mortak

The Artist je příjemná oddychová intelektuální hříčka, na kterou můžete o svátečním odpoledni vyvést do kina celou rodinu od babičky, dědečka, přes tchýni a manželku, až po způsobně vychované děti. Bohužel ta úroda Oskarů je trochu mimo. Jako one-man show Jeana Dujardina to nemá chybu, ale chybí tu něco navíc, něco, k čemu se člověk bude vracet nejen pro svou únikovost, ale proto, že je to dvojznačné, hladící proti srsti, či dokonce nepříjemné. Filmy s tímto vymezením jsou adepti pro sbírání cen, zatímco The Artist sice pobaví gejzírem nápadů a citací, ale odejde z hlavy tak rychle, jak do ní přišel.

Lang sice perfektně odvyprávěl příběh, ale pořád je to klasický studiový produkt. Teprve Hitchcock si začal hrát s významy, s detaily, a vnesl do lásky sex. Tady je zatím vše cudné a učebnicové.

1941 je takový pokus o americkou verzi Švejka - anekdoticky o šílenství jménem válka.Struktura vyprávění opravdu připomíná Haškovo epizodické vyprávění, výchozí nápad je docela dobrý, jenže na Johna Wayna to bylo moc znevažující (vyžádal si scénář) a pro neamerického diváka je to zase mělké jako dětský bazének. Bylo mě líto Mifuneho a Lee, protože ti si role statistů nezasloužili. Jenže i většina ostatních herců nemá co hrát, a tak všem jedou pusy co nejrychleji, ať se přes všechen ten chaos zapomene na řídký scénář. Víc scén jako soutěž v tanci, víc výrazných postav jako gauner v uniformě Treat Williams, a méně figurkaření. Ovšem to se dá říci i o Švejkovi.

Film je sice z trojice divadelní hra - kniha ten nejslabší článek, kterému trvá celou hodinu, než se dostane do správného tempa, ovšem Connerymu role "obyčejného" hrdiny, který má strach vystoupit z řady, potí se, ale vydrží, padne jako ulitá, a Harry Andrews mu jako despotický vládce bachařů zdatně sekunduje. Škoda, že Lumetova touha ukázat divákovi fyzicky pahorek, brzdí na začátku kamerovými cvičeními celý film. Jakmile se ovšem přesuneme na divadelní prkna - pardon do cely - atmosféra a bezvýchodnost se může krájet.

Komiks bude asi mnohem propracovanější, zatímco film klame tělem. Tváří se jako komedie, jenže jde spíše o nábožensko-politický traktát. Začátek je rozverný, jenže druhá polovina je příliš zatížena symbolismem. Nechat poselství vyprávět příběhem, a nikoliv příběh formovat dle poselství. To dopadá málokdy dobře.

Přece jen mi ta základní plán scénáře filmu - skrývání emocí - přijde trochu na efekt. Je rozdíl mezi lidmi, kteří emoce nemají - Fabio či Sokol, a lidmi, kteří emoce skrývají za masku netečnosti - Lorna. A pak jsou lidé, kteří si o emoce těch druhých hlasitě říkají - Claudy. A právě vědomí, že Claudy měl možná jediný sílu se ze začarovaného kruhu dostat (ovšem to už se nikdy nikdo nedoví), uvolní v Lorně něco do pohybu. Bohužel film sám by mohl být o dost kratší, protože ty dlouhé záběry na mlčící Lornu sedící v autě a skrývající emoce přece jen pokouší trpělivost diváka.

Znásilňování francouzských komiksů francouzskými filmaři pokračuje. Po Blueberrym to schytal Lucky Luke a to velmi podobným způsobem. Přepálené efekty, každý záběr musí být "cool", a do toho hlubokomyslná psychologie "co kdyby Luke zabil", jedno trauma a Kráska. I to by se dalo přežít, ale Jesse James citující Shakespeara...WTF!!!

Navenek silní a hrdí a uvnitř slabí jak pírko, utíkají před tíhou života, Simin chce někam jinam, i když vlastně neví, co by jinde dělala, Nader používá lásku k nemocnému otci jako štít, za kterým skrývá svoji nejistotu, jejich protivníci skrývají svoji nejistotu za víru... a všechna jejich slabost dolehne na děti. Podobný příběh se může stát kdekoliv na světě, i u nás, protože ta spirála malých lží vedoucí k velkým tragédiím je bytostně lidská. A proto ten film oslovuje celý svět.

Kvalitu filmu skutečně oceníte teprve potom, co se seznámíte s románem Julese Verna. Ta kniha se mu nepovedla, je nudná, nezáživná a "okořeněna" typickou tehdejší nenávistnou karikaturou žida. Zeman na podstavě Vernova nápadu vytvořil oslnivé satirické nadčasové leporelo, které se zdá na první pohled anarchistické, ale pobaví i po vícero shlédnutích.

"Coming out" může být i horor. Náš vnitřní svět se často popisuje pomocí vnějšího, protože člověk musí sám v sobě bydlet a být dobrým nájemníkem těla. Ovšem co s tím, když někomu pohlaví jeho těla (tedy charakteristika bytu, v němž bydlí) nevyhovuje a cítí se ve svém duševním bytě nešťastný? Ta žena v něm na chvíli spáchá sebevraždu, jenže ten muž v něm nedokáže být dlouho mužem a znovu mění se v ženu (a Adjani se nedočká splynutí). Zajímavý ponor do duše skrytého transvestity, ale přece jen by to chtělo prostříhat a zkrátit.