Botič

I am UNGASEABLE! Gondry ošvédoval nejenom televizní seriál nebo komiksová políčka, ale i příjemnou retro-atmosféru a ještě k tomu neztratil nic ze své hravosti. Jeden z nejoptimističtějších a nejzábavněších kousků poslední doby.

Nebylo už těchhle existencionálních hororů - kde hrdinové žijí tak tragické životy, aby na konci mohli za odměnu umřít - dost? :) Ale teď vážně: expozice je na takhle luxusní béčko až příííííliš dlouhá a neskutečně o ničem. Většina hlášek je dost mimo a obsazení značně nesympatické - až se chce křičet zabijte je všechny! Celek pak nezachraňuje, ani anakonda nečekaně se hlásící o slovo.

Já vidím světlo! Béčková parodie Bayových Bad Boys na pozadí mimozemské invaze! Aneb na co jezdí mimozemšťané ve vesmíru bratří Strausů. Vtipná jednohubka na páteční večer - střízlivým však vstup zakázán :)

You gonna be so lonely! Už dlouho se mi nestalo, že bych u filmu oněměl. Byť si to ve své podstatě 127 Hodin ani nezaslouží. Ale závěrečné spojení vizuální dravosti, hudební opulentnosti a nahromaděných pocitů z fyzického výkonu, ani ne tak loutky Jamese Franca, jako spíš samotného loutkovodiče Danny Boyla způsobily přesný opak spolu s mrazením po většinu stopáže. Nelze se vyhnout srovnání 127 Hours a Buried. V obou případech excelentní One Man Show, kde u Buried chybí Boyleova dravost a vizuální vypiplanost s důrazem na detail. A u 127 Hours zas Cortésův odstup a možná lepší využití časové plochy. Protože Boylův kousek se v polovině vleče a nepomáhá mu ani důraz na detaily ala CSI makra spolu s podivně zapadajícími flashbacky a skutečně se musí pročekat. Ale i kdybych si z něj měl odnést jen ponaučení plynoucí z poslední věty filmy, byla to ta nejsmysluplněji strávená devadesátiminutovka. PS: závěrečná If I Rise zasloužená!

Imaginární lásky jsou vizuálně navoněnou pózou o člověčích hrách a neschopnosti být k sobě i ostatním upřímní, protože upřímnost je oním prvkem, co kazí hru. Aneb, když příležitostný sex nestačí k vytvoření něčeho skutečnějšího - jen kdyby to nitro pořád nevysílalo do mozkovny zprávu S E X S E X S E X. Ukázka toho, jak se (ne)má svádět, randit, toužit a milovat. Dolanův luxusní toaletní papír, kterým se dobře utírá pozadí, ale v hlavě se nezabydlí na dlouho. Ačkoliv formulovat něco takového v 19 letech si zaslouží přinejmenším obdivné přikývnutí. Všechno je IMAGINÁRNÍ Bang Bang

Objektivně za 3*. Subjektivně za 4*. S podobným komentářem, jako v případě Předčítače, protože i u Never Let Me Go tkví síla především v myšlenkách, které předkládá. Ale Mark Romanek je podává způsobem, který není zrovna tím nejvhodnějším a za vlasy přitaženým, byť příjemným. Hraje si s motivy i pocity, co nejsou ve výsledku rozvinuty k plné divákově spokojenosti. Ale přeci jen je Never Let Me Go po emocionální stránce obstojně fungujícím a díky hlavním představitelům i uvěřitelným filmem. Pod povrchem tiše plynoucím, jako život sám.

Byl jednou jeden chlapec. Velmi zvláštní a okouzlující chlapec. Říká se, že urazil dalekou cestu, velmi dalekou. Přes hory a moře. Byl trochu plachý a smutné oči měl. Ale byl velmi moudrý. A pak jednoho dne. Jednoho kouzelného dne. Jsme se setkali. A mluvili spolu o spoustě věcí. O šašcích a králích. A on mi řekl tohle: "Nejúžasnější věc, kterou kdy můžeš poznat, je milovat a být milován." Děkuji ti Bazi!

K čertu s tím - ještě před dvěma měsící film s nejnesympatičtějším castingem široko daleko. Příběhově se, pod nánosem klišé, bortící skoro jako ten domeček z karet! Ale teď? Rána jak z děla! Zem se otřásla. Over my head!

Odnikud někam a o ničem v něčem. Sofiin svět tentokrát chtěný a viděný jinýma očima. Příjemná recyklace bez legrace. Film pro všechny z(a)tracence a eskapisty široko daleko.

Optimisticky dravý protipól živočišně drásavé Black Swan. Stephen Daldry roztančí i ty nejzarytější odpůrce baletu. Ďaha rovnou na solar.