Marthos

Vítězství i pád. Ivan Hubač, syn slavného otce, rozčeřil na samém sklonku normalizace poněkud stojaté (a schematické) vody původní seriálové tvorby – příběh ze sportovního prostředí, kde vládnou intriky, zášť, štěstí a smůla zároveň měl všechny předpoklady, aby zaujal. Bohužel, dny přelomu, tedy listopadová revoluce, odsunuly premiéru až do pozdější doby (1991), ovšem zatracení, které si Hubačův seriál vysloužil, je nespravedlivé. I dnes, po více jak třiceti letech, se ukazuje, jak moderní a dynamické dílo to je. Příběh má spád, zajímavé dramatické momenty, které děj posouvají dál, přesnou režijní koncepci (nedoceněný a neoceňovaný Adamec), precizní herecké výkony i závěrečný song, který zůstává zarytý v paměti nás všech... Sebekázeň – jediná cesta k úspěchu, říká se. Sport, tím spíše vytrvalostní běh, je ale především těžká, vyčerpávající dřina, dril a pot, popularita, která je pomíjivá a vrtkavá. Hubačův seriál nechává diváky záměrně nahlížet i do trýznivých okamžiků v životě úspěšného sportovce, který se, na vrcholu sil a slávy, musí potýkat s ochabujícími svaly, s rozpadajícím se osobním vztahem, se smrtí svého nejbližšího přítele i s hlubokou osobní krizí, která jej dovede až k alkoholu. Je nabíledni, že svou životní příležitost tu v postavě Ondřeje Veseckého získal Svatopluk Skopal, herec mimořádných kvalit, jakkoliv vynikající jsou výkony dalších zúčastněných – Petra Čepka, Radoslava Brzobohatého, Jana Čenského, Jana Potměšila, Vlastimila Fišara, Josefa Větrovce, Petra Haničince... A ještě jedno seriál připomíná a vlastně podtrhuje: totiž, že odejít na vrcholu a zůstat navždy králem je ta největší frajeřina.

Neprávem opomíjený film, který se může pyšnit adekvátním scénářem (Trefulka), vynikající kamerou (Němeček) i civilními hereckými výkony (Vránová, Voska). Sonda do života obyčejné mladé ženy, třicátnice, se zdá být zásadním vystřízlivěním české společnosti z předchozího období – zklamání, k němuž hlavní hrdinka postupem času vinou sebe i druhých dochází, není náhodné, je důsledkem porůznu nahromaděných frustrací a pseudomorálních pravidel. Film by si bezesporu zasloužil podrobnější analýzu z hlediska genderové perspektivy, zejména samotný závěr, který naznačuje, že nastalý problém není schopen řešit ani jeden ze zúčastněných protagonistů.

Nesmrtelný příběh z podmořského světa, který zdobí nejen špičková animace, ale výjimečně také český dabing. I po sedmnácti letech nic z toho nezestárlo, naopak.

Naprosto nudné, nezajímavé a zbytečné. Celkem vzato, je to jedna z parádních ukázek dobového socialistického kýče – jalový příběh "ze života", nesnesitelně zdlouhavé dialogy, toporné herecké výkony plné exaltovaných póz, rádoby humor, který kromě vtipu postrádá i smysl pro načasování, posazený do líbivého, o to víc lživého obrazového balení.

Velmi šaržírované, hluché, bez nápadu. Snad to zavinil Jaroslav Dietl, který rozuměl svým seriálovým hrdinům, ale nikoliv Čapkovi.

Pravdivý příběh o sžíravé nenávisti, jejíž pramen nikdy nevyschne. Přestože jméno Simony Monyové vzbuzuje rozpaky, televizní adaptace jedné z těch tenounkých knížeček bez intelektuální hodnoty naznačuje, že i sebehorší paskvil má jakous takous šanci uspět. Tady se o to postarala především Libuše Švormová v roli sobecké matky, zlé, panovačné ženské, která žárlí a tyranizuje svou snachu jen proto, že se bojí ztráty zájmu u svého syna a výsadního postavení v domě. Vynikající studie lidského charakteru.

Působivý, drsný film, který mimo svůj jasně definovaný záměr poodhaluje v až nemilosrdném světle stařeckou sešlost – oba herci, tedy bravurní Jiří Schmitzer a neméně skvělý Ladislav Mrkvička, dokázali vyhmátnout silnou emoci i spojitost mezi skomírajícím tělem a odhodláním vytrvat na straně pravdy a spravedlnosti. Zdá se, že Martin Dušek i Ondřej Provazník přinesli do českých kin vskutku mimořádný příspěvek k novodobým českým dějinám.

Byl jednou jeden muž a dvě ženy. Marek, Marta a Soňa. Marek miluje Martu a Marta miluje Marka. Jenže Marek miluje i Soňu a Soňa miluje Marka. A pád jednoho neotřesitelného donchuána se zdá být nevyhnutelný. Typická ukázka současného filmového (ne)vkusu, kterému lahodí osvědčené fantasmagorické kombinace, genderové stereotypy a fenomén emancipované slepice, která shání chlapa (neboli není schopná samostatné existence). Nu, a cílový divák, žádající přímočarou a nekonfliktní košilatou komedii, se před televizní obrazovkou tetelí blahem, tím spíš, jsou-li po ruce tak atraktivní herečky jako Kubařová s Vagnerovou.

Série drobných nedorozumění, omylů a trapasů s neodolatelným Milošem Kopeckým v roli průvodce i nebohého účastníka nepříjemných situací. To je pan Kopecký. – Milostivá paní matka, že? – To je moje paní. – Ale vypadá ještě výborně, že? Promiňte, milostivá paní, v tom případě jsem dal květiny vaší služce. – To je moje dcera. – To je slečna dceruška? No ovšem, to je vidět na první pohled! Ta ústa, oči! – Viďte! To bude asi tím, že je z Mirkova prvního manželství!

Rozkošná anekdota, která se později objevila v poněkud pozměněné podobě v jiné Schulhoffově komedii (Já už budu hodný, dědečku!). Zdejší varianta, ve které hrubec Kopecký podléhá svůdným návrhům uražené Vránové je na každý pád příjemnější.