Marthos

Osud Kláry Jernekové, jedné z nejtalentovanějších hereček své generace, se v mnohém skutečně podobá tragické smrti Kvapilovy princezny Pampelišky. Umělecké geny, které nepochybně zdědila po rodičích, výrazně zasáhly v její prospěch už při studiích na DAMU – záhy se osvědčila v lyricky zabarvených postavách dívek a mladých žen, v rolích, jimž dokázala propůjčit až magickou autenticitu a přirozenost. Diváky uhranula jak na jevišti pražského Národního divadla, kam byla angažována ještě před ukončením studia (1966), tak před televizní kamerou i rozhlasovým mikrofonem. Byla oblíbená, vyhledávaná, šla z role do role. Televizní dokument režisérky Lenky Cingrošové popisuje ovšem i její postupný pád – ubývající role, sílící pochybnosti a ztrátu sebedůvěry, nevydařené vztahy s osudovými muži jejího života, nakonec i alkohol. Její předčasný skon však dodnes vzbuzuje velkou lítost, mnohé z jejího uměleckého i soukromého života zůstalo nedokončené.

Scénářů a režie televizního cyklu Povídka pro... se ujal Ladislav Rychman. Že to nebylo moudré rozhodnutí, je zřejmé. Při pohledu na tato veskrze nepovedená studiová provedení klasické literatury nezbývá než si postesknout nad neuvěřitelným mrháním časem i talentem Rudolfa Hrušínského, Václava Postráneckého a dalších koryfejů českého herectví.

Kdo s čím zachází, tím také schází. Film, který je společným dílem Ilony Borské (předloha) a Zdeňka Mahlera (scénář), dává zcela vyniknout jak prostředí, v němž se odehrává, tedy pražskému rozhlasovému studiu, tak sarkastickým dialogům mezi Václavem Voskou a Jiřinou Jiráskovou. Původní nevinný žert, proměňující se bezděčným unikáním ze světa fádní každodennosti nicnetušící oběti v soukromé lidské drama s fatálními důsledky, není tak banální, jak se zpočátku možná jeví. Tvůrci totiž používají poněkud odlišné prostředky, a to i tam, kde bychom to vlastně nečekali – především v samotném závěru, kdy nikdo z přítomných nešetří ironickým pomrkáváním na diváka; je nabíledni, že toto demaskování přichází až v okamžiku odhalené (shozené) identity jednoho z protagonistů. Režisér Václav Gajer tento motiv zesílil už tím, že do hlavních rolí obsadil soudobé špičkové rozhlasové herce – Václava Vosku, Jiřinu Jiráskovou a Eduarda Cupáka. Film tím získal skvělý sebeparodický nádech (především Voskův ušlechtilý basbaryton, ale v jiném ohledu také drobný výstup Antonína Jedličky), něco, co divákovi zrovna napovídá, že je to všechno jenom legrace. V opačném případě by to byl průšvih.

Zdeněk Dítě – herec, kterého nebylo možné přehlédnout. Ostravský dokumentární portrét zaznamenává úplné herecké začátky před filmovou kamerou i jeho pozdější působení na prknech smíchovského Realistického divadla (relevantní komentáře Jaromíra Kazdy); zároveň nahlíží i do soukromí tohoto velkého herce malých rolí, který s přibývajícím věkem zápasil se špatnou pamětí. Závěr jeho života je, bohužel, poznamenán neočekávanou smrtí jeho manželky, s níž ho pojilo velmi silné pouto, a postupným uzavíráním se do sebe. Doufejme, že herecké umění Zdeňka Dítěte zůstává trvalou hodnotou i pro následující generace vděčných diváků.

Vzestup a pád evropského socialistického hnutí na přelomu devatenáctého a dvacátého století symbolizuje – alespoň v tom nejrširším obecném povědomí – kontroverzní osobnost Rosy Luxemburgové. I ona – podobně jako např. Friedrich Engels – pocházela z dobře situované rodiny, navíc židovské. Byla vzdělaná (získala doktorát na Curyšské univerzitě), emancipovaná, odhodlaná. Znalost marxistické literatury ji přivedla k socialistům – a později i na tribuny, odkud promlouvala k masám. Někde tady se zrodil mýtus jménem Rudá Rosa nebo také Krvavá Rosa (což je ovšem paradoxní). Výpravný koprodukční film Margarethe von Trotta sleduje životní oblouk této "první dámy evropského socialistického hnutí" v důmyslně propojených flashbacích, během nichž je Rosa Luxemburgová zachycena nejen jako neúnavná bojovnice za lepší zítřky, ale také jako milovaná a milující bytost, žena, která za své nekompromisní postoje zaplatila vším – neuskutečněným mateřstvím (které si tolik přála), zdravím (během svého života byla několikrát vězněna) a nakonec i životem. Filmu nepochybně prospěla skutečnost, že se na jeho vzniku podíleli tvůrci ze západního Německa, jejich pohled na tragický osud Rosy Luxemburgové není poznamenán tendenčním (nekritickým) obdivem, v lecčems je ale příliš akademický a málo výrazný. Barbara Sukowa, oceněná tehdy za svůj herecký výkon v Cannes, vytvořila ovšem strhující portrét ženy, jejíž přesvědčení ji vynáší nahoru a zároveň vtahuje do světa plného nejistoty a nebezpečí. Škoda, že výsledný dojem poněkud kazí nepříliš zdařilý dabing České televize, která film loni vůbec poprvé uvedla.

Strana má přece právo vědět všecko. Kunderova kritická reflexe vlastních chyb a zločinů na pozadí jednoho zbabraného lidského života, jeho prchavosti a paradoxních charakterů je ve svém filmovém ztvárnění mimořádně působivým pohledem na období komunistické totality v její zvrhlé obludnosti, ohyzdnosti a deformovanosti. Kundera prostřednictvím krátkých retrospektivních výjevů nahlíží na tuto dobu jako na podezřelou, nedůvěryhodnou feérii, hodnou posměchu i ostražitosti – v konfrontaci s Ludvíkovým osudem potom působí některé motivy, zvláště záměrně stylizované sekvence z budovatelských veselic, jako zlovolný škleb. Jireš se nemýlil ani v případě obsazení hlavních postav zralými, typově přesnými herci – vedle Jany Dítětové a Luďka Munzara to platí především o Josefu Somrovi, jehož pomstou vedený (anti)hrdina je svrchovaně tragikomický part, outsider závislý na ženách a sexu, v podstatě nešťastník, který promarnil i svou poslední příležitost zúčtovat s nedobrovolným torzem svého života. Při žertování nikoho neurážejme (Cicero).

Dálnice nebo ateliér? Skalského film je typický nepodarek z normalizačních časů – postbudovatelská moralita o napravení zaváhavšího hejska z lepší rodiny, sklouzávajícího vlivem protekcí a podvodů na zcestí. Jak už bylo řečeno, nefunguje chemie mezi mladým a neotrkaným Bartoškou a zralým, uznávaným Högerem, zbytek kazí nudný, nezajímavý scénář (Steigerwald) a kupodivu i nevýrazná kamera (Ondříček). Není důvod vidět opakovaně.

Bezzubé (únikové) historky z české socialistické vesnice tvůrci rozšklebili, co nejvíc to šlo – až do primitivní grotesky, v níž je směšná přízemnost figur doslova hnacím motorem všeho dění. Defiluje tu panoptikum přiboudlých typů, náfuků a jelimanů, až by se jeden lekl. Tohle zašlé antikvární dílko bohužel nezachrání ani plejáda účinkujících herců, kteří se všelijak pitvoří, přehrávají, blázní... Evžene, Evžene...

Ševcovská fraška po longenovsku. Jednoduchý příběh, jednoduchý humor, jednoduché provedení. Fiala, Pištěk a spol. jen šaržírují, protože nemají co hrát, a obsazení Franty Sauera, legendárního Haškova kumpána, byl naprostý omyl. Ale svým způsobem pochopitelný. Kamarádi z pražských putyk se neodmítají.

Film, který vzbudil pozornost už při mnohých festivalových uvedeních, je velmi dobrým a především nutným příspěvkem na téma transgender. I na malé ploše lze rozehrát velké životní drama.