Marthos

Dana Medřická, herečka z nejmilejších. Oplývala moudrostí, hřejivou lidskostí, nezapomenutelným smíchem a především velkým talentem. V její obyčejnosti se skrývala křehká neobyčejnost. Paleta rolí, kterou vytvořila před televizní kamerou je obdivuhodně pestrá, jak nás o tom přesvědčují dochované archivní záznamy – hrála ženy laskavé i zlé, pokorné i rafinované, vypočítavé fúrie i hubaté ženské s jazykem jen o málo ostřejším než skalpel. Jako by to všechno později spojila do jediné postavy, do slavné Erži Orbánové v Örkényho Kočičí hře. Dana Medřická je jedna z mála hereček, kterou nosil v srdci celý národ.

Anenský bál, dva (skoro)nebožtíci a sedm kulí v Sarajevu. Fuksova černá groteska si utahuje ze smrti, ze spiritistických seancí, z c. a k. policie i z nepořádku a zmatku ve špitálech. A protože režisér Jaroslav Dudek sezdal před televizní kamerou takovou kolekci hereckých hvězd, není možné se nudit. Pešek, Štěpničková, Rosůlková, Waleská, Medřická, Sovák, Bláha, Nárožný, Sobota... Jeden lepší než druhý.

Příběh o hledání a nalézání, o zápasech a protivenstvích, o tom, že své místo v životě najde každý tam, kde se cítí doma. Inscenace sice nezapře svou literární předlohu, která je v mnoha ohledech zjednodušující, přesto vyniká sdělnou režií a přirozenými hereckými výkony Jany Preissové, Věry Galatíkové, Taťjany Medvecké, Jiřího Štěpničky a teprve jedenáctileté Lucie Matouškové, která tehdy úspěšně pokračovala v šlépějích svých předků, slavných sester Hlaváčových.

Představitel milovníků i rozervaných intelektuálů, charismatický vypravěč, herec, který se obešel bez okázalých gest, noblesní a citlivý člověk – to byl Karel Höger. Televizní archiv naštěstí uchovává celou plejádu postav, v nichž se zračí zvláštní zaujetí, soustředěná pozornost a možná také trocha (ironického) pobavení, tedy to, co Karla Högera opravňuje nazývat jej hercem vpravdě moderním, nadčasovým.

Líbivé retro, které se vyznačuje, tradičně, nevýraznou režií a mizerným scénářem. Napsat dialogy tak, jako by je pronášeli současní hrdinové, to je fakt slušnej úlet. Další díly nemá smysl sledovat.

Někdy vypočítavé a chladné, jindy jiskřivě dráždivé – takové byly postavy, které s nezměrnou elegancí a smyslem pro humor ztvárňovala na jevišti i před kamerou Irena Kačírková. Přestože její herecký rejstřík byl mnohem širší, výběr z televizního archivu tuto herečku neobyčejné krásy představuje spíše v poloze šarmantních, svůdných a inteligentních žen, ať už máme na mysli Lysistratu v televizní adaptaci (1965) Aristofanovy komedie, půvabnou kněžnu v Jiráskově Lucerně (1960) či Eleonoru v divadelní inscenaci Pan Hamilkar (1980). Téměř vždycky se ale v jejím projevu ozvala drobná ironie a jakýsi melancholický tón hlasu, kterým dávala na vědomí, že krása trvá jen chvíli a že život nedává nikomu nic zadarmo. Ani jí samé.

Miláček publika. Přestože herectví Josefa Beka mnohdy ulpívalo na povrchu, o jeho nesporném dramatickém talentu nemůže být pochyb. Nejen na jevišti Městských divadel pražských, kde působil od poloviny padesátých let, ale také před televizní kamerou získal nejednu příležitost upozornit na sebe i jinak – za všechny postavy stačí připomenout jeho Beneta z Radokovy televizní adaptace (1964) Zweigovy Šachové novely, v níž obdivuhodným způsobem vystihl psychologickou charakteristiku portrétovaného.

Stella Zázvorková, herečka neobyčejného temperamentu, ztvárňovala na jevišti i před kamerou především komické či komediálně laděné figury. Že dokázala zahrát i na jinou, vážnější strunu svého nesporného talentu, upomíná, žel, jen nemnoho rolí – mezi ně ale bezpochyby náleží její Klára, žena, která instinktivně řídí životy druhých, neuvědomující si svou nesnesitelnou mateřskou péči, jež provuje o své bližní, v Hubačově a Filipově Lístku do památníku. Že se režiséři s podobnými nabídkami ostýchali, je vlastně s podivem. Ale i takový je herecký život.

Herecké umění Václava Vosky vynikalo a dozrávalo především na jevišti Městských divadel pražských, což ostatně stvrzují i dochované záznamy z úspěšných inscenací Romulus Veliký (1965), Mouchy (1968) či Vajíčko (1968). Štědrá, co do počtu i charakterů ztvárněných postav, byla ale také televizní obrazovka, ať už jde o Wildeův Zločin lorda Savila (1967), Hrubínovu Křišťálovou noc (1966) či skvostný duet s Jaroslavou Adamovou v mikrokomedii Dědictví na úvěr (1965). Každé setkání s Václavem Voskou představuje malý svátek pro nás, vděčné diváky. Tehdy i dnes.

Svěrák, který už tolik nehladí, ale spíš škrábe. A také žertuje se smrtí. Protože ví, že líp už bylo. Prolínání reálných okamžiků s fikčním světem jeho nehotových, načrtnutých postav přináší zase nový, originální způsob, jak nahlédnout do autorova tvůrčího, neřkuli intimního života. Betlémské světlo je vlastně taková tragikomická zpověď starého muže. Starého, nikoli senilního. Protože Svěrák má stále co nabídnout.