argenson

Kriminálky podle skutečných událostí mě ba, dobrá kamera a výbornej Lukáš Vaculík. Jako celek ovšem bez emočního zásahu.

„Není to žádnej můj přítel, jednou jsem ho vykouřila, nic víc.“ Problémem filmu je otřepané schéma uzavřeného prostoru a skupiny mladých lidí, jimž na paty hodně šlape nějakej vymatlanej týpek. Aby to bylo genderově v cajku, tak samozřejmě parta je půl na půl, přičemž pánové se časem začnou obviňovat a dámy převážně hystericky kvičí. K hororu to má celkem daleko, spíš je to úsměvná parodie na podobné typy filmů, ale má to docela slušnou zásobu vtipných hlášek a ne úplně na hovno závěr, takže jako oddechovka se to dá.

Oddělení Q má za mě trochu problém, že nikdy nehledá normálního vraha, kterej by zabíjel pro prachy, ze zhrzený lásky nebo tak. Protivníkem Carla a Assada je vždycky nějakej hodně pošahanej týpek s pohnutkama malinko za čarou, ale budiž. Vyšetřovací postupy opět zajímavé, skvostná kamera a u scén s vlakem a předáním výkupného jsem si musel skoro povýsknout, jak je to výborně natočený. A jako bonus mě náramně pobavil originální název Flaskepost :-)

Tyhle malý příběhy odehrávající se někde na okraji celosvětový řežby jsou dobrý v tom, že mají silnější vypovídací hodnotu o hrůzách války a protiválečný apel naléhavější než velkolepý spektákly se stamiliónovými rozpočty. Film má výbornou kameru, krásnou přírodu, slušnou akci a nakonec i solidní emocionální náboj. V Rusku tyhle věci vždycky uměli.

Jsem to vůbec nepochopil, tím pádem si to budu dlouho pamatovat, takže aspoň 3* musím dát.

"Umíš si mě představit, jak kráčím po Champs Elysées s nějakou starou Vietnamkou?" Zásadní zážitek asi ne, ale výborná konverzační záležitost ano. Lasica o stupínek lepší než Kolářová.

Už dávno jsem se naučil, že na Slovensku se k tématu války točily hodně dobrý věci. Prešporská kasáreň je fajnová v tom, že se tu neproháněj partyzáni, na druhou stranu láce televizní studiové inscenace tomu dost ubírá. Děti nehrajou nic moc a úplně v cajku není ani charakterová proměna poručíka Schmidta. Takže jako celek to není žádná velká sláva, ale za svým hodnocením si stojím. Protože ten námět, to je příběh za milión.

"To sis na to šukání nemoh' najít někoho aspoň s maturitou?" K osvědčenému schématu muž x dvě ženy nejde vymyslet nic super novýho, takže nelze očekávat hlubokou myšlenku nebo morální poselství, ale já jsem se nasmál moc. Jan Plouhar je sympaťák, ale taky kurevník, a zdařilé duo Vagnerová-Kubařová mu to v několika společných scénách dává solidně sežrat. Plus pointa jako víno. Plus poznatek - nepodceňujte alkohol a cizí tlusté děti s hackerskými sklony, ty vám fungující systém můžou pěkně rozložit.

Trochu to skřípe v pojetí některých postav, protože poručík je nižší důstojník od slova po ruce a rozhodně to není týpek, co bydlí na hradě a má kolem sebe skoro armádu. Ale jinak docela příjemná pohádka se sympatickou dvojicí Dyk-Cíl a spoustou fotogenických destinací. Možná to ale chtělo přitlačit třeba na humoru, protože takhle se divák soustředí na to, že ta hlavní slečna je úplně o hovně.

Dneska je in říkat, že žijeme v sociálních bublinách a víme prd o tom, co žijou lidi kolem. Bludičky jsou tím pádem pro mě docela uvěřitelnou sondou do společenství těch, co vylezou z děcáku a nevědí úplně přesně, co se životem. Jako celek to působí depresivně a bezútěšně, přesto ze tří sourozenců minimálně dva vyznívají velmi kladně a pozitivně (Filip Cíl, Jana Pidrmanová). Jako osvěžující prvek do děje mě bavila i Pavla Beretová. Malinko přehnaná se mi zdála všeobjímající a charitativní Simona Stašová, i když věřím, že i tyhle lidi existujou. Stejně tak věřím postavě matky i s tím jejím umaštěným amantem. V její jediné větě: "Pojď, zajdeme k nám... k nám, na roh do hospody" je ve zkratce příčina toho všeho.