Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Krátkometrážní

Recenze (2 001)

plakát

Chalupáři (1975) (TV seriál) 

Popularita Chalupářů u diváků i programových vedoucích je zarážející zejména proto, že těžko najdeme výstižnější symbol normalizačního bezčasí. Východisko seriálu, jehož poselství předává divákům v prvním díle postava esenbáka ("venku jsou od sebe sice lidi trochu dál, ale přesto k sobě mají nějak blíž"), je dobře známé asi každému, kdo se v posledních padesáti letech ocitl u televize. K rodině cynického taxikáře Aloise Krbce (Josef Vinklář) se stěhuje jeho neurotický tchán, bývalý revizor Evžen Huml (Jiří Sovák). Místo pokusu o společné soužití Krbec vychytralým trikem stěhuje Humla na venkov do vesničky Třešňová, kde nerudnému invalidnímu důchodci nezbude než sžít se s dobromyslným vrstevníkem Bohoušem Císařem (Josef Kemr). Postupem času se Huml seznamuje s bizarním koloritem života na vesnici, který spíš než Formanovo Hoří, má panenko připomíná kýčovitý papundekl Zdeňka Trošky, a spolu s diváky odhaluje velkou pravdu: že i když se v životě v socialismu někdy setkáváme se strastmi, lidé – od ochotně melouchařících zaměstnanců JZD po shovívavé funkcionáře komunistické strany – se vždy nakonec dohodnou a všechno dobře dopadne. Chalupáři jsou v tomhle ohledu mnohem zrádnější než otevřeně prostranické produkce Československé televize, jako byl třeba Okres na severu. Zatímco z příběhu moudrého a spravedlivého tajemníka okresního výboru KSČ Pláteníka čiší primitivní pokus o oslavu normalizační ideologie, Chalupáři zdánlivě pouze existují v jejím rámci. Při bližším pohledu je však jejich poslání zjevné. Přimět diváky, aby zapomněli na každodenní realitu, a za ochotné asistence populárních herců je uchlácholit iluzí pohodového socialistického života. Dobová témata – od pražské asanace a přidělování bytů přes hodnocení práce stranické organizace a anonymní udávání po vzpomínky na zakládání JZD – nenápadně prosakují každým dílem a ve vražedně pomalém tempu seriálu se proplétají s osudy kladných hrdinů. Vyznění Chalupářů trefně shrnuje bodrý předseda obecního výboru: "To se ví, sem tam se mezi náma najde potvora, ale paušálně jsme dobrý!" Chalupáři nejsou charakterističtí jen urputnou snahou komunistického režimu nabarvit narůžovo všudypřítomnou šeď, ale i vykreslením ženských postav, podobných jiným normalizačním televizním maminám, uklízečkám a švadlenám. Je tu žena taxikáře Krbce Jarča nebo objekt milostného zájmu širokého okolí, vesnická femme fatale Dáša Fuchsová (Jiřina Bohdalová), kterou seriál lakonicky popisuje „42 let, rozvedená, zachovalá“. Pozoruhodná je v dobovém přístupu k ženám především linie manželky místního autobusáka Tondy Čiháka (Vladimír Menšík). Čihák se svou ženu Aničku (Gabriela Vránová) okatě snaží podvést, když v autobusu cestou na vesnický výjezd do Prahy svádí před jejíma očima náhodnou cestující. Rozesmutnělá Čiháková se se svým trápením svěří Humlovi s Císařem – a ti s ní absolvují celodenní kolečko od kadeřnice k obchodům s oblečením, aby byla "krásná pro svýho Toníčka". Když se na konci dne shledává se svým manželem, začne ji okamžitě podezřívat, že má milence, a na Humlovy výtky, že on přece dělá to samé, opáčí, že "to je přece zákon přírody, že mužskej si namlouvá ženskou". Ideální produkt státní televize sedmdesátých let dával smysl v době Husákova režimu, jeho nadšené reprízování čtvrtstoletí po sametové revoluci je však jen obtížně pochopitelné. Chalupářům navíc léto co léto chybí jakékoliv zasazení do kontextu, o jaké se ČT pokusila naposledy při repríze 30 případů majora Zemana a které by mladou generaci – a koneckonců i starší, kteří u seriálu vzpomínají na radostné mládí – uvedlo do dobové reality. Vysílání seriálu by dnes šlo bez problémů doplnit o vylíčení všeobjímající náruče obecních výborů, vysvětlení role ženy v socialistické společnosti i popis proměny života na venkově pod diktátem plánovaného hospodářství. ČT však na podobné snahy rezignovala a bez sebemenšího pozastavení Chalupáře spolu s dalšími normalizačními hity jako Sanitka nebo Malý pitaval z velkého města pevně začlenila do svého reprízového programu. Lze z toho vyvodit jediné: česká letní pohoda v očích veřejnoprávní televize zjevně vypadá stejně dnes jako v roce 1975. Atmosféra socialistické prázdnoty může s klidem dopadat na nové a nové diváky – a ostatně proč ne? Jak lapidárně shrnuje jedna z chalupářských figurek: "Lepší je být naladěnej než zavřenej." (Michal Zlatkovský: Chalupáři – nejmilovanější symbol normalizace, který Česká televize uctívá dodnes)

plakát

Pochyby (2008) 

Meryl Streep kontra Philip Seymour Hoffman. Strhující souboj nenávisti a laskavosti, zaslepenosti a ušlechtilosti, víry a náboženství. Jak snadné je zničit člověka. Bez důkazů, beze svědků, jen na základě nějakých pocitů. Neobyčejně silný film.

plakát

V posteli (2005) 

Ty odjíždíš. Já zůstávám. On je chvilkové intermezzo před jejím dalším životem. Ona je zase posledním dobrodružstvím před jeho odjezdem. Neznají se, nikdy se předtím neviděli, nemají nic společného. Jen sex. Lehce provokativní film chilského režiséra Matíase Bizeho je nejen vkusně natočenou souloží, ale také brilantním rozhovorem o věcech důležitých i nepodstatných, o životě, o lásce i o filmech, které o nás vypovídají víc, než si myslíme.

plakát

Věci, tak jak jsou (2012) 

Chilský podivín s plnovousem (skvělý Cristóbal Palma) a norská spasitelka lidských duší (Ragni Orsal Skogsrod). Film plný vzájemných charakterových, společenských i kulturních protikladů je formálně vytříbenou introspekcí, zaznamenávající odlišné postavení jednotlivce v současném globalizovaném světě. Nebýt některých žánrových klišé, kterých je sice poskrovnu, ale přesto za sebou zanechávají silný dojem (postava Miltona), nebylo by nad čím váhat.

plakát

35 panáků rumu (2008) 

I malí lidé žijí velké životy. Alespoň zdánlivě. Film francouzské režisérky Claire Denis je nenápadnou, ryze komorní studií o proměnlivosti lidských vztahů, o dospívání, o osamělosti i o tom, že nikdy není pozdě začít znovu. Příjemné melancholické zázemí tohoto artového filmu spoluutvářejí civilní herecké výkony hlavních představitelů i skvěle padnoucí hudební aranžmá v podání anglické kytarové skupiny Tindersticks.

plakát

Letní romance (1975) (TV film) 

Toť šílená jest kravina, hraje v ní i Helena. Žel dřevěná jak poleno, k čemu psát tu další písmeno? Další neuvěřitelný kousek ze socialistického mauzolea.

plakát

A máte nás, holky, v hrsti (1980) (TV film) 

Podprůměrná paneláková komedie Vlastimila Nesrsty o (ne)výhodách manželství. Téma, které se objevuje snad v každém druhém soudobém televizním dílku. Menšík, Janžurová a spol. pouze šaržírují postavy viděné tisíckrát předtím i potom.

plakát

Kukuřičný ostrov (2014) 

Stařec a kukuřice. Autentické filmové panorama o drsném životě na pomezí dvou znepřátelených světů, na řece, která je stejně nebezpečná jako motorové čluny na její hladině. Zvláštní pozornost si tento takřka impresionistický film vydobývá zejména prostřednictvím uchvacujících záběrů kameramana Eleméra Ragályiho a také zásluhou vynikajícího İlyase Salmana v hlavní roli starého farmáře, svádějícího marný zápas s přírodou.

plakát

Já a ty (2012) 

Čtrnáctiletý asociál, jeho starší nevlastní sestra, která jede v drogách a jeden promyšlenej plán, jak se alespoň na chvíli ztratit z dohledu starostlivých rodičů. Nonkonformní film Bernarda Bertolucciho, který se odehrává výhradně v suterénním prostoru mezi čtyřmi stěnami, na dvou ošuntělých gaučích a za zamřížovaným sklepním okénkem, je obnaženou reflexí světa dospívajících, akcentující jak odlišné postavení obou hlavních protagonistů, tak jejich sociální i společenskou vyloučenost. Zároveň je to film, který tvrdě a bez obalu ukazuje, jak vypadá absťák.

plakát

Dobré světlo (1985) 

Chytit druhý dech. Kachyňova provokativní sonda do hlubin lidské duše nabízí bezpochyby víc, než jen "nezakázanou" kritiku věcí veřejných, už proto, že příběh talentovaného fotografa a nyní zneuznaného architekta Průchy je vlastně další syrovou reflexí malých velkých lidí, ocitajících se mezi mlýnskými kameny doby, v níž žijí. Dobré světlo není totiž prvoplánové erotické balábile, ale vskutku umělecký film, plný jemného okouzlení, vzrušení i zklamání. Karel Heřmánek v hlavní roli je potom ideálním představitelem trochu donkichotského snílka, který se teprve na prahu středního věku rozhodne žít tak, jak chtěl kdysi, na začátku, když ještě neměl nic a nebyl ničím. Jenže, jak se říká: hlavou zeď neprorazíš.

Reklama

Reklama