salalala

Po dvaceti letech se dá s naprostou jistotou říct, že druhý díl je nejslabší v celé sérii a tak trochu její slepá kolej. Je až s podivem, jak produkující Cruise dokázal režírujícího Johna Woo převálcovat, což je na výsledku extrémně znát. První hodinu se překvapivě žádná akce nekoná a rozehrává se příběh, který sice vypadá zajímavě, natočen je ale dost nezajímavě a místy hodně nudně, je v něm plno dialogů, které ale mnohdy nikam nevedou. Až druhá polovina nabídne to, co divák od režiséra čeká, totiž naprosto zběsilou akci, která je výtečně natočená a nechybí v ní všechny jeho trademarky (letící holubice, zpomalovačky) a vůbec nevadí, že je opravdu extrémně přepálená a popírá snad všechny zákony. Velmi dobře se sleduje, má spád a potřebný náboj a závěrečný souboj je obstojný, ačkoli různé kopy s otočkou a přemety se k Ethanu Huntovi až tolik nehodí. Body přidává i nejříznější soundtrack v celé sáze. Pravda je, že nebýt závěrečné akce, asi by moje hodnocení zůstávalo na dvou hvězdách, protože příběh nedává moc smysl, různá záměna identit je tu až moc náhodná a nepravděpodobná a záporák je vskutku necharismatický. Tom Cruise odehrál svůj standard, i když poloha nesmrtelného hrdiny mu moc nesedí, Dougray Scott postrádá jakékoli charisma a mnohem výraznější je spíš Rochard Roxburgh, Thandiwe Newton je solidní, i když taky nepředvádí nic zásadního, minirole Anthonyho Hopkinse ani nemá smysl komentovat, protože ten je tu tak málo, že nemá šanci cokoli předvést. Mission: Impossible II zavedlo Ethana Hunta do slepé uličky, což tvůrci dobře věděli a v dalších dílech vše pojali jinak, Výsledku pak možná škodí i to, že za jeho realizací stála jména, od kterých znalejší divák očekává víc. 60 %

I pro nefanoušky fantasy a pohádek jde o parádní kousek. Matthew Vaughn se tu totiž nebere vážně, a i když nabízí všechna myslitelná žánrová klišé, pracuje s nimi naprosto parádně a divák má jen málokdy pocit, že by byla samoúčelná. Od počátku zaujme báječnou atmosférou, v níž je možné úplně vše, což mu pochopitelně umožňuje popustit uzdu fantazii, což se ve světě za Zdí děje. Mnohdy je vidět, jak strašně rád by přitvrdil a byl brutální, vzhledem k věkové přístupnosti se musí držet, na rozdíl od většiny dalších to ale tady nepůsobí hloupě a jako úlitba producentům. Akce tu sice tolik není, vždy je ale nápaditá, má spád a je na ní vidět, že Vaughn ji má rád a dal si záležet i na jednotlivých choreografiích. Po celou dobu udržuje svižné tempo, v němž se pořád něco děje, a když už se náhodou poleví, může se divák bavit vizuálními nápady a humorem, který je tu naprosto přirozený a někdy poměrně sofistikovaný. Celé to korunuje fenomenální obsazení, v němž září krásná Claire Danes, Michelle Pfeiffer, Mark Strong a Robert de Niro v asi nejpodivnější roli své kariéry, kterou si ale viditelně vychutnal, bonusem budiž i malá účast Petera O’Toolea, z dnešního pohledu pak potěší začínající Henry Cavill. Jen ten titulní Charlie Cox není tak charismatický a výrazný, jak by asi zasloužilo. Triky tedy někdy úplně nefungují a s postupem času jsou viditelnější a taky samotný závěr už trochu připomíná telenovelu a vyvrcholení už je možná přehnané, to ale tolik z celého zážitku neubírá. Stardust je i po čtrnácti letech poctivá zábava a jedna z nejlepších pohádek, co vznikla. 80 %

Tim Burton v naprosto vrcholné formě. Jeho verze legendy o Bezhlavém jezdci je výbornou poctou gotickým hororům, jakousi temnou pohádkou i historickou detektivkou v jednom. Od počátku uchvátí potemnělá atmosféra, která nepoleví a z městečka Sleepy Hollow dělá hodně nehostinné místo, což ještě umocňují výborná hudba Dannyho Elfmana, celková stylizace tmavých barev a filtrů, ponurého počasí a dost krvavých scén. V těch se navíc Burton vyžívá, zároveň jsou ale leckdy nadsazené, takže záměrně přepálené a přestylizované. Samotný příběh pak šikovně kombinuje legendy a pověsti s detektivní zápletkou, která je vystavěna dobře, v závěru je ale přece jen hodně překombinovaná a doslovná a nechá zvítězit racionální stránku, což je trochu škoda. Na druhou stranu ho ale oživují humorné momenty a několik decentních hlášek, které sem dokonale zapadnou. Johnny Depp v hlavní roli je velmi dobrý, leč někdy trochu otravný, film ale bez problémů utáhne, nejvíc prostoru krom něj dostala Christina Ricci, která je lolitkovsky sexy a naivní, dost výrazný je pak Christopher Walken, který nepromluví ani slovo, je tu všeho všudy pět minut, ale jeho děsivost je ukázková, za zmínku pak stojí i obstojný Casper Van Dien. Občas je tedy film trochu roztahaný, samotná pointa je malinko zbrklá a asi i hlavní pachatel by si zasloužil být výraznější a mít víc prostoru. Sleepy Hollow ukazuje, jak geniální kdysi Tim Burton byl a jak moc mu svědčilo nemít nad sebou tak svazující studiový dohled. 80 %

Je znát, že tvůrci vychází z knižní předlohy, protože děj byl evidentně dost košatý a musel být viditelně krácen, protože pár věcí se stane hodně rychle a bez bližšího vysvětlení. Přesto ale Phil Alden Robinson volí extrémně pomalé tempo, které je v první polovině skoro nesnesitelné, protože se v ní jen mluví, neustále něco vysvětluje a představuje hodně důležitých postav a celé to zkrátka vyžaduje divákovu plnou spolupráci a pozornost, přesto se docela dost věcí zachytit úplně nedá. Ve druhé polovině pak najednou snímek nečekaně zrychlí, je dost napínavý a akce skoro střídá akci. Pořád si ale udržuje určitou hranici realističnosti a nikdy není vysloveně nerealistický a směšný, i když závěr k tomu má trochu blízko, protože těžko věřit tomu, že člověk bez speciálního povolení a prověrky by dostal možnost celou kauzu vyřešit. Celkově ovšem potěší nadčasovost celé zápletky, která by se snadno mohla odehrát i dnes. Ben Affleck jako Jack Ryan není vysloveně špatný, jen mu chybí větší charisma a jeho topornost je někdy do očí bijící, i když je tu dost umírněný a snesitelný, Morgan Freeman je sázkou na jistotu, Ciarán Hinds je jako nový ruský prezident výborný a ocenit se musí, že je vykreslen jako člověk, nikoli jako fanatik a taktéž zbytek obsazení je naprosto spolehlivý, i když nikdo úplně nevyniká. The Sum of All Fears je závanem starých časů a poctivým politickým thrillerem, který vyžaduje plnou diváckou pozornost, nikam nespěchá a spíše než na zběsilou akci spoléhá na zápletku a dialogy. Jeho finanční neúspěch tak není spojen s nízkou kvalitou, ale spíše s dobou vzniku, protože v době premiéry bylo pořád ještě brzy po 11. září a Američané asi úplně nechtěli vidět svoji vlast po útoku atomové bomby. 60 %

Naprosto neškodná "jednorázovka", která asi chtěla být něčím víc, ale bohužel se to úplně nepovedlo. John Singleton skládá poctu původnímu filmu ze sedmdesátých let především výbornou atmosférou, celkovou stylizací a příjemným retro střihem. Potěší i relativní nekompromisností, kdy akce je docela drsná, v rámci možností realistická a má svižné tempo. Nechybí tu ani velké množství hlášek, které fungují, jsou potřebně "drsňácké" a na dnešní dobu nekorektní. Samuel L. Jackson v hlavní roli je naprosto výborný, i když mu stačí zapojit své charisma, typicky drsné pohledy, sem tam procedit nějakou hlášku a celé si to náramně užít, z dnešního pohledu je zajímavá i zatím jediná vysloveně záporná postava v kariéře tehdy ještě ne tak známého Christiana Balea, který si ji vysloveně užil a jeho frackovitost je dokonalá. Zbytek už nemá tolik prostoru, ale rozhodně nic nekazí (Toni Collette, trochu přehrávající Jeffrey Wright). Je ale pravda, že příběh je zbytečně překombinovaný, někdy nedává moc smysl a místy působí až pohádkově a v přestřelkách až nadsazeně, protože Shaft je vždy neomylný, což dojem kazí a snímek, který měl našlápnuto, tak trochu sráží. Shaft je příjemnou žánrovkou, která ale měla potenciál být ještě o něco lepší, ten ale nebyl využit i proto, že někdy v polovině tvůrcům trochu dochází dech a spoléhají se jen na obsazení a dobře zvolené prostředí. 60 %

Největší otázkou zůstává, proč Ang Lee zrovna u tohoto filmu přichází se svými technickými experimenty. Gemini Man si to úplně nezaslouží, protože už po pár minutách je na něm znát, že jde o příběh vymyšlený v devadesátých letech, ale upgradovaný na dnešní dobu. To tedy znamená, že v něm vůbec nic nepřekvapí a je naprosto přímočarý. To ale tolik nevadí, protože podobných filmů se dnes už moc netočí. O to víc je nepochopitelné, proč Ang Lee nerezignoval na inovativní postupy a nenatočil vše naprosto klasicky a staromilsky. Jeho až nepřirozeně "vyčištěný" vizuál totiž vypadá extrémně divně, což se podepisuje i na akci, která má sice náboj a nechybí jí tempo a adrenalin, jenže díky jiné technice natáčení vypadá jako z počítačové hry, je zvláštně trhaná a extrémně nepřirozená. Will Smith v hlavní roli odvádí svůj standard, ačkoli na jeho mladším já je znovu znát jeho digitální původ a určitá topornost, která se stupňuje a v závěru až bije do očí, příjemným rozptýlením je spolehlivá Mary Elizabeth Winstead a vysloveně špatný není ani Clive Owen. Ten ale nemá co hrát, protože jeho postava není moc dobře napsaná, má jen minimální hloubku a bohužel jeho motivace a cíl nejsou úplně snadno zavrhnutelné, protože mají něco do sebe a vůbec nevypadají jako extrémně špatný nápad. Gemini Man není takový průšvih, o kterém se po premiéře mluvilo, jen je to trochu nevýrazný počin, u kterého tvůrce plýtval energií a novou technologií tak trochu zbytečně a měl ji věnovat něčemu smysluplnějšímu. 60 %

Na první pohled trochu předvídatelné drama, což je i na ten druhý malinko pravda. Thomasi Vinterbergovi v něm ale nešlo o nějakou originalitu, ale spíše o sociologickou studii obyčejných lidí, kteří žijí každodenní rutinu a ta je ubíjí. Od počátku nikam nespěchá a v rozvláčném tempu rozehrává zajímavý příběh čtyř kamarádů, kteří hledají únik ze všedních dnů. Atmosféra je příjemně nostalgická a nikoli příliš temná a i v těch nejhorších momentech v ní prosvítá evidentní naděje, což je nejvíc znát na fantastickém závěru, který přece jen nabízí trochu optimismu a víry v lepší zítřky, kterou symbolizuje nejen skvělá taneční scéna. Naprosto fenomenální je také obsazení, jemuž kraluje jako vždy fantastický Mads Mikkelsen, ale i jeho zbylí tři partneři s ním perfektně drží krok a právě oni drží film nad vodou v jeho slabších chvílích, Těch rozhodně není moc, ale přece jen délka je malinko přetažená a také dopad není tak intenzivní, jak by divák od Vinterberga očekával. Druk není film o alkoholismu, je to film o tom, že člověk si někdy hledá různé berličky, jak si v životě pomoct a být společensky prospěšnější a přijímanější. Navíc se v něm pracuje s několika filozofickými tezemi Sorena Kierkegaarda, v nichž je přes všechnu zdánlivou depresivnost skrytá velká pravda. 80 %

Hodně zvláštní a divácky trochu náročnější film, který bude určitě pro evropského diváka o něco snesitelnější než pro toho amerického. Chloé Zhao nikam nespěchá a zejména v první třetině si dost zahrává s divákovou pozorností a přízní, protože tempo je extrémně pomalé, ani příběhově nikterak neohromí a nedokáže úplně zaujmout. Postupem času se to naštěstí zlepšuje a osudy jednotlivých nomádů i hlavní hrdinky jsou docela zajímavé a přidává se opravdu nádherná kamera, která sice zabírá až moc západů slunce, vypadá ale vskutku moc krásně, takže to ani tolik nevadí. Po celou dobu dokáže autorka udržet velmi specifikou posmutnělou atmosféru, kterou prohlubuje melancholická hudba, která se dostává pod kůži.  Všemu dominuje jako vždy fantastická a tentokrát i takřka civilní Frances McDormand, která na sebe nestrhává všechnu pozornost a největší kouzlo právě spočívá v její "obyčejnosti", potěší ale i to, že i zbytek obsazení sestávající většinou z neherců nijak nezklame a nikdo tu vysloveně neruší. Nomadland určitě nezaslouží onu skoro až nenávistnou vlnu, která se na něj od tuzemských kritiků vrhla, při jeho sledování je ale potřeba být přípraven na to, že celistvého příběhu se publikum nedočká a subjektivně působí delší, než ve skutečnosti je. 70 %

I po skoro dvaceti letech hodně solidní záležitost, která sice není originální, z různých klišé ale dělá svou výhodu. Curtis Hanson byl natolik zkušený režisér, že přesně věděl, co a jak chce natočit, takže se spolehl především na skoro autentickou atmosféru Detroitu, kde průmysl je to jediné, v čem může člověk pracovat, jinak je tu nuda, šeď a naprostá prázdnota. Příběh tedy ničím nepřekvapí a jede v zajetých kolejích, na druhou stranu to zas tolik nevadí, protože patosu je tu naprosté minimum a ani onen koncept z nuly hvězdou není záměrně úplně dokonaný a končí ve chvíli, kdy je k tomu našlápnuto. Ocenit se musí i to, jak tvůrce dokázal přiblížit hiphopovou komunitu i těm, kteří tuhle hudbu úplně nemusí a zvládnutí jednotlivých "battles" je opravdu výborné. Nejvíc asi překvapí Eminem v titulní roli, který je výborný, dost přirozený a natolik výrazný, že předčí i podobně dobré Kim Basinger, Brittany Murphy nebo Michaela Shannona. Bodíky navíc putují i za závěrečnou oscarovou píseň, která je dodnes naprosto parádní. Možná mohl Hanson snímek udělat trochu výraznější, protože od začátku jede ve stejném tempu, chybí mu více emocí a silnější scény a některé vedlejší linie nejsou úplně uzavřené a vyšumí do ztracena. 8 Mile asi není z těch filmů, na které by si divák nějak často vzpomněl a jmenoval je mezi těmi nejlepšími biografiemi (ať už je to v tomto směru, jak chce), jeho zhlédnutí ale rozhodně neurazí a naopak s odstupem času asi potěší tím, že se tu řeší útlak bílého kluka v černošské komunitě. 70 %

Vzhledem k tomu, že film produkoval sám Elton John, to asi lépe dopadnout nemohlo. Dexter Fletcher se z určité objektivity "vylhal" tím, že film je rámován zpovědí hlavního hrdiny na psychologické seanci, která samozřejmě může být trochu přibarvená. Občasné muzikálové vložky naštěstí nevadí, protože jsou poměrně nápadité a není jich tolik, takže i pro ty, kteří muzikál nijak nezbožňují, se dají zvládnout. Tempo je svižné a pomáhá mu i solidně rozpustilá atmosféra, z níž je leckdy znát nadhled, navíc se opírá i o showmanství samotného umělce, který svá vystoupení postavil na šílených a leckdy pořádně bizarních kostýmech. Navíc hlavní roli úžasně ztvárnil a zazpíval Taron Egerton, který se v Eltona Johna skoro převtělil, je fenomenální a úplně zastiňuje všechny ostatní. Mezi těmi ale určitě stojí za zmínku minimálně Bryce Dallas Howard a Jamie Bell. Jen je trochu škoda, že se Fletcher snaží být někdy i vážný a melancholický, což se mu úplně nedaří, protože nemá moc prostoru na to tyto situace nějak rozvést a klouže v nich po povrchu, tím pádem zbytečně rozmělňuje diváckou pozornost. V návaznosti na to by i stopáž mohla být o něco kratší a příběh komplexnější. Ve výsledku je ale Rocketman docela upřímný film, který si na nic moc nehraje a přiblíží ne úplně snadné osudy jedné z největších hvězd historie popmusic. 70 %