Marthos

Povídka Láska debutujícího režiséra Milana Muchny je nudný, nezajímavý, otřelý příběh, jakých existují, respektive mohou existovat miliardy. Zaujme snad jen postava starého profesora a vášnivého ornitologa v podání Karla Högera. Bída nejvyššího stupně.

Většina divadelních her finskošvédského dramatika, režiséra a hudebního skladatele Bengta Ahlforse (1937) jsou zručně psané, laskavé komedie, pohybující se občas na hranicích sentimentality, poskytující vděčným divákům nejen příležitost k zasmání, ale i svým způsobem nenásilně podávaná a (ovšem) nepříliš složitá životní ponaučení. Na českých jevištích byla uvedena zatím jen jeho Divadelní komedie – a Popel a pálenka, hra, plná černého humoru i situačních zápletek, která především na scéně Městských divadel pražských (2001) získala nebývale silný ohlas díky vynikajícímu hereckému výkonu Jaroslavy Adamové v titulní roli. Na Jezerce Ahlforsovu hru znovu oprášili nedlouho poté (2008) s tím, že změnili název (bůhvíproč), jména některých postav i celkové pojetí. Výsledek je až překvapivě ubohý – hra se díky těmto polobulvárním inovacím proměnila v samoúčelnou, nicneříkající řachandu, kterou nadouvají jak laciné vulgarismy, používané přímo v ději, tak sami herci, jejichž postavy jako by náhodou vypadly z nějaké televizní estrády. Věra Matylda Malmgrenová, tedy paní plukovníková, tedy Tyrannosaurus rex, jak ji nazývá jedna z postav, je temperamentní stará dáma, která nešetří ironickými poznámkami na účet svých příbuzných, zároveň je to ale žena, která má svá tajemství, své skryté touhy i radosti. Jestliže Jaroslava Adamová této charakterizaci dostála, někdy ji dokonce na mnoha místech překonala, Jiřina Bohdalová se spokojila s obvyklou šarží, která bohužel nenabízí nic nového; je to stále stejný kostým, jaký používala v mnoha jiných postavách, zde navíc kostým nevhodný, lidový, tak, aby pobavil, rozesmál, možná i dojal, ale bez přítomnosti vnitřních emocí. Téměř se nabízí otázka, proč paní plukovníkovou hraje právě Bohdalová... Obludně tragických rozměrů ovšem dosahují herecké výkony zbývajících protagonistů (Jeníková, která je všechno, jen ne herečka), kteří v porovnání se svými předchůdci z Městských divadel pražských nemají šanci na ospravedlnění. Problém je možná v tom, že hra se na repertoáru Jezerky drží již neuvěřitelných deset let (!) a všechno to, co do ní bylo na začátku vloženo, pomalu, ale jistě mizí – podobně jako životadárný aquavit nebožtíka plukovníka Malmgrena.

Literární i režijní průšvih, který bohužel nezachránila ani Irena Kačírková. Výjimečná herečka v mizerné roli a v mizerném filmu. Škoda přeškoda.

Všemi proklamovaný pohodový film je ve skutečnosti další obyčejná cílovka, která se až nápadně shoduje s předchozí tvorbou Jiřího Vejdělka. Je to přesně ten typ filmu, který v hloupoučkých pointách utvrzuje svého diváka v zažitých stereotypech, v názoru, že muž je sice pán tvorstva, ale bez ženy je jeho život nerealizovatelný. Nejrůznějších klišé je tu opravdu přehršel, většina postav podléhá kašírované představě o partnerských vztazích, které jsou utvářeny čistě na základě instinktivního (ne)pochopení a destruktivní izolace. V rámci téhož nastává ovšem několik WTF momentů, jejichž logická chudokrevnost doslova bije do očí – Vilhelmová, typická slepice, která tvrdě razí matčinu teorii o "záchraně" mužů, najednou, bůhvíproč, prozře a stane se spasitelkou rozbitého manželství? Bartoška, jehož útěky jsou podmíněny osobní frustrací, strhne na svou stranu jak flegmatického syna, u nějž se ovšem nejedná o útěk, ale spíš o pocit jakési bezstarostnosti, tak frustrovaného zetě, který neví kudy kam, ale bez silnějších a v podstatě asi i nutných potřeb. Bere je jako své spojence, parťáky, ale vůbec je nevnímá jako stejně postižené chudáky, kteří u něj hledají spásu a de facto i rozřešení svých problémů. Případ sám pro sebe je postava Balzerové, která je dle všeho vysokoškolskou pedagožkou, ale nepozná, že jí pobavený manžel prostě a jednoduše tahá za fusekli? Mohl bych pokračovat dál, ale v zásadě k tomu není důvod. Film si svého diváka bezesporu najde, v tom je jeho (a)morální poselství až nekomplikovaně čitelné, ovšem je otázka, proč právě něco takového vzbudilo rozruch i u lidí, kteří podobným klábosivým fraškám běžně neholdují. Buď za to může chraplavý Bartoškův hlas nebo ten papoušek s Alzheimerem. Určitě.

Knedlíková hloupost. Hlad je nejlepší kuchař, kdepak slzy a rafinované experimenty.

Vyústění této povídky je překvapivé... Ani bych neřekl. Je prostě standardně přihlouplé jako většina bakalářských epizod, tím spíš, když ani Bláha nezabral.

Zvláštní je nejen trojice vyšetřovatelů, ale vůbec celý seriál, který kouzlem (ne)chtěného zakonzervoval těsně předlistopadové období plné veksláků, pašeráků a jiné normalizační havěti. Scénář je dílem zlotřilého estébáka Ivana Gariše, jedné z nejodpudivějších postav komunistické totality.

Typický slaboduchý kousek z tehdejší televizní (nad)produkce, který nezachrání ani čtveřice oblíbených herců.

Namachrovaný Císler školí nechápavého začátečníka Dlouhého v neoficiálních metodách postranního úplatkářství a sám na to dojede. Humor na jedno použití.

Jak se z nepraktického intelektuála stal praktický zedník. Stavidla trapnosti byla vytažena opět velmi vysoko (3%).