argenson

Marta Vančurová je nepochybně výbornou herečkou schopnou zahrát cokoliv, tenhle film ale ukazuje, že úplně všechno by hrát nemusela. Její postava namíchaná z emancipované kajakářky a odborově angažované soustružnice mě prostě nepřesvědčila. Narvaná navíc do nijakého příběhu se snahou dramaticky řešit citové problémy, ovšem neděje se tu celkem nic. To všechno doplněné o únavné drobnosti socialistické reality jako je rozdávání povadlých karafiátů s naprosto nesmyslným podtextem a obligátní využití atraktivního prostředí hospody na vrcholu mostu SNP.

Četl jsem několik životopisů markýzy de Pompadour i jiných osobností té doby, takže mám určitou představu, kterou tenhle film poměrně dobře naplnil. Musím ale dodat, že u většiny historických filmů posledních let postrádám napětí, spád, gradaci (které mi naopak přinášelo čtení knih). V každém případě ale jde o realistické ztvárnění nelehkého postavení královy milenky, která zdaleka nebyla tak všemocnou, jak se to většinou prezentuje (v tomto směru mě celkem vytáčí rádobyseriózní časopisy jako Epocha, History a podobně). Dalším plusem filmu je výborné herecké obsazení, zvláště charismatický Vincent Perez v roli Ludvíka XV. naprosto seděl. A i když mezi ním a Charlottou de Turckheim je stejný věkový rozdíl jako byl mezi králem a královnou Marií Leszczyńskou, ve filmu vypadají spíš jako matka se synem, čímž tvůrci lehce sympaticky zdůraznili argumentaci, proč král musel bejt kurevník. Ovšem kdysi populárního šviháka Venantina Venantiniho v roli cholerického krejčího jsem si uvědomil až dodatečně po nastudování informací k filmu. Kostýmy, výprava, všechno dobrý, k úplnému sednutí na zadek však přesto něco chybí.

Pořady tohoto typu nijak nevyhledávám, ale když jsem s úžasem zjistil, že v tom panoptikálním obsazení mi nejvíc normální, v poho a nad věcí přišla vysloužilá pornoherečka s vizáží vyzobané slunečnice, pak je něco špatně.

Jsem odchován úplně jinými žánry, takže předem nemělo moc šancí si mě to úplně získat. Což se taky nestalo. V první řadě jsem rád, že jsem to vůbec pochopil a základní dějová linka mě bavila, ovšem vedlejší osa s manželkou hlavního hrdiny podle mě celý příběh zbytečně komplikovala a posouvala jej do roviny plačtivého rodinného melodramatu. Což bylo jednak zbytečné a jednak to dělalo zmatek v už tak složitém ději. Efekty slušný, ale nic extra překvapujícího, pár vtipných hlášek (ta s aerolinkama mě vážně rozesmála). Hodně nedomyšlenýho střílení, neustálé vysvětlování, co se zrovna děje, proč se to děje, několikavrstevnatý děj završený klišovitým happyendem (byť s otazníkem). Takže své plusové body věnuju především bombastické hudbě Hanse Zimmera, ta byla fakt dobrá!

Bylo jistě záslužné natočit takovýto životopisný film, stejně tak je přínosné jej i dnes občas připomínat, protože je dobré vědět, že už kdysi jsme měli houslistu evropského formátu a povědomí o Josefu Slavíkovi se dnes udržuje asi jen v Hořovicích. Snaha po lyrické podobě filmu však vede k přehnaně emocionálním hereckým výkonům, které ve finále podporují zažitou představu, že co umělec, to magor (což se týká mimo jiné Karla Dostala jako Paganiniho a Václava Vosky v roli Chopina). Jaromíra Spala jinak byla celkem škoda pro českou kotlinu, protože ve světě by se svou vizáží stal jistě filmovou hvězdou. Těžko říct, jestli koncepce filmu podlehla všeobecné ideologizaci kinematografie, protože - i když možná nechtěně - to vypadá, že jedinou správnou múzou pro umělce je prosté venkovské děvče, zatímco mecenášské sklony bohaté šlechtičny jsou motivovány hlavně jejími chlípnými pudy (Vlasta Fabianová).

Nahatá Bohdalová, no kde jinde tohle uvidíte?:-) Navíc v mileneckém páru s Jiřím Krampolem, to je taky unikát. I když popisky k filmu zdůrazňují, že jde o první větší Krampolovu roli, nutno dodat, že ten za celou dobu pronese zhruba čtyři věty, i když pro zvýšení účinku v retrospektivách několikrát zopakované. Jinak právě celkové pojetí filmu ve střídání současnosti se vzpomínkami mě trochu odradilo, protože střihy byly rychlé a místy až nepřehledné. Ale zaznělo několik zajímavých na svou dobu odvážných poznámek ve stylu "mě nezajímá, jak se moje děti v komunismu budou mít dobře, já se chci mít dobře teď". Svůj celou dobu nedůvěřivý pocit z filmu jsem nakonec musel korigovat po závěrečné symbolické scéně sklízení svatebního stolu, ta mě fakt dostala.

Překvapivě dobrý film své doby. I když konec padesátých let byl již v naší kinematografii přelomový, začaly se rodit nové a hodnotné věci, takže zas takové překvapení to není. Pár věcí by se tomu dalo vytknout - například to, že hlavním hrdinou je alkoholik, neustále se mluví o alkoholismu a Karel Höger kontinuálně třímá v ruce sklenici/flašku, ale přitom se prakticky celou dobu chová jako rozumně uvažující a střízlivý muž. Kromě jako vždy výborné Dany Medřické bych zdůraznil i Jarmilu Smejkalovou, které je škoda, protože tohle byla jedna z jejích posledních velkých rolí.

Vycházím z toho, že se mělo jednat o dětský film, i když podle mě kromě množství hrajících dětí mi to moc dětské nepřišlo. Stejně bych se ale chtěl zeptat pamětníků, jestli u cílové skupiny té doby byla tak moc oblíbená westernová hudba (jako Červená řeka, Jó, třešně zrály atd.), že jí bylo nutné zaplnit celý film, přestože se to k ději moc nehodilo. Tedy, kromě Červené řeky, která k táboráku patří, to je jasný. Stejně tak k táboráku patří i kytarista, kteréžto role se ujme hodný pan příslušník (Jaroslav Vízner), který jinak celou dobu ani na chvilku neuhne ze své svazácké vizáže i jednání. Proti němu pak podobně prvoplánově pojatý amíkovsky nonšalantní Jan Tříska, který má budit zdání pachatele, ale divákovi je jasné, že tím je někdo jiný, u koho máte jasno hned, co se zjeví na plátně. Zajímavé je i to, jak celým příběhem asi nechtěně prostupuje svérázný způsob socialistické péče o památky movité i nemovité.

V Brně jsem nedávno objevil hrob Olgy Janáčkové a začal jsem se pídit, proč zemřela tak mladá. A vida, mohl jsem si ušetřit sáhodlouhé guglování, počkat si na tenhle film a hned jsem chytřejší. Navíc, Olgu velmi pěkně zahrála Veronika Žilková, jinak mám k její prezentaci z 80. let celkem výhrady. Lev s bílou hřívou je precizně zpracovaná sonda do života velkého skladatele a přes lyrické odskoky je to pozoruhodné a neprávem opomíjené dílko se solidními hereckými výkony, zvláště ve velmi nestandardním manželském vztahu podaném duem Munzar-Hlaváčová. Takže jediné, co mi vadilo, byla pro mě těžko stravitelná hudba. Ovšem od životopisného filmu o Leoši Janáčkovi nelze čekat Mozarta, žeano:-)

Antonín Máša natočil v 60. letech několik dobrých filmů, tenhle jeho návrat je ale trochu nemastný neslaný. Kdyby to vzniklo počátkem 80. let, mohlo to mít význam společenské kritiky, ale v těsně předrevoluční době už to nemělo ten efekt. Navíc film přišel do kin až po listopadu 1989, kdy lidi na něco podobnýho fakt nebyli zvědaví (srovnejme návštěvnost s druhým dílem Slunce, seno... ze stejného roku - čtyři milióny proti 10.000 diváků). Přesto bych Skřivánčí ticho úplně nezatracoval. Jako moralita na dobové poměry je to bezzubé, doplněné navíc o těžko uvěřitelné a zbytečně vypjaté scény (například když si Ladislav Frej sebedestruktivně rozmlátí hlavu o klavír), má to ale několik výborných komických momentů (stěhování kamen, vysávání na dvoře), kterých je škoda, protože celek zapadl do průměru a podařené humorné vsuvky tak zanikají.