z řady návodých manuálů od osoby zvoucí se Luo Fu-man (aneb Loverman), které vydělávají na genderových stereotypech a jejich mramorizování, když čtenářky vedou k sebestylizaci do určitého absurdního ideálu. Nutno dodat, že daný ideál z podstatné míry ustanovují právě populární čínské lifestylové romance a melodramata. Namísto přímé adaptace Pang spolu se spoluscenáristkami Jody Luk a Zhang You-You vytvořil přímou opozici předlohy. Jako hlavní hrdinku ustavili tomboye zatímco všechny poučky z knihy transformovaly do postav vypočítavých Barbín, které plní roli směšných figurek, pokud jsou z Číny, nebo záporaček, pokud jsou z Tchaj-wanu. Právě rovina žánrové a anti-normativní sabotáže z Pangova čínského projektu dělá nakonec mnohem sympatičtější a ambicióznější dílo, než byly jeho předchozí snímky, kde jen planě vytěžoval vlastní styl.

Nejdůmyslnější tah věhlasného seriálu dánské veřejnoprávní televize spočívá v tom, že láká na nestranný pohled do zákulisí politiky a médií. Jenže ve skutečnosti neukazuje, jaká politika je, nýbrž jaká by měla být. Je pak na divácích samotných, aby si uvědomili kontrast politické linie i vystupování zdejší hrdinky vůči reálným politikům. Při tom ale scénáře nikdy nesklouznou k naivitě a naopak nechávají Birgitte Nyborgovou procházet zásadním obloukem z idealistky po nesmlouvavou političku zocelenou vládními tahanicemi i často donucenou ke kompromisům neslučitelným s jejím výchozím přesvědčením. Zatímco žánrový "House of Cards" staví na utvrzování předsudků o zlovolnosti a prohnilosti politiky, čímž divákům ospravedlňuje jejich distancovanost od politiky, v jádru bytostně politický "Borgen" popsaným kontrastem stimuluje nahlédnutí politické situace a motivuje k voličské aktivitě. Současně skrze jednotlivé politické problémy řešené v jednotlivých dílech, které jsou didakticky prezentovány z obou názorových stran, ukazuje divákům kontrast morálního i uváženého a zaslepeného postoje. Ve třetí sérii se vyprávění stejným principem zaměřuje na svět médií, konkrétně těch dle jejich stanov veřejnoprávních a výmluvně ukazuje mor současné vlády managerů, kteří vše posuzují absurdním měřítkem výkonnosti. Při tom všem seriál v základu staví na vtahujícím dramatu, díky čemuž pohltí i ty, kterým doposud byly politika či média zcela lhostejné.

Fenomén Lída Baarová skýtá potenciál na velký historický film, ale také na reflexi esenciálně českého, ale doposud pořád neotevřeného tématu morálních ohledů života v totalitě, potažmo pak celonárodní viny z každodenního eticky ambivalentního existování v minulých režimech. Na nic z toho ovšem v této sice velmi směšné, ale pořád ubíjející slátanině nedojde. V několika málo scénách, kde se film dotýká Baarové a její kariéry v nacistickém Německu, si vystačí v lepším případě s jalovou ilustrací, ale spíše spoléhá na prvoplánově exploatační konvenování předsudkům publika. Nacističtí pohlavárové, čeští fízlové, ale nakonec i vyšinutá matka či mladá novinářka mají asi být velkými hereckými party, jenže nikdy nepřekročí rovinu směšně křečovitých karikatur. Vedle propíraných pasáží s Göbelsem, které díky přemrštěnosti herecké, scenáristické i režijní trůní daleko za hranicí campu, film obsahuje nesmyslné sekvence, které příběh Baarové svádí do nečekaných žánrových poloh. Z nich nejvíce vyčnívá etuda jak vystřižená z prasácké teen komedie, náležitě castingově zdůrazněná angažováním Mádla. Samostatnou kapitolu představuje vyprávění, které má nakročeno ke konceptu nespolehlivé vypravěčky, ale ve své nesystematičnosti končí prostě jako snůška nesmyslných, impotentně doslovných a zhůvěřile fantasmagorických výjevů, které smrdí papírem, koksem a pitomostí. "Lída Baarová" ve výsledku není ani velkým životopisným filmem, ani říznou nazisploitation, ani etickým dramatem, ani prachobyčejným brakem, ale prostě jen odzbrojujícím fiaskem, jehož hlavní konstantu představují nesoudnost a nekompetentnost. Na druhou stranu projekt, který evidentně měl alespoň z části ambice ukázat kontroverzní persónu českého dvacátého století v jiném světle než coby démonizovanou kolaborantku (byť obraz láskou a vlastní slávou zaslepené hvězdičky není o moc přínosnější), se paradoxně sám stal kontroverzní položkou moderní české kultury skrze angažování neonácků, prolustrování horentních sum, které rozhodně neskončily na plátně, i podivným zaprodáním se v podobě honorací vypolstrované premiéry, která podle hesla „life imitates art“ zrcadlila scénu z premiéry v přítomnosti Goebelse. Ale třeba za několik desetiletí poslouží kauza Renče, Hubače a Landy jako předobraz podobně rozháraného filmu, který nám je ukáže jako tragické velikány zaslepené láskou k tyranům a sobě samým.

Vyhrocenost a přepálenost peripetií, postav a zvratů překračuje hranici obyčejného žánrového braku k úrovni prvoplánově ponurých a drsňáckých komiksů pro rádoby dospěláky. A to nemluvě o exploatačně jedovatém ventilování agrese vůči zlaté mládeži a vyšším společenským kruhům, které jsou zde vykreslené jako sebranka amorálních perverzáků a sadistů, vedle jaké blednou i záporáci z kultovek Gartha Ennise. Vyprávění štváčsky kupí jejich zvrácené excesy, aby pak mohlo publiku dopřát ventilaci hněvu v náležitě plebs ukájejícím středověkém duchu.

Jedna z obvykle vyzdvihovaných předností moderních seriálů oproti filmům spočívá v možnosti na delší ploše lépe strukturovat vyprávění a v návaznosti s tím profilovat postavy a ukazovat je mnohem komplexněji, než dovoluje časově omezený prostor celovečerního filmu. Pro MTV produkovaná postapo-fantasy pro náctileté řečený princip převrací na hlavu, když veškerou dramaturgii a s ní i vyprávěcí strukturu utváří podle vysílání, přesněji řečeno umístění reklamních bloků. Namísto koncentrovaného a koncepčně gradujícího vyprávění quality TV zde máme jednotlivé díly rozdělené na krátké filmy oddělené reklamními bloky, které na prostoru deseti až patnácti minut musejí rozvinout jednu peripetii a ještě ji zakončit cliffhangerem. Krom toho zdůrazňovaný vysoký rozpočet na jednu epizodu působí hodně směšně, když je zcela evidentní, že tvůrci místo soudobých blockbusterů, k nimž se chtějí alespoň propagačně přiblížit, má seriál svou praktickou stránkou blíže cormanovské škole brakovek. Těch pár CGI velkých celků se záhy okouká, když je jasné, že je to stejná krajina, jen s jiným pohybem kamery, a peníze, které spolkly, pak vyvažuje natáčení v generických exteriérech, dvou třech interiérech (aneb proč se skoro každý dialog odehrává u toho elfího stromu), a to nemluvě o obecném natahování stopáže tlacháním oproti slibovaným atrakcím a spektáklům.

Mezi filmy přiživujícími se na úspěchu "Star Wars" ční Rogerem Cormanem produkovaný "Sador, vládce vesmíru" jako zábavný, ale překvapivě i sebeuvědomělý meta brak. Všichni vědí, že Lucas si zásadní prvky vyprávění vypůjčil od Akiry Kurosawy z "Tři zločinci ve skryté pevnosti", takže tentokrát tvůrci sáhli rovnou po mistrově největší klasice, "Sedmi statečných", teda "Sedmi samurajích" ;). Své vzory nikterak neskrývali a tak se ústřední planeta jmenuje Akira a v hereckém obsazení dokonce figuruje Robert Vaughn ze "Sedmi statečných", který takřka doslovně kopíruje svou postavu z klasického westernu. Vedle toho "Sador" pobaví jako naivní báchorka spíchnutá za pár šupů, která namísto epičnosti a spektakulárnosti Lucasovy ságy sází na otřepaná klišé, hrstku prvoplánových fórků, pokusy o patos a především pak na absurdní skvadru postav, které mají tvořit zdejších sedm strážců galaxie. Jejich obsazení samo je zdrojem nemalého pobavení, když ti zasloužilejší či přinejmenším ostřílenější jako Robert Vaughn, John Saxon či George Peppard jedou na volnoběh, zatímco mladí naivové jako hvězda televizní selanky "Waltonovi" Richard Thomas či v blouznivých kostýmech napasovaná Sybil Danning naopak hrají jak o život, protože si myslí, že tohle bude jejich velký průlom. Nejvíce pak překvapí chvilkové záblesky tvůrčí nápaditosti, které díky rozklíženě epizodickému vyprávění přicházejí zcela nečekaně jako například motiv se Sadorovou rukou. Hlavní slabinu filmu představují vesmírné souboje, které i přes směšně zanícené herectví všech zúčastněných prostě postrádají prostorovou koncepci, neboť Corman z prkenice nedal ani chlup navíc, aby třeba mohla být v akčním záběru víc jak jedna loď najednou. Na závěr se jako u řady jiných filmů z produkce Cormana sluší připomenout, že král báček vlastně postavil moderní Hollywood - na "Sadorovi" se za kamerou sešli budoucí věhlasný animátor Jimmy T. Murakami, John Sayles, James Horner, James Cameron či Gale Anne Hurd.

Animovaný seriál Igam Ogam, vzniklý ve velšském studiu Calon, představuje jeden z nejoriginálnějších a nejhravějších titulů pro malé děti. Již na první pohled si otevřeného diváka získá nápaditá animace kombinující techniku loutkové stopmotion animace s drobnými prvky kreslené animace a počítačovou postprodukcí. Hlavní přínos pak spočívá v celkovém nastavení postav a jejich profilace v čele s titulní hrdinkou, kterou není nějaká jedovatě růžovoučká princeznička, ale správně lumpačící nezbedná holčička. Jednotlivé díly se věnují osvojování interakce dětí s rodiči a okolím, ale tvůrci k tomuto tématu přistoupili nikoli ze strany despotické rodičovské racionality, nýbrž ze strany dětí, které stejně jako Igam Ogam jsou současně nevážné, hravé, ale i umanuté a egocentrické.