Marthos

Vzpomínky noblesní Zity Kabátové, velké hvězdy prvorepublikového filmu, jsou něco jako léky v kapse. Zahřejí nejen na tváři, ale i na srdci.

Manželské etudy v poněkud pitoreskní herecké interpretaci Josefa Abrháma a Libuše Šafránkové s odstupem let vyprchávají zvolna jako dým, který ještě nějakou dobu setrvává nad místem, odkud vycházel, než se rozplyne.

Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu neuvěřím! Jak výstižné.

Zaprášená veteš, která v moderní epoše 21. století ztratila své opodstatnění (pokud ho vůbec kdy měla).

Poslední bohém. Jak se z Emila Artura Pittermanna, nadějného českého malíře, stal komik a kabaretiér Longen. Film shrnuje život tohoto nespoutaného muže spíše v kusých útržcích, ale protože se jedná o práci absolventa písecké akademie, je na místě jistá shovívavost.

Ošatka jarmarečnosti a pivního humoru, z níž kolem sebe rozhazují plnými hrstmi Vladimír Menšík a Jiří Císler v rolích dvou přihlouplých venkovských hasičů.

Bezešvá prostoduchá slátanina, která (patrně) neúmyslně obnažuje otřesnou deskripci dobových mezilidských vztahů i dysfunkčnost rodičovské dyády. Tato bezútěšná bilance je mimo to ještě zdůrazněna afektovaností hereckých výstupů.

Nervydrásající pátrání po ukradených spoďárech Dáši Veškrnový.

Mezinárodní den žen. Symbol socialismu. Oslava vyprázdněného svátku, původně připomínajícího stávku newyorských švadlen (1908). Populární umělci se v tomto zinscenovaném televizním soirée předhánějí nejen ve formálních gratulacích, ale především v uvědomělých projevech, maje při tom na paměti, že žena v socialistické společnosti zvládne, tak jako zde přítomná soudružka Vaňková, svářet ve fabrice, vést odborářskou komisi pro práci s dětmi, v závodním výboru dohlížet na stravování a navíc být ještě soudkyní z lidu. Je prostě jednou z nich. 

Když se sejde mizerný scénář a lhostejný režisér, nevzejde z toho nic dobrého. Svým způsobem je to ale bezděčný dokument o době a lidech.