JFL

Ačkoli film vešel ve známost především jako blaxploitation vykrádačka legendárního "Vymítače ďábla", není na místě jej podceňovat jako nějaký nedůvtipný plagiát. Naopak při zhlédnutí jednak vychází najevo důmyslná práce s inspiračním zdrojem, ale také řada ryze žánrových kladů. "Abby" vznikala v době, kdy byla produkce blaxploitation, coby paralelní žánrová afroamerická popkultura, na svém vrcholu, ale současně ji začínala zvonit hrana. Byly to právě široce lákavé high concept filmy a blockbustery nového Hollywoodu jako Friedkinův "Vymítač ďábla", které se spolu s postupným přesunem afroamerických motivů do televizní tvorby staly hlavním důvodem odlivu diváků od blaxploitation. "Abby" v tomto ohledu představuje krystalickou ukázku základního principu své kategorie, jenž spočívá v přivlastňování a přepisování klasických hitů, žánrů i schémat a narativních vzorců dominantní kultury do podoby rezonující s minoritním publikem. Proto také v této verzi příběhu o posednutí člověka esenciálním zlem utváří křesťanství a jeho mytologie pouze jednu z hlavních linií vyprávění. Snímek je příznačně zasazený do moderního městského prostředí a spojuje motivy prastaré africké mystiky s afroamerickou podobou křesťanství. Při tom všem film zůstává až nečekaně funkčním a sugestivním hororem, jehož hlavní předností je hlavní představitelka Carol Speed. Právě její expresivní fyzické herectví a schopnost okamžité alternace mezi cudnou ženuškou a vpravdě děsivým monstrem s výraznou řečí těla dělá z "Abby" mrazivou podívanou. Její přízračné kreace a maskérsky doupravená tvář se díky efektně agresivnímu střihu vrývají hluboko do paměti a nechávají zapomenout na jinak očividné nedostatky, vycházející z evidentně titěrného rozpočtu a nedotaženého scénáře.

Jestliže "Shocking!" lze označit za Mulotova "Dr. Divnolásku", tak "Échanges de partenaires" je jeho "Lolita"; k té ostatně film odkazuje ikonickými brýlemi, které nosí zdejší svůdnice Ange. Stejně jako "Shocking" ale tento film nepředstavuje kopii či parodii, nýbrž parafrázi na klíčové motivy využívající principy a žánrové zákonitosti porna. Proto také namísto nezletilé svůdnice, která plete hlavy mužům nenaplňovaným příslibem zakázaného ovoce, vystupuje zde čerstvě dospělá manipulátorka, která sex využívá jako prostředek při zábavě z podvracení monogamní věrnosti. Ačkoli porno nesoucí přímočarý název "Výměna partnerů" nevyvolává zrovna vysoká očekávání, Mulotův scénář proměňuje jedno z největších klišé hard core žánru v základ propracovaného vztahového dramatu, kde sex není atrakcí, nýbrž přirozenou součástí vztahů a jejich dynamiky. Ostatně některé ze zdejších sexuálních scén vyznívají spíše asexuálně, či dokonce zneklidňují právě díky tomu, do jaké situace hrdiny staví či jak proměňují jejich vztahy. "Échanges de partenaires" navíc představují jeden z vrcholných Mulotových scénářů. Autor tentokrát ponechal humor a satiru stranou v zájmu dramatu a přináší pečlivě vystavěné vyprávění, které důmyslně buduje očekávání pomocí postupného odhalování a prohlubování motivací a vztahů jednotlivých figur. K tomu mu coby hlavní vyprávěcí prostředek slouží flashbacky, skrze něž jednak aktuální situace dostávají napětí díky doposud netušenému kontextu, ale také slouží k vyjádření svědomí a křivd postav. Namísto doslovnosti a schematičnosti, která je typická nejen pro porno, ale i velkou část "vážných" vztahových filmů, rozehrává Mulot drama vyprávěné převážně významnými pohledy a dramatickým kontrapunktem situací, kde každá sekvence přináší nový pohled na zdejší vztahy a s tím i napětí, jakým směrem se bude situace dále vyvíjet. Vytvořil tak jeden z nejzdařilejších a současně díky začlenění sexuálních scén také nejméně kašírovaných filmů na téma nevěry a svědomí.

Televize je zlo a opiát, ale zároveň velká švanda. Tato životní pravda se zhmotňuje v bláznivém hororovém sitcomu, který je v prvé řadě zesměšněním televizních ideálů USA. Zdejší rodinka tak v sobě spojuje naivitu padesátkových ideologických melodramat i paranoiu a militarismus sci-fi hororů ze stejné doby, ale současně také hýřivý styl sedmdesátek a mládežnickou kulturu osmdesátek. Jednotlivé generace ústřední rodinky tak představují oživlé archetypy z konkrétních popkulturních fenoménů od padesátkových hororů přes 80's péčko a aerobiková videa až po MTV videoklipy (všechny doslovně konstatovány v ukázkách, jež se objevují, když postavy surfují televizním vysíláním). Do této meta televizní reality se dostává amorfní monstrum z vesmíru, které samo o sobě je paralelou televizních diváků, kteří také jen mechanicky hltají na co jim oko padne. Příznačně má monstrum podobu rozkydlého blobu s vytřeštěnýma očima a pazourou, která vysává život ze zdejších postav, aby je pak mohlo následně monstrum imitovat. Vedle popsaného meta konceptu film nabízí haldu situačních gagů, slovně vyšperkovaných hlášek i groteskového humoru v čele s okázalým přehráváním a zběsilou mimikou (v tom hraje prim velký komediální talent Gerrit Graham v roli otce). Současně ale "TerrorVision" představuje i ultimativní halloweenský biják, který zahrnuje vše co k svátečnímu televiznímu programu patří: zábavná a okázale umělá monstra, klasické černobílé brakovky i ikonickou moderátorskou osobnost, jež dokáže omámit důvěřivé mozečky dětí i chlípnými myšlenkami nadité mozkovny teenagerů - nikoli přímo Vampira, nýbrž její ještě vyzývavější mocnina Medusa.

"Mr. Pickles" není žádný opovrženíhodný výplod chorých mozků, ale naopak záslužný výtvor, jehož cílem nění nic jiného, než navrátit svět do rovnováhy. Představuje totiž důsledný temný jing proti oslepujícímu jangu televizní klasiky "Lassie". Její esenciální kýčovitost, lobotomizační jalovost a propagandistickou pozitivnost kontruje satanistický "Pan Nakládačka" monstrózními zvrhlostmi, úchyláckým humorem a zlomyslně thymolinovým úsměvem. Při tom se ale vyprávění drží stylu svého předobrazu, včetně křečovitě udržované konformní fasády i neotřesitelné naivity postav, až lze říci, že překlenuje zdánlivou propast mezi ideologickou virtuální realitou Ameriky padesátých let a sitcomovým nadreálnem současné tuctové seriálové produkce. Právě tato stylová nadstavba a její kombinace s gejzírem bizarně zvrácených nápadů i extrémní brutality, představují nejen hlavní atrakci seriálu, ale také tvůrčí koncept, který "Mr. Pickles" odlišuje od jiných hitů stanice Adult Swim. Vlastně lze říci, že seriál představuje průsečík dominantních tendencí Adult Swimu, když spojuje poučenou sofistikovanou reflexi a metažánrové zneklidnění ala "Rick and Morty" s důmyslnou žánrovou travestií (od "Minoryteamu" po "Assy McGee") i bujarými výrony kreativně zřetězených primárních atrakcí ve stylu "Superjail!" Moc šikovný pejsánek.

Kýč povýšený na spektákl a nabubřelý patos jako úhelný kámen dramaturgie. Grandiózní fraška, která ve vrcholných momentech směle konkuruje důmyslné operní nesoudnosti Michaela Baye. Ostatně podobně jako Bay směle kráčí na hraně famfarónského auteurství a drzé ignorace konvencí vydávané za invenci, tak zde tvůrci přicházejí s "odvážně" zmatečným vyprávěním, které eliminuje jakékoli expozice a v zájmu blafování hloubky narušuje časovou kontinuitu i klasické způsoby dávkování informací fastforwardy. Jen zůstává otázkou, proč se vyprávění tolik otravuje jakože morálními dilematy postav, když je za ně beztak vždy vyřeší radikální scenáristický zásah shůry. Ale třeba jsem to jen nepochopil a film měl být paranoidní anti-teistické drama, které divákům ukazuje krutou bezmoc postav lapených ve světě božstva, které nedbá na jejich motivace a prostě si s nimi hraje podle svých rozmarů. A pak tu jsou ty bláznivé CGI... "Firestorm" vlastně spíš než hongkongský styl evokuje Bollywood, kde je také vše pojato s totální doslovností a expresivností.

Ve stejném roce, kdy nějaký chytrolín v Hollywoodu usoudil, že bude super nápad vystavět akční film kolem medailemi ověnčeného atleta, a dal tak vzniknout absurdní legendě "Gymkata", se podobnou cestou vydal i jistý podnikavec v Západním Německu. Výsledkem byl sice méně blouznivá, ale jinak podobně nesoudná peckovačka s vše říkajícím titulem "Macho Man", která v Německu platí za kultovní obskuritu. Před kamerou se zde sešla skupinka naturščiků v čele s mistrem Německa a vicemistrem Evropy v boxu v lehké váze René Wellerem a mistrem Evropy v karate a mistrem Německa v kickboxu (později také profesionálním bodyguardem) Peterem Althofem. Vedle dalších méně prominentních sportovců ve vedlejších rolích sestavu uzavírá Bea Fiedler. Ta sice není sportovkyně, ale její přednosti náležitě konstatuje již úvodní titulková montáž, kde se každý z aktérů předvede ve své nejlepší formě, což v případě této bývalé playmate a herečky z řady erotických komedií znamená, že prostě vyvalí dudy. Jimi ztvárněné postavy jsou nacpané do přímočaré béčkové vyprávěnky, kterou lze shrnout takto: Je tu profi boxer, který je ohromný borec, a taky profi karatista, který je hrozný borec. Náhodou spolu zabrání přepadení banky a pak se náhodou zakoukají do stejné vygumované bloncky. Jelikož s oběma cloumá testosteron, tak jsou na sebe nejdřív napružení, ale pak přiletí trénovat karate bohatá bruneta, a je vystaráno. Pak je tu ještě gang dealerů drog, který si borci na férovku podají. Primitivní děj je vyšperkován dobovými atrakcemi těžkých osmdesátek, takže si diváci dosyta užijí kníry, mulety, trvalé, upnuté džíny a naducané péřovky (na titulním hrdinovi) či mnohé další módní kreace a samozřejmě i ultimativní vodvaz na díze. To vše v usmolených německých osmdesátkových reáliích a v kombinaci s nejotřepanějšími klišé béčkových akčňáků. Těžko říct, proč je titul filmu v singuláru, když tu jsou hned dva macho mani a pro oba je snímek nepokrytou, vážně míněnou, narcistní exhibicí. Oba dostávají stejný prostor pro silácké hlody i předvádění svých sportovních předností a oběma skáčou ženské do postele úplně automaticky, bez jakékoli expozice, prostě proto, že to jsou borci. "Macho Man" je jeden z úžasných kousků obrovského puzzlu německé kinematografie druhé poloviny dvacátého století, která věru skýtá nespočet netušených zákoutí za hranicí profláklých či uznávaných kategorií. 7/10

V základu "Mimomanželských extází" můžeme jasně vystopovat klasické schéma o nevěře, kde manžel tráví čas prací a dostaveníčky s milenkou, která se pokouší ututlat udržováním manželské fasády, zatímco ženuška oddaně čeká na jeho návrat domů. Jenže režisér a scenárista Claude Mulot tentokrát ukazuje druhou stranu této mince, když svou pornografickou vztahovou komedii zaměřuje na to, co dělá manželka. Důmyslně vybudovaná expozice prostřednictvím výjevů z prvního až čtvrtého výročí svatby ústředního páru nastavuje dynamiku zdejšího vztahu, kterou ale následující dění záhy převrátí. Když je totiž manžel v Londýně u své milenky, zhrozí se, že propásl páté výročí svatby a urgentně nechá ženě poslat kupu růží a zbrkle formulovaný telegram, že si má dopřát cokoli, aby byla onen den šťastná. Manžel pak následující hodiny stráví v obavách, co si asi na základě jeho vzkazu koupí za drahý dárek, což ho vede k horečnaté snaze dostat se co nejdřív domů. Oddaná, ale ve skrytu duše náruživá manželka v podání Marie-Christine Guennec si vzkaz vyloží po svém, přičemž ale namísto kupování cetek příležitost využije k vyplnění mezer ve svých sexuálních zkušenostech, která si doposud kvůli manželství odpírala. Zatímco ona hladce odškrtává jednu položku na svém seznamu praktik za druhou, manžel svou snahou obvolávat letiště a neustálými myšlenkami na to, co si asi žena kupuje, vytáčí svou neuspokojenou milenku. Jak je u Mulota typické, emancipační vyprávění vyzdvihuje sexuální aktivitu a aktivnost žen a naopak zesměšňuje muže, při čemž vše je pojaté s osvěžující nadsázkou, ale i tvůrčím přístupem. Vedle pravidelně se objevujících formálních vtípků (často doprovázených až groteskovými zvukovými efekty) zaujmou pro Mulotovy filmy typické kamerové kompozice, které hravě využívají přirozené prvky míst natáčení – např. snímání sexuálních scén přes zrcadla a různé odrazové plochy. Připočtěme k tomu důmyslně vystavěný scénář koncipovaný jako situační komedie se skvělou pintou a herecké výkony, které snímku propůjčují odlehčenou přirozenost s níž se umělohmotná porna video éry a nového tisíciletí nemohou měřit, a výsledkem je bravurní komedie okořeněná o šmrncovní explicitní scény. ____ Jak je zvykem u distribuční společnosti Alpha France, byl i tento film během restaurování sestříhán, aby se vešel na jedno DVD spolu s dalšími tituly. Tentokrát lze výjimečně říci, že sestřih filmu moc neuškodil, naopak mu interpretačně přidal. Na DVD totiž film neobsahuje pasáž, kde si hrdinka sestavuje seznam, i následující záběry jeho odškrtávání. Díky tomu pak veškeré dění vyznívá ne jako ojedinělá situace, ale coby běžný den hlavní hrdinky. --- K celkové tvorbě režiséra viz text pro A2.

Od začátku tisíciletí se hongkongská kinematografie vzpamatovává z úpadku, který přinesl odliv tvůrců a financí kolem roku 1997. "The White Storm" je jednou z řady spektakulárních produkcí posledních let, které ukazují, že Hongkong je zase zpět v plné síle. Jenže toto zdání ne zcela odpovídá realitě. Je pravda, že štědrý rozpočet, důraz na opulentní akci a především přesazení části vyprávění i akčních sekvencí do exotického zahraničního prostředí (v tomto případě Thajsko) ukazuje na finanční sílu hongkongského filmového průmyslu. Ponechme teď stranou, že ona síla je vykoupená financemi čínských koproducentů a vidinou zisku z čínských kin. Stejně jako "The Viral Factor" evokuje "The White Storm" zlatou éru hongkongské kinematografie, kdy právě produkčně náročné natáčení akčních filmů v zahraničí bylo nejen další atrakcí, ale také jedním z průvodních jevů stability průmyslu. Jenže tehdy nebyly zahraniční lokace výsadou jen hrstky vysokorozpočtových projektů, ale zcela běžně je využívaly i béčkové produkce. Stejné dobře udržované, ale dvousečné zdání vyvolává "The White Storm" i v ostatních ohledech. Zatímco jedni budou nadšeně aplaudovat návratu stylu heroic bloodshed, stejně tak lze film vidět nikoli jako poctu či nový příspěvek žánru, ale prostě jako bezzubou snahu navázat na minulé úspěchy. Jenže navzdory pyrotechnickým eskapádám a snaživé choreografii přestřelek film postrádá grácii stěžejních snímků žánru – od woovek přes zapadlý klenot "A War Named Desire" (natáčený také v Thajsku) po Toovy "Psance" (točené na Macau). Paradoxně byť se zde hongkongská herecká smetánka (Louis Koo, Lau Ching Wan, Nick Cheung) snaží sebevíc, postrádají postavy osobité charisma a pouze se utápějí ve věčném variování plochých schémat. Ve výsledku tu máme film, který by ve zlaté éře hongkongské kinematografie představoval pouze solidní béčkový standard, ale dnes je vydáván za jeden z vrcholů roku. Bohužel nutno dodat, že jím opravdu je. Lze jen doufat, že když už průmysl disponuje financemi, začne se po vzoru svých největších úspěchů obracet k originálním konceptům a ne jen pateticky vzpomínat na zašlou slávu a donekonečna variovat své dávné úspěchy (v tomto případě scénář nepokrytě kopíruje "Kulku v hlavě" a "Volavku"). 7/10

Dlouhé roky vyhlížený režijní návrat Stephena Chowa na první ohled překvapí omezenou kadencí fyzického i slovního humoru a naopak přemírou CGI extravagance. Což ale neznamená, že by někdejší mistr kantonské komedie sám sobě zpronevěřil. "Journey To The West: Conquering The Demons" ho pouze ukazuje v trochu jiném světle, než jak byl doposud povětšinou vnímán. Chow vždy vytvářel ryze lidovou podívanou a jeho filmový prequel k notoricky známé Cestě na západ, potažmo Opičímu králi, představuje moderní variaci lidových legend. Přímočarý situační humor se účelně spojuje s fantasknem do výsostně karnevalového celku, kde má své přirozené místo i nerealistická bombastičnost a jistá morbidnost. Ačkoli by se nabízelo srovnání s bláznivými CGI mišmaši Jeffreyho Laua, Chow se tentokrát ještě více ukazuje jako následovník Tsuiho Harka, který také svými projekty typu "A Chinese Ghost Story" oživoval zašlé fantaskní žánry čínské kultury pro moderní publikum. Ostatně celou Chowovu kariéru můžeme vnímat v kontextu oprašování či vzývání stylů minulých desetiletí – počínaje jeho začátky, kdy vlil novou krev do kantonské komedie ustanovené bratry Hui, až po „Kung fu melu“, jež vzdává hold průlomové klasice kantonského filmu "The House of 72 Tenants".

Delikátní melodrama s občasnou příměsí magického realismu skvěle rozebírá téma osobních kompromisů vůči společenským závazkům a rolím. Nepojímá ho ale jako nějaký rebelantský pamflet pro náctileté, nýbrž coby nekřiklavý portrét jedné rodiny cílící na diváky přes třicet a starší. Což ale neznamená, že by film byl jakkoli konejšivější či konzervativnější. Naopak mile překvapí svým bezprostředním skloubením queer i straight motivů do jednoho celku, čímž navíc přináší kýženou a dodnes stále zřídka vídanou emancipaci queer témat i oproštění se od neduhů a schémat enklávy festivalové queer produkce. Zdejší drama je vpravdě univerzální a ukazuje tlak společenských očekávání a závazků jako univerzální problém, který přináší rovnocenný dialog lidí bez ohledu na jejich sexuální zaměření. "Will You Still Love Me Tomorrow?" potvrzuje, že tchajwanská produkce sice možná pokulhává v oblasti vývozních žánrových snímků (akce, thriller, krimi, horor), ale zato si díky přízni domácího i festivalového publika vytříbila odlehčené žánry jako právě melodrama či romance a komedie. Arvin Chen svým druhým celovečerním projektem postoupil od mladické exaltovanosti prvotiny "Sbohem Taipei" k vytříbenému a doslova povznášejícímu filmu, který právě svým zdánlivým poklidem a ukolébaností zpřítomňuje niterné konflikty a kde velká gesta a schematická řešení okoukaná z popkultury nepřinášejí kýžené štěstí.