mortak

Fuqua mi připomíná Belmonda v Muži z Acapulka. Jeho postava tam myslím říká, že v každé jeho knize je pár stránek dobrých, a to samé platí na Fuquu. Equalizer má své momenty, ale Fuqua až moc často používá ty nejprovařenější postupy (třeba střihová sekvence přepadení bytu), a hlavně dělá z McCalla supermana, který v jedné vteřině musí být s nohou rozsekanou sklem odtáhnut do bezpečí, aby za minutu na to už jen trochu kulhal, a za tři dny...

Na Zabijáka Joeho v Činoherním klubu mám hezké vzpomínky. Byl jsem na něm dvakrát, a tehdy to po všech těch vznešeně pojatých Shakespearech, Calderonech, Ibsenech a jiných uměleckých flácích byla skvělá černohumorná pecka. Friedkin na to ovšem šel úplně z opačné strany než činoherák. Z Addamsovy rodiny pro dospělé, z černé komedie, při které hlediště řvalo smíchy každých pět minut, udělal temnotu plnou nahoty a násilí. Jenže tím pravě zabil ve hře to, co se mi na ní líbilo, protože ve filmu se zase herci snaží o vznešeného Shaekspeara, o psychologický ponor, a ten prostě v tom přepáleném textu není.

Lex Barker tu má takové větší cameo, v celém filmu je tak čtvrt hodiny, povětšinou sleduje s bezvýrazným obličejem všechen ten shon okolo sebe a do děje skoro nezasahuje. Skoro... On je vlasně dr. Sternau největší zločinec ve filmu, protože díky jeho sluníčkovému pseudohumanismu jedna ctnostná dívka příjde o otce a je vyvražděna celá usedlost. Zločinec si zasluhuje řádný soud, jak vznešené, ale kolik mexických chudáků kvůli tomu přijde o život, to už je vedlejší. Já vím, je to pohled dospělého, ale nějak si už dnes nemyslím, že Karl May je vhodný jako výchovná pomůcka.

Blueberry, Lucky Luke, Largo Winch, Adele Blanc-Sec... Když si tak Francouzi chrání zákony své umění, měli by zakázat svým filmařům prznit slavné komiksy. Bessonovy pokusy o humory mě iritovaly už v Pátém elementu, ale tam to alespoň Bruceovi a Mile spolu dobře šlapalo. Tardiho komiks mám rád, je to takový něžný krvák s naprosto šíleným dějem a twisty, ovšem jakou frašku z něho Besson udělal, to se jen tak nevidí. Scény nesmyslně vytržené z komiksu, ze zlodějky Adele je archeoložka, a tak na začátku Amalric jako padouch z Indiana Jonese slibuje alespoň chessy parodii, jenže to jen takové cameo, protože jak se děj přesune do Paříže, už se jenom mele co nejrychleji pantem a figurkaří, jako v Troškových komediích, a když v poslední třetině film trochu nabere tempo, nejsou v tom vůbec žádné emoce a napětí. Ňadra Louise Bourgoin jsou malým, ale příjemným vytržením z nudné taškařice, ovšem jako ctitel temné infantilni poetiky Tardiho komiksu od jeho adaptace čekám víc než jasavou infantilní erotiku (já vím, že Adele ve vaně je jeden z ikonickych znaků komiksu, v La Secret de la Salamandre je i na přebalu ležící v roztoku, ale Tardiho Adele je prostě někdo úplně jiný, u něho to sedí).

Linderovy slavné výstupy doprovázené občasným komentářem jeho dcery. Ten je bohužel dost banální, a v druhé polovině filmu už je povetšinou omezen na to, že miloval zimu (nasledují grotesky se sněhem), či Azurové pobřeží (následují grotesky tam filmované), či že odjel dobýt Ameriku (následují nejslavnější scény z jeho tří amerických komedií) Takže když se nepoučený divák těsně před koncem filmu dozví, že se svou manželkou spáchal sebevraždu, může z toho být docela na větvi. I když je těžké chtít po dceři, aby komentovala nerovné manželství, ve kterém byla počata (nevěstě bylo teprve šestnáct a s filmem neměla nic společného), Linderovy chorobné záchvaty žárlivosti, či jeho pozvolný ústup ze slávy.

Skvěle natočená pocta jednomu profesionálovi. Nic víc, nic míň. Samotná rekonstrukce nouzového přistání funguje skvěle a je napěchována emocemi, ale všechno to následné vyšetřování je dost uměle nadopováno stereoidy. Už můj milovaný románový hrdina Jack Aubrey se za napoleonských válek bál tohoto tradičního vyšetřování po ztrátě lodi, protože mohlo zničit jeho kariéru. Je to tedy nepříjemná, ale nutná součást života kapitánů, ať už lodí, či letadel, a oni s ním musí počítat.

Jako kdyby to napsal Arthur Hailey. Plytké, líbivé, ke konci až pohádkové, ovšem s vcelku přesnou charakterizací prostředí a obratně napsaným scénářem. Od Stonea s Pacinem se ale čeká přece jen víc.

Trochu slabší než předchozí dvě Linderovy americké komedie. Asi proto, že i když jde hlavně o parodii, hodně místa je věnováno šermu (Linder byl v něm od mladí mistr) a akci danou dějem románu, a tak se gagy jen řetězí a nestupňují se, jak je tomu v klasické grotesce. Ale musím dát zase pět, už kvůli geniální gradaci cesty do Londýna pomocí hlavy mnicha. Mimochodem, proč si alespoň na českém festivalu nepohráli s názvem Dumasova románu, jak tomu je v originále.

Pět už jen kvůli tomu psovi. Jak se tak koukal na Maxe v převleku za učitele hudby. Kam se hrabou žvížátka z disneyovek!

Naprostý vrchol Linderovy tvorby. Honičky, převleky, cirkus...