TheDarKnig

This isn't the first time Ford Motor's gone to war in Europe. We know how to do more than push paper.... Go ahead, Carroll. Go to war. Přímočarý, vysokooktanový biopic o tom, co se stane, když do sebe narazí dva nepohnutelní giganti. Skvěle zahrané (nejen chameleón Bale, ale i věčný sympaťák Damon tu podali zcela sebejisté a přesné výkony), umně zrežírované a sestříhané. Jenom scénář mi přišel docela jednotvárný, bez dostatečného napětí a místy až trochu strojený. Příběh na úkor postav. Ovšem při snaze vměstnat do filmu vše důležité z tohoto legendárního souboje nic jiného asi dělat nešlo. Každopádně je Mangold jeden z těch tvůrců, kteří mě doopravdy ještě nikdy nezklamali a umí obyčejné i velkolepější příběhy vyprávět tak, že se divák jen málokdy začne nudit. 7,7/10

Fuck your mercy!

Good dog :) Krásný snímek o jednom nezdolném a nezastavitelném psím hrdinovi a jeho rodině. Scenérie Aljašky jsou překrásné, CGI ucházející, závod o čas velkolepý a místy téměř neuvěřitelný. Napínavé, dramatické, s funkčně odvyprávěným příběhem a správně uzavřeným dějovým obloukem. Na konci se dostaví i slušný déšť emocí. Dafoe v roli Seppaly exceluje, ale Togo mu šlape vydatně na paty - fantastický psí herec. Titulní postava i jeho pán si tenhle filmový pomník plně zasloužili. Disney naštěstí nic nezanedbal a zvládl na základě jejich hrdinství vyprodukovat opravdu milý a hřejivý (teplotně ovšem mrazivý) dobrodružný film pro celou rodinu. Otestováno.

Úchvatná rekonstrukce Hollywoodu a života v něm v osudovém roce '69. A také krásná pohádka o tom, co mohlo být a nebylo. Tarantino a jeho dětský idealizovaný pohled citelně znát, vybudoval si pro to období tímto filmem takový hezký monument. Ale naneštěstí jsem od filmu čekal něco víc než pseudo životopisný (a později až dokumentární) snímek o fiktivním herci a kaskadérovi v zlomových chvílích jejich životů, rozšířený o dlouhý fanservis hollywoodské tvorbě té doby. Brad Pitt a Leonardo DiCaprio ale zahráli své postavy s upřimným zápalem a bravurou a ostatní účinkující je dokázali příjemně doplňovat i ve svých minirolích (ačkoliv i přes výborné obsazení mě většina z nich nějak moc neokouzlila). To se samozřejmě netýká třetí hlavní postavy filmu, až mytologizované Sharon Tate, která Tarantinovi ztělesnila ústřední bod jeho představ o nevinnosti a kráse té doby. Margot Robbie ji zahrála opravdu kouzelně a nadživotně, jestli to nebyla její nejlepší role, tak určitě alespoň nejmilejší a nejradostnější. V závěru samozřejmě nezapomene režisér na svůj hlavní trademark, přepálené finále, ale tentokrát jsem cítil, že to bylo opravdu od srdce. Bavil jsem se v tu chvíli díky tomu toho možná víc než kdy předtím a při úplně poslední scéně definitivně ukápla slza. V tu chvíli jsem byl naladěn na přesně stejnou vlnovou délku jako režisér. Bylo nebylo. Teď zpátky na zem - kvalitu řemesla jsem už vlastně částečně zmínil, nějaké přehnaně fantastické záběry nebo kamerové parádičky jsem sice nenašel, ovšem s čím si Tarantino dal přímo neuvěřitelné množství práce, byla snaha přesně vystihnout atmosféru a ducha L.A./Hollywoodu v té době. Průjezdy ulicemi na cadillacu za poslechu tehdejších hitů, rádia, nahlédnutí do zákulisí hollywoodské tvorby a různé další odkazy, camea celebrit apod. Fantastický důraz na detail, bavilo mě to, ale jak jsem napsal, kvůli tomu nebyl prostor pro žádný pořádný příběh a některé scény se navíc táhly tak dlouho, až mě trochu ubily (ranč, western). Ale samozřejmě stále převládají spíše pozitivní pocity, vznikla nám tady nádherná pocta té době, ať už byla opravdu tak nevinná a pohádková nebo (spíše) ne. Nelze zazlívat, ve vzpomínkách je mládí téměř vždy jasné, plné barev a krásy a tohle byl pouze pseudo dokument. ;-). 8,5/10

Absurdní tragikomedie se sociálním přesahem. Mistrovská režie, struktura vyprávění a precizní práce s výstavbou a gradací děje za využití skvěle rozmístěných a nečekaných detailů a paralel. Bezchybné, přesné herecké výkony. Nenásilná a do příběhu výborně zakomponovaná sociální kritika. Tíživý osud hlavních postav v kontrastu s životem v bohaté domácnosti využitý nejen pro pohled na nedokonalý třídní systém, ale i jako černohumorné varování před nebezpečím rychle nabytého bohatství. První polovina slouží jako zatraceně amorální a zatraceně zábavný základ pro zcela nečekaný vývoj, který přijde poté a který chytře využívá všechny dříve představené příběhové body. Humor zde je náramně absurdní, parádně vypointovaný a nakonec šokující v tom, jak rychle přechází v nepříjemné a temné momenty. V druhé polovině se víceméně odlehčená zábava postupně zvrtne v depresivnější společenskou sondu, která vygraduje v konec, u kterého člověk musí nad logikou konání a celkovou přepáleností už přivírat oči opravdu výrazně, ale následný téměř poetický epilog, kde scénář hezky využije základní metaforu, udělá slušnou tečku. Mírná pachuť však kvůli finále přesto zůstává. Naštěstí si v tu chvíli stačí vzpomenout na nádhernou stylizaci a kameru, střih a hudbu. Opravdu, obrazová kompozice a estetika scén je zde výjimečná a důrazně vypomáhá i ve vyprávění a předávání motivů. Džun-ho Pon potvrzuje svůj cit pro vybudování vynikajícího vrstevnatého vyprávění i pro dokonalou formu, do které příběh zasadí. Nakonec přidá ty nejlepší herecké matadory (ani nevím kterého z herců bych měl chválit nejvíce - všichni předvedli civilní a autentické výkony bez nějaké přehnané teatrálnosti a melodramatičnosti, což bývá někdy u asijských filmů problém) a oscarový film je na světě. 9/10

Studio WIT tento rok ovládlo přímo s neuvěřitelným náskokem. Po Attack on Titan 3.5, která přinesla dramatický, přelomový vývoj v oblasti děje, postav i celého světa, se tito talentovaní animátoři pustili do adaptace další vynikající mangy a nebudu chodit kolem horké kaše - znovu se jim povedlo vytvořit mistrovskou adaptaci (v několika ohledech možná dokonce ještě lepší než byla ta AoT). Nelítostná historická freska v manze Makoto Yukimury, stejnou měrou velkolepá a komplikovaná jako intimní a charakterní, jim posloužila jako základ, který převedli do dechberoucí animace s perfektně padnoucím soundtrackem a dabingem postav. Úžasná je propracovanost pozadí, prostředí, detailů obličejů i práce kamery při rychlých, dynamických soubojích a davových scénách. Po celou dobu 24 epizod kvalita řemesla poklesla snad jen jednou a to nijak výrazně. Produkční kvality celé série jenom prohlubují celkový zážitek z tohoto výborně napsaného, odvyprávěného, myšlenkově podnětného a emočně silného příběhu, který je syrový, brutální, neuvěřitelně dobově přesný (kromě nadlidských schopností několika hlavních postav na bitevním poli) a má excelentní postavy. Protagonisti jsou vlastně zcela morálně pokleslí, odporní, vraždící vikingové, páchající zvěrstva na civilním obyvatelstvu (která se dějí většinou mimo záběr aby pak o to více zasáhla syrová, mrazivá ukázka toho, jak to tehdy chodilo a rozsekala divákovi poslední zbytky romantických představ), přitom však nelze k jejich vůdci a hlavnímu antagonistovi (Askeladd je vlastně i ve velké části příběhu hlavní protagonista - originální a velmi zajímavý přístup, který ze skutečného protagonisty dělá víceméně vedlejší značně jednorozměrnou, ale stále realisticky tragickou figurku), necítit sympatie. Protože jako mnozí lidé, jeho jednání a jeho cynický přístup nevznikl ve vzduchoprázdnu. Velmi vrstevnatá, napříč sezonou skvěle prokreslená postava, fandil jsem i nenáviděl, ale vždycky chápal. Musel jsem se sklonit před jeho inteligencí i pragmatismem. Další postavy mimo výše zmíněného Thorfinna se Askeladdovi nedokážou úplně vyrovnat, ale stále mají logický a promyšlený charakterní vývoj nebo jsou nadživotní legendy (Thorkell - tím nechci říct, že by tento obr neměl co říct, právě naopak, je to jedna z nejlepších, nejzábavnějších a nejděsivějších postav zde. Ale má dost jednoduchou životní filozofii a jeho kouzlo spočívá většinu času v dětinské radosti, kterou prožívá, když ji může uplatňovat). Postava Knuta a jeho dějový oblouk je i kvůli tomu, že se v něm propojí několik hlavních myšlenek série, také krásnou ukázkou komplexity tohoto díla. Jádro celého příběhu ačkoliv se to nemusí na první pohled zdát je v jeho protiválečném vyznění. Autor umně vpletl do příběhu hluboké poselství o hledání smyslu života a míru a lásky v srdci, přičemž tyto ideály jsou v neustálém kontrastu s krutou realitou lidského počínání na světě. Po velkolepém, trýznivém a těžkém závěru, ve kterém vygradovalo veškeré snažení postav ať už k dobrému nebo ke zlému, se příběh jistě vydá dále hledat odpovědi. Nejlepší epizody - 4, 6, 8, 9, 14, 18, 20, 22, 24. 9,5/10

I hope my death makes more cents than my life

Horečnaté delirium. Těžký nedivácký psychologický očistec, pomalu rozvíjející své interpretační roviny až k rozbouřenému finále. Tématicky a symbolicky bohaté obrazy o kajícné cestě k vykoupení a postupném propadu do klaustrofobického šílenství pod zlověstným dohledem majáku. Zároveň Eggersovo další excelentní vystižení ducha času a místa - tentokrát nejenom kvůli přesně střiženému obsahu, ale i kvůli formě, která ho doplňuje. Film by sotva mohl být tak znepokojující a nepříjemný nebýt fantastického užití formátu, kamery, nasvícení a zvuku. Některé výjevy a momenty jsou díky této spolupráci vskutku nezapomenutelné a evokují díla starých mistrů. Vydatně celkové tíživé atmosféře vypomáhají vynikající herecké kreace Willema Dafoa a Roberta Pattinsona, přičemž prvně jmenovaný předvádí jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů v kariéře a tu sošku by si už opravdu zasloužil, a druhý se zhostil fyzicky i psychicky vyčerpávající role, která výkon Dafoa žene neustále kupředu. Jestli některé scény byly fyzicky nepříjemné i pro mě, natáčení muselo být opravdu vyčerpávající. Plný počet i přes veškeré kvality nemohu dát, neb mě film mnohdy šíleně odpuzoval. Tvůrčí záměr, jistě, ale to na pocitech nic nemění. 8/10

Tohle je stezka, po které se vesmír Star Wars musí od této chvíle ubírat. Domluvil jsem. 8/10

Rozhovor dvou stormtrooperů v úvodu nejen předčasný vrchol epizody, ale i jeden z fanouškovsky nejvděčnějších a nejvtipnějších momentů celé série. Taika Waititi a jeho cit pro perfektní humor všeho druhu se prostě nezapře. Zbytek epizody na úvod navázal dobře, ale ne skvěle. K plusům patřily nové informace o stavu, osudu a způsobech Mandalorianů, Mando prošel závěrečnou fází polidštění, které logicky navázalo na jeho všechny předchozí zkušenosti (znovu se mi potvrdila důležitost vedlejších misí, problém u nich tak nebyl s nedostatečným posunem příběhu, ale se zpracováním), několik chvil bylo slušně napínavých, potěšil i cool design únikové trasy a nakonec přišlo i nějaké to emotivní loučení. K mínusům - Tempo bylo naneštěstí tentokrát docela kolísavé a i přes obětavou snahu to trochu škodilo katarzi, ústřední střet mezi lovci a troopery sice svým způsobem velkolepý, ale až na jeho stylový úvod (nápaditá a sakra dynamická scéna) a silný závěr (v obou případech vypomáhalo zase moj.. totiž Mandovo dítě) dost mdlý a nudně natočený. Objevilo se také několik situací a momentů, nad kterými člověk nesměl moc uvažovat. O tom, jak otravný byl novej padouch se svým expozičním dialogem a neopodstatněnou nafoukaností nemluvě. Sice bylo pochopitelné, proč to tam bylo, ale šlo to podat mnohem lépe bez toho aniž by tak hlasitě šustil papír. Oproti klientovi zatím rozhodně o třídu slabší postava (i přes ty jeho cool udělátka). Baby Yoda zažil v celé sérii takové situace, které by nemělo zažít žádné ubohé rozkošné malinkaté zelené děťátko - jestli se mu to bude dít i příště, tak si tvůrce najdu! 7,5/10 Mandalorian isn't a race, it's a Creed.