salalala

John Krasinski je nepochybně šikovný a zručný režisér, což potvrzuje i u sequelu svého nejslavnějšího počinu. Úvod, který je tedy prequelem, je naprosto strhující, má svižné tempo, tajemnou atmosféru a nejvíce funguje v momentech, kdy je točen z pohledu hluchoněmé holčičky a odehrává se v tichu, jen škoda, že ty trvají vždy jen pár vteřin. I zbytek snímku si hutnou atmosféru udrží a celé záběrování je naprosto precizní a nebýt viditelně digitálních "emzáků", není tvůrci moc co vytýkat. Jako scenárista ale Krasinski selhává, protože až moc spoléhá na jakýsi wow efekt a nechává postavy leckdy dělat naprosto nesmyslná rozhodnutí, příliš nevysvětluje chování mimozemšťanů a vůbec nepracuje s žádným zásadním motivem, který by byl extra působivý. I jindy fungující rozdělení rodiny a snaha o její záchranu není tak zajímavé a de facto vyšumí do ztracena. Nejvýraznější výkon pak podává úchvatná Millicent Simmonds, která zastiňuje i Emily Blunt a překvapivě matného Cilliana Murphyho, který ovšem doplácí na to, že nemá moc co hrát a filmem se spíš "proexistuje". A Quiet Place Part II určitě není zbytečný sequel a v jednotlivostech má svůj smysl, paradoxně nejsilnější je ale hned v úvodu, který bohužel s dalším dějem nemá moc společného. 60 %

Je škoda, že globálně je Rambo dnes vnímán jako prototyp testosteronové akce bez valného přesahu. První díl je totiž výborné psychologické drama o posttraumatickém syndromu, v němž hlavní hrdina nezabije jediného člověka. Ted Kotcheff nastolil potemnělou atmosféru, kterou ještě umocnil častým deštěm a nenápadnou, ale precizní hudbou Jerryho Goldsmithe. V první polovině stopáže je akce de facto nulová a vládu přebírá psychologická rovina a osobní válka dvou mužů, kteří vědí, že z ní není cesty zpět a zejména postava šerifa si je dobře vědoma, že moc šancí nemá, její čest a ego jí ale nedovoluje přestat. Druhá polovina už je akčnější, nicméně nijak zběsile, a i když v ní Rambo pobíhá s kulometem, pořádně vystřílí jen vylidněnou benzinku. Celá pasáž v lesích je minimalisticky brilantní a následná motocyklová honička ji jen završuje. Sylvester Stallone je výborný a závěrečný mrazivý monolog patří k nejlepším výkonům jeho kariéry, nezaostává ani Brian Dennehy a v polovině se přidá i Richard Crenna. First Blood je i po letech vynikající podívanou, které k plnému počtu chybí snad jen razantnější závěr, který nabízí knižní předloha. 80 %

V množství "spotřebních" hororů patří Escape Room k tomu lepšímu a určitě jde o příjemné překvapení. Adam Robitel má první tři čtvrtiny stopáže snímek ve svých rukách, tvoří hodně zajímavou a neklidnou atmosféru a rozehrává tajemný příběh, v němž pomalu přidává další a další střípky, z nichž navíc není jasné, kdo bude další zemřelý, což je veliké osvěžení. Opřít se může i o sympatické obsazení, v němž sice není nikdo zásadně výrazný, chybí ale jakákoli otravná postava, což to do značné míry kompenzuje. Navíc i různé pasti působí přirozeně a nic tu není extrémně přehnané. O to větší je škoda, že v závěrečné třetině tvůrce ztratí nad počinem kontrolu, protože pointa je neuspokojivá a bohužel zamíří k tomu prvnímu, co se nabízí. Tempo najednou upadne a celý epilog, který je přípravou na pokračování, je zvláštní, natahovaný a nedává moc smysl a ani samotný závěr tak není úplně děsivý, jak byl asi zamýšlen. Escape Room je určitě v záplavě podobných hororů velmi dobrý a svůj potenciál dokáže po většinu času využít, trochu podivný závěr ho ale přece jen srazí o jednu hvězdičku níž a zanechá lehkou pachuť. 60 %

Příjemně staromilské konverzační drama o jedné dysfunkční rodině, která je shodou okolností královská a vládne jedné z největších zemí své doby. Anthony Harvey prakticky do filmu nijak nezasahuje a "pouze" klade za sebe jednotlivé scény, které dotváří celek, v němž vynikají kostýmy a i hodně solidní výprava, která ale rozhodně není opulentní a nestrhává na sebe zbytečnou pozornost. Z "technikálií" pak určitě stojí za zmínku netradiční, nicméně velkolepá a na první poslech výrazná hudba Johna Barryho, která místy evokuje až horor. V podobných snímcích je extrémně důležité obsazení, což se potvrdilo i v tomto případě, a ačkoli se tu objeví tehdy začínající Anthony Hopkins, Nigel Terry nebo Timothy Dalton (jeho podání francouzského krále je hodně zajímavé a díky specifickému makeupu až uhrančivé), hlavním hvězdami jsou fenomenální Peter O’Toole a Katharine Hepburn, která po právu získala Oscara, protože její výkon je až nadpozemský a dech beroucí a jejich společné scény, což jsou většinou hádky, jsou strhující a emocionálně hodně silné. Dojem ale přece jen kazí značná divadelnost, která je většinou dost znát a tvůrce mohl použít více filmových prostředků k ještě silnějšímu vyznění, na druhou stranu ale předlohu nijak nedevalvuje. Také stopáž asi mohla být o něco kratší, protože v závěru už je vášnivých dialogů přespříliš a většinou se neustále opakují. The Lion in the Winter je nicméně ve výsledku velmi dobrá záležitost, která sice z dnešního hlediska malinko zastarala a je znatelně pomalejší a komornější, zkušenějšímu a tolerantnějšímu divákovi by to ale určitě vadit nemělo. 70 %

Je dost zajímavé, jak civilně a na první pohled nenápadně pojal Ang Lee adaptaci románu Jane Austen. Dobovou atmosféru vykreslil naprosto parádně, a ačkoli kostýmy a výprava jsou adekvátní, nejsou nikterak opulentní a rozhodně na nich nestojí veškerá pozornost. Ta je naopak věnována výborně napsanému příběhu, který je na hraně laciné červené knihovny a kýče, nikdy ji ale nepřekročí a naopak se někdy tomuto označení úspěšně brání, protože dobře pracuje s charaktery hlavních hrdinek. Tempo není nijak strhující, opět ale platí, že je podřízeno vyprávění, které má být pozvolnější a nikam nespěchat. Ono to ani není potřeba, když je tu exkluzivní obsazení, v němž vynikají především Kate Winslet a Alan Rickman, kteří spolu výborně kooperují. Velmi dobrá je i Emma Thompson, která je ale na svou úlohu přece jen o něco starší, což zapříčiňuje i to, že chemie mezi ní a trochu toporným Hughem Grantem není až taková, nicméně to není zas tak rušivé. Za pozornost pak určitě stojí i menší, ale výrazná role Hugha Laurieho, který filmu dodává lehce komický aspekt, který tu jinak zcela chybí. Stopáž ovšem mohla být o něco kratší, protože některé pasáže jsou až moc utahané a lehce stereotypní, zároveň absentuje i nějaká silnější scéna nebo výraznější moment. Sense and Sensibility je ve výsledku velmi dobrá adaptace klasiky, která je snesitelná a bez problémů přijatelná i pro ty, kteří podobný žánr nemusí a předlohu si nikdy nepřečtou. 75 %

K nejlepším Nolanovým filmům v tomto případě něco chybí, divácky nejpřístupnější ale rozhodně je. Ačkoli tvůrce vypráví nechronologicky, obě časové linie jsou odděleny barevnou, resp. černobílou kamerou a divák by tak neměl mít zásadní problém v orientaci. Nolan možná překvapí tím, že snímek pojal vesměs jako standardní biografii, natočil ji ale tak, že v průběhu tří hodin není prostor na nudu, i když většinu stopáže tvoří dialogy. Tvůrce neponechal nic náhodě a všechny složky si ohlídal a vidět tento snímek na plátně (a nejlépe v tom imaxovské) je takřka povinnost a fascinuje tím, jak se dá v době digitálních triků natočit film bez jejich většího použití. Kamera je vskutku nádherná, hudba znepokojivá a vše dohromady tvoří celek, kterému k dokonalosti chybí jen málo. Cillian Murphy je naprosto skvostný, totéž platí i o Robertu Downeym jr., v závěrečné třetině dostává více prostoru i Emily Blunt, která ho využívá na maximum a i ona září, ostatní už tu nejsou tolik, ale sledovat takové množství hvězd, kterak se podřizují celku, je také strhující. Nebyl by to Nolan, aby nereagoval na aktuální společenskou situaci, takže celá závěrečná třetina je jedním dlouhým morálním dilematem, které bohužel nemá řešení a nechává v divákovi těžkou deziluzi o tom, že člověk se dříve, či později zničí sám. Stopáž tří hodin absolutně nevadí, a i když jde v jádru o soudní drama s občasnými hororovými výjevy a množstvím dialogů (leckdy odborných), uteče hrozně rychle. O Oppenheimerovi by se dalo popsat ještě hodně místa a nepochybně o něm budou vznikat různé studie a analýzy. Nejpodstatnější ale je, že v jádru jde o ryzí film, který připomíná, proč je kinematografie tak silná a že dokáže zprostředkovat natolik fascinující zážitek, až z toho někdy běhá mráz po zádech. 90 %

I po letech "velký film", který nezestárl ani o kousek a připomíná zlatou éru Hollywoodu, kdy se podobné opusy točily jako na běžícím pásu. Paul Thomas Anderson je estét, neboť každá scéna vypadá ohromně a velkolepě a celkový vizuál je naprosto fascinující. K tomu se přidává hutná atmosféra, v níž je zdánlivě banální moment, kdy ze země vytryskne ropa, zachycen strhujícně a napínavě, že to takřka nemá obdoby. Po právu oscarová kamera je vskutku nádherná a některé obrazové kompozice jsou opulentní a extrémně působivé. Mnohými kritizovaný hudební doprovod je pro mě zcela v pořádku, protože jeho nepříjemnost a kakofonie patří k náladě filmu. Samotný příběh není nijak objevný, je ale ozvláštněn tím, že jde o psychologickou sondu arcizm*da, který se pro vlastní úspěch neštítí ničeho, dokáže s lidmi perfektně manipulovat a všemi pohrdá. Výkon Daniela Day-Lewise je fenomenální a opět fyzický až do poslední chvíle, jeho hlasové podání i charisma jsou až nadpozemské. O moc za ním ale překvapivě nezůstává ani Paul Dano a sledovat jejich společné scény je tzv. koncert, jehož vrcholy jsou scéna křtu a závěr na bowlingové dráze, z jejichž preciznosti běhá mráz po zádech. Od plného počtu dělí snímek přílišná rozvláčnost zejména v úvodní třetině, která je hodně pomalá a pokouší divákovu trpělivost, také stopáž mohla být o pár minut kratší. There Will Be Blood vypadá, jako by byl točen někdy v šedesátých letech, což je v tomto případě pocta a asi i hlavní důvod toho, proč je i přes některé decentní výtky silně nadčasový a stále aktuální. 85 %

Drama, které perfektně ukazuje, že stačí změnit perspektivu vyprávění a ze zdánlivě banálního tématu je originální podívaná o zdánlivé konspiraci a spiknutí rodiny vypudit otce z domu. Florian Zeller nepracuje s náznaky, ale diváka rovnou umístí do centra dění a nechává ho sledovat znepokojivou podívanou, která se postupem času vyjasňuje, aby vyvrcholila dost silnou scénou, která jen potvrzuje, že lidský život je jeden velký koloběh, v němž se od dětství vracíme zase k dětství jen v jiné formě. Vzhledem k divadelnímu původu je jasné, že jde o komorní záležitost, která se odehrává ve dvou místnostech a důraz je v ní kladen na dialogy, které jsou ale napsány natolik dobře, že dokážou strhnout a nevnímat jejich množství. A ačkoli určitá divadelnost ze snímku dost vyčnívá a někdy by potřeboval zrychlit a být živější, tolik to nevadí, protože všechny nedokonalosti vyrovnává fenomenální Anthony Hopkins v hlavní roli, který je zcela přesný a vyvolává ty pocity, co vyvolávat má a sledovat ho je fascinující, za zmínku ale rozhodně stojí i Olivia Colman, jejíž úloha není takového rozsahu a je mnohem niternější, o to větší uznání zaslouží, protože většinu uhrála jen pohledy, povzdechy nebo různými gesty. The Father není veselá podívaná, ba naopak je dost skličující, protože něco podobného může potkat úplně každého (ať už z pozice starajícího se, nebo postiženého), rozhodně je ale výborná, a i když se k ní málokdo bude často vracet, minimálně jednou by viděna být měla. 80 %

Komorní a hodně smutná podívaná o nemoci, kterou zaručeně nikdo nechce, protože s ní prakticky není možné bojovat. Richard Glatzer a Wash Westmoreland vše naštěstí pojali hodně citlivě a na malé ploše zachytili rychlý rozpad osobnosti inteligentní a uznávané ženy. Paradoxně ona krátká stopáž je v tomto případě trumfem tvůrců, protože rychlost postupu nemoci je až děsivá a o to působivější. Nechybí tu hned několik silných momentů (pokus o sebevraždu, rozhovor ohledně toho, že rakovina by byla lepší), které rezonují ještě hodně dlouho. Výsledek by byl ale poloviční bez naprosto fantastické Julianne Moore, z jejíhož výkonu chvílemi běhá mráz po zádech a je až fascinující, jak dokázala ztvárnit onen nepříjemný rozpad osobnosti. Oscara si odnesla naprosto po právu, protože na sebe nijak neupozorňuje, ale dokáže utáhnout celý film a diváka "strhnout". Ostatní se sice snaží, nemají ale moc šanci uspět, upoutá na sebe snad jen Kristen Stewart, která opět nedokáže vyloudit víc než jeden kožený a toporný výraz, ačkoli se snaží sebevíc, poměrně překvapením je vidět zde po delší době lehce umělou Kate Bosworth. Od plného počtu dělí snímek jen to, že některá témata nedořeší (především dědičnost choroby, o níž mluví jen chvíli a nedotáhne ji do konce) a to, že konec není nijak úderný a uspokojivý, protože nenabídne žádnou katarzi. Still Alice je velmi dobrá, avšak neveselá podívaná, která nenuceně donutí k zamyšlení nad vlastní konečností a důstojnosti odcházení. 80 %

Formálně až vytříbený počin, který vše podstatné zobrazuje skrz obrazovky mobilů, tabletů a počítačů, což sice už dnes není nijak originální, ale v tomto případě naštěstí dost funkční. Aneesh Chaganty velmi chytře pracuje s atmosférou, kterou postupem času zhušťuje a diváka nechává dojít k zoufalství prostřednictvím postavy otce. Ten může díky moderním technologiím pátrat po své dceři, aniž by vystrčil paty z domova, což má své kouzlo a působí to naprosto logicky, protože podobnou cestou by šel asi každý. Vzhledem ke zvolené formě zaslouží pochvalu fantastický John Cho, který na malé ploše bravurně ztvární postupující bezvýchodnost a zoufalství a je velice civilní a po právu je na něj upřena veškerá pozornost, protože nikdo jiný nemá moc šancí s ním držet krok. Samotný příběh je pak vymyšlený poměrně chytře a nabízí hned několik zajímavých zvratů, jenže selhává v samotném závěru, který je lehce překombinovaný a jde trochu moc na ruku požadavkům studia a dramaturgů než samotnému vývoji. Škoda také toho, že se tvůrce nepouští do přesahu v podobě kritiky společnosti v době internetu, v níž má každý hned na všechno názor a o sebesložitější kauze jasno prakticky okamžitě, s čímž pracuje jen pár minut, nijak to ale nezdůrazňuje a nevěnuje tomu větší pozornost. Searching je možná nenápadný snímek, který je ale o to působivější, je zpracován dost neotřele a doplácí jen na ne úplně uspokojivý závěr. 80 %