tomtomtoma

Film Večer kejklířů je kocovinou reality z romantického zasnění. Romantika života je zbavena iluzí, je nucena nelpět ani na vlastní důstojnosti a přijímat pak vynucené kompromisy, opojení se rychle stává bídnou mizérií a niterná rozervanost člověka se poplašeně chytá posledních záblesků mámení a poezie. Muž v životní krizi a v pochybnostech, ponižování mužské důstojnosti, romantické okouzlení vyprchává v přímé úměře se zhoršujícím se stavem finančního zajištění, Ingmar Bergman zavítal do rozervané krajiny lidského nitra, přihodil k tomu prchlivou žárlivost, a ženskou emancipaci, a kulturní zápolení v pěstním souboji a hbité ostří cynické povýšenosti slovních invektiv. Jde o první spojení Bergmana s později proslulým kameramanem Svenem Nykvistem, a, jak je u švédského existenciálního básníka obvyklé, obrazy jsou esteticky vytříbené, rýmu básně podléhá rozmístění i pohyb, kde rozervanost lidského nitra se vylévá na povrch k potěše divákova oka. Hrdinou trudnomyslnosti života je Albert Johansson (velmi dobrý Åke Grönberg), principál Cirkusu Alberti v krizi životní, partnerské, finanční i podnikatelské, Jak bláhové se najednou zdá být romantické pobláznění, přitom cesty zpět již není a před ním čeká mnohé ponížení. Mizérie života v rozpuku bere poslední zbytky iluzí a jakékoliv optimističtější vize věcí příštích. Hlavní ženskou postavou je Anne (pozoruhodná Harriet Andersson), mladičká a atraktivní cirkusová krasojezdkyně a nespokojeně žárlivá Albertova milenka. Nespokojenost se trestá, přesto ponížení není v plánu. Prostředkem trestu a ponížení je Frans (velmi zajímavý Hasse Ekman), sebevědomý divadelní herec, protagonista hlavních rolí a sukničkář, vysmívající se pokoření kořisti i dotčeného. Významnou postavou je Teodor Frost (dobrý Anders Ek), cirkusový bílý klaun a příklad možnosti krutého veřejného zesměšnění samotné intimity vnitřního světa. Důstojnost se stala zapomenutou komoditou. Výraznější postavou je tu také Agda (příjemná Annika Tretow), Albertem před třemi lety opuštěná žena. Emancipace a velmi slušná osobní prosperita je výsledkem mužské nestálosti a nespolehlivosti. Z dalších rolí: pokaždé břitký a jízlivý divadelní režisér Sjuberg (Gunnar Björnstrand), Teodorova kdysi chybující manželka a melancholická medvědářka Alma (Gudrun Brost), obnažující se ženskou nahotu rozverně povzbuzující dělostřelecký důstojník (Åke Fridell), snaživě uspěchaný divadelní inspicient Blom (Curt Löwgren),  realitou střízlivější cirkusový klaun Jens (Erik Strandmark), cirkusový trpaslík (Otto Moskovitz alias Kiki), z překotné ochrany veřejného pořádku rozvztekaný policejní konstábl (Gunnar Lindberg), či malí potomci Alberta s Agdou (Göran Lundqvist a Mats Hådell). Večer kejklířů je melancholická trudnomyslnost života, která náhle podléhá kruté mizérii lidského bytí. Romantika, zbavená iluzí, a prostoupená řeží pochybností vlastního nitra, míří v sebezpytování a postupné i dokonané ztrátě důstojnosti. Život nabízí i hořké příchutě, Bergman z rozervanosti duše vykouzlil působivou poezii intimního existencialismu! Nesmiřitelně krutá to anekdota!

Film Žízeň, to jsou často destruktivní dopady mužského světa na intimní svět ženy. Ingmar Bergman, fascinovaný ženskou křehkostí i odolností a všeobecnou dualitou života, dokonale využil niternou osamělost a otevřenou sexualitu povídek herečky a začínající spisovatelky Birgit Tengroth a s tím tak započal svou typickou stylovou stavbu rozervaností intimního existencialismu. Bergman spletl povídky vzájemnou provázaností něhy, potřeb, chtíče i pochybností, kameraman Gunnar Fischer k nim přidal poetický rytmus i tu přímou blízkost niterné rozervanosti. Ženská duše je tvarována mužským idem, je poškozována a využívána, je rabována a hnětena a přitom zůstává nenaplněná a opuštěná. Jizvy vnitřních světů, úzkost, strach, touha a neuspokojenost v tíživé prázdnotě osamělosti. Sám Bergman ve svých pozdějších filmových výtvorech použil a rozvíjel mnoho motivů, impulsů a poloh, ale i místa vlastního prostředí. A národ, který ještě včera chtěl spolknout celý svět, najednou zdvihá poníženě prosebné ruce a pokorně žadoní: to je Ingmar a rozervanost doby, rozervanost nitra, rozervanost vztahů a rozporuplnost naplněnosti. Hlavní obětí mužského sobectví je Ruth (velmi zajímavá Eva Henning), mladá žena ve vrtošivých nesvárech manželství. Vnitřní svět byl v mládí poznamenán mužským chtíčem, a nenaplněnost nitra se dětinsky škorpí. Hlavní mužskou postavou je Bertil (příjemný Birger Malmsten), Ruthin zdvořilejší muž, byť i na něj má manželská krize niterný dopad v rozpolcenosti. Druhou ženskou obětí je tu Viola (zajímavá Birgit Tengroth, autorka předlohy), vdova, neschopná smířit se se svou osamělostí. Navíc ten nápor žádostivosti a útoky vilnosti nedávají příliš šancí ke vzpamatování se. Třetí ženskou obětí je Valborg (zajímavá Mimi Nelson), Ruthina nejbližší kamarádka mládí z baletní školy. Zdání sebejistoty a úspěchu skrývá vnitřní bolest sváru osamělosti. K výraznějším mužským postavám patří Raoul (dobrý Bengt Eklund), ženatý kapitán armády a bývalý přízemní Ruthin milenec. A patří zde k nim také Dr. Rosengren (pozoruhodný Hasse Ekman), psychiatr s velice svérázným léčebným postupem ženské melancholie. Z dalších rolí: skutečnosti bránící se Raoulova ženuška Astrid (Gaby Stenberg), náročná a životem obroušená učitelka baletu, slečna Henriksson (Naima Wifstrand), lovenou ženu náhodně zachraňující sklenář (Sven-Eric Gamble), Rosengrenův asistent (Gunnar Nielsen), či ochotný německý vlakový průvodčí (Verner Arpe). Žízeň, to je nezaměnitelná poezie intimního existencialismu švédského filmového básníka Ingmara Bergmana, zkoumá nitro ženy a její hluboké rány a nezhojitelné jizvy. Esteticky i myšlenkově vytříbená to podívaná!

Přístav je jízlivější kritikou ctihodné důstojnosti společnosti od existenciálního básníka filmu Ingmara Bergmana na příběh spisovatele Olle Länsberga  První Bergmanovo spojení s kameramanem Gunnarem Fischerem přináší poetickou estetiku životodárného koloběhu obchodního přístavu s jeho fyzickou námahou, pracovním soustrojím, temperamentem a nadějí všedního dne. Bergman sice vychází z melodramatické pohnutky, ale hned tepe do předsudků a morálního pokrytectví společnosti, zastává se mládí a s cynismem odmítá kriminalizaci dospívání jako zastírací manévr osobních chyb světa dospělých a výchovných principů společnosti. Bergman rozbil kamenem okno iluzím, vstřebává existenciální prozření, je tvrdý a neústupný, přesto nezatracuje naději, ale ani odolnost lidského ducha. Hrdinou existenciální poezie dospívání je Berit Irene Holm (zajímavá Nine-Christine Jönsson, jako malá Kate Elffors), mladičká tovární dělnice, toužící po lásce a plnohodnotném životě, jenž ji dosud rodinně zanedbával, výchovně nepatřičně peskoval, intimně zneužíval a niterně opomíjel. Touha žít se dostává do konfliktu s předsudky, pomstychtivostí a principiální neschopností. Hlavní mužskou postavou písně je Gösta Andersson (příjemný Bengt Eklund), mladý, zdravý a fyzicky zdatný přístavní dělník. Romantické sblížení je sužováno krupobitím předsudků a úzkostí reality. Důležitou postavou filmu je Beritina matka (zajímavá Berta Hall), žena bez dostatečné mateřské pozornosti, trestající dceřinu potřebu lásky kárným postupem převýchovného ústavu. K výraznějším postavám zde patří také Gertrud Ljungberg (zajímavá Mimi Nelson), Beritina kamarádka z převýchovného domova pro dívky, jež se samozřejmostí přijala mužský chtíč jako nezbytnou a nedílnou součást života a úspěšného přežití. Z dalších rolí: na Berit dohlížející sociální pracovnice Agneta Vilander (Birgitta Valberg), Göstův kamarád a jeho bezstarostnější spolubydlící Skåningen (Harry Ahlin), z daného stavu věcí těžící andělíčkářka, paní Krona (Sif Ruud), zákeřný tovární mistr Tuppen (Yngve Nordwall), Beritin nepřítomný otec (Erik Hell), či první Beritin útěk z reality Thomas (Stig Olin). Přístav je existenciální i estetickou poezií ve službách kritiky společnosti. Bergman začal tvarovat filmová díla do podoby, která se později pro něj stala charakteristická a proslavila jej. Patří k působivějším pracím z Bergmanova tvůrčího počátku.

Film Hudba v temnotách je melodrama dle románové předlohy Dagmary Edqvist s pochmurným vnitřním světem Ingmara Bergmana. Obvod antické tragédie, alegorické výjevy a rozervanost duše, niterná úzkost je hutným prostředím pro obrazy kameramana Görana Strindberga. Bergman je divácky smířlivější, je přímý, využívá klišé a stereotypy, nezatracuje naději, melodrama posvětil pochmurností a romantickou naivností. Sice se okolo mluví o sociálních rozdílech, ale tou skutečnou překážkou je vnitřní svět, který je posedlý vlastní tragédií, s ní se musí nejdříve smířit, a sociální rozměry jsou zlomyslnější hříčkou dychtivé dívčí romantiky. Osudem broušeným hrdinou je Bengt Vyldeke (zajímavý Birger Malmsten), mladík, jehož zářivě šťastná budoucnost je náhle zničena tragickou nehodou během povinné vojenské služby. Zpřetrhané sociální vazby a trudnomyslnost vnitřního světa, pianista se ztratil ve vlastní úzkosti. Život je lemován ústrky, jež jsou nakonec přijímány s pokorou, a na konci útrap by měla čekat životní odměna. Hlavní ženskou hrdinkou je Ingrid Maria Olofsson (pozoruhodná Mai Zetterling), prosté venkovské děvče se zdravým jádrem a laskavým srdcem. Ženská emancipace je reakcí na mužské obhroublosti. Důležitou postavou je Ebbe Larsson (příjemný Bengt Eklund), Ingridin spolužák při vzdělávání a její milenec. Výraznější postavou filmu je také Kruge (zajímavý Douglas Håge), velice vychytralý restauratér hotelu Ritz. Z dalších rolí: Bengtova starostlivá sestra Agneta Vyldeke (Bibi Lindqvist), Bengtova rozhodnější teta a učitelka hudby Beatrice Schröder (Naima Wifstrand), Bengtův strýc a zbožný Beatricin manžel Augustin Schröder (Åke Claesson), prostá hospodyně domu Schröderů Lovisa (Hilda Borgström), neomalený houslista restaurace hotelu Ritz Klasson (Gunnar Björnstrand), vnímavý pastor Kerrman (Olof Winnerstrand), Bengtův kamarád ze starých dobrých časů Einar Born (Bengt Logardt), nešťastník a čerstvý slepec Otto Kelmens (John Elfström), bývalá Bengtova snoubenka Blanche (Marianne Gyllenhammar), či zbrojnoš naděje a ředitel hudební školy pro nevidomé Hedström (Sven Lindberg). Hudba v temnotách rozhodně nepatří k vrcholům Bergmanovy tvorby, alespoň naivní melodrama protnul existenciální rozervaností. Obrazy niterné rorervanosti pochmurné poezii přiléhavě sedí.

Loď do Indie je existenciálně rozervaným melodramatem podle divadelní hry finského Švéda Martina Söderhjelma. Ingmar Bergman dirigentskou taktovkou udržuje sousled v antické tragédii, nabízí příležitost pro intimní fascinaci ženou a prozření existenciální neúprosnosti života. Námořníci jsou trvanlivějším dědictvím vikingského mořeplavectví i moderní společnosti v potřebách všednosti a slávy. Žízeň po životě se úzkostlivě obává vlastního fyzického rozpadu a touží po vymanění se ze svazujících okovů, eskalace konfliktu se nevyhýbá extremismu a s jistou rozkoší se rozhlíží po dopadech pro vnitřní světy zúčastněných, tak severská ponurost duše vytéká ven z obrazů kameramana Görana Strindberga. Průvodcem příběhu je Johannes Blom (zajímavý Birger Malmsten), mladý námořník ve vzpomínce na zásadní okamžiky dospívání. Žáry bolesti, rozkoše a snění v rozhodném vzepření se z útisku, jež nevyhne se hlubokým ranám vlastního nitra. Hrdinou existenciální balady o lásce je Alexander Blom (pozoruhodný Holger Löwenadler), Johannesův otec a kapitán vyprošťovací lodě. A tak příliš blízká předzvěst ztráty se zbavila posledních zábran, zběsile lační po rozkoši a pružnosti mládí, a mstí se vlastnímu děsu a slabošství. Hlavní ženskou postavou je Sally (velmi zajímavá Gertrud Fridh), mlaďoučká šantánová zpěvačka, jejíž náhlé podlehnutí romantice se odvděčilo rozkladnou ztrátou iluzí. Žena je chtíčem i úzkostí. Významnou postavou je Alice Blom (příjemná Anna Lindahl), submisivně přizpůsobivá Alexandrova manželka. A jedině obrana vlastního synka ji dokáže postavit na odpor proti despotické panovačnosti. Z dalších rolí: s rozběsněným kapitánem nepříliš spokojení další členové posádky vyprošťovacího člunu Hans (Lasse Krantz), Bertil (Jan Molander) a Pekka (Erik Hell), Sallyiny bezelstné kolegyně a kabaretní tanečnice Selma (Naemi Briese) a Sofi (Hjördis Petterson), či majitel zmiňovaného kabaretu (Åke Fridell). Loď do Indie, to je úzkost lidské duše a existencialismus o rozměrech v barvě antické tragédie. Ingmar Bergman sype lidskou rozervanost mezi diváky už od svého počátku filmového režiséra. To drsně romantické opojení písněmi o námořnících a doufajících ženách dostalo baladické ztvárnění.

Krize je režijním debutem slavného Švéda. Melodram podle hry Lecka Fischera dokázal Ingmar Bergman úspěšně nakazit svou fascinací ženou a obzorem antické tragédie. Aneb horoucí srdce, a trampoty hledání lásky mládí v nevinnosti, ale též ve sklonech paličaté odbojnosti dospívání. Láska mateřská není připravena na odchod do dospělosti, k tomu Bergman dal úzkost umělcovy duše, niternou rozervanost a ty nekonečné jizvy i dvojznačnou fascinaci ženským stvořením. Okamžik si vychutnává bolest vnitřního světa a naivní nezkušenost mládí. Hlavním objektem zájmu je Nelly (zajímavá Inga Landgré), mladé děvče, probouzející se do uvědomování si dospělosti života. Zatouží po rozletu v nadšení mládí i sladké představě, a přijdou první zásadní zkušenosti. Druhým objektem zájmu je Ingeborg Johnson (příjemná Dagny Lind), skromná učitelka klavíru a milující Nellyina pěstounka. Ta náhlá ztráta smyslu bytí je bolestivější než očekávala. Prvním narušujícím prvkem je Jenny (zajímavá Marianne Löfgren), biologická matka Nelly s bohatou životní zkušenosti, překračující obvykle vnímané standardy mravopočestnosti, a majitelka prosperujícího salónu krásy. Ach ty jizvy, pocity provinění a vlastní intimní touhy! Druhým vyrušujícím elementem je Jack (pozoruhodný Stig Olin), herec v neukojitelné rozervanosti bytí, vychytralý milenec Jenny. Náhle zahořel po nevinnosti mládí a tu svůj vnitřní svět zavlekl do pnutí. Z dalších rolí: urostlý veterinář, Ingeboržin podnájemník a postarší Nellyin nápadník Ulf (Allan Bohlin), lékař, laskavý Ingeboržin strýc Edvard (Ernst Eklund), osobitá Ingeboržina stará teta Jessie (Signe Wirff), či prostomyslná uklízečka u Ingeborg Malin (Svea Holst). Film Krize je vskutku zajímavou prvotinou Ingmara Bergmana v křesle filmového režiséra. Obsahuje charakteristické aspekty Švédovy intimity i konfliktů vnitřního světa. Povedený počátek uctívaného filmového tvůrce.

Dáma bez kamélií, to je filmový svět bez sentimentu. Michelangelo Antonioni si vyskočil z barokního slohu v hlavní proud dynamického pohybu, přiblížil se niterným pocitům i jízlivé sebekritice filmového prostředí. Enzo Serafin předkládá obrazy, vášeň a intimní potřeby. Parafráze názvu románu Alexandra mladšího nabízí romantický idealismus a Antonioni vrtošivě s ní obhlíží vztahy, iluze, kompromisy, tiché dohody, majetnictví, osamělost i odcizení, Antonioni natočil báseň o vystřízlivění z chvění. Hlavní postavou režisérova počátku poezie niterného rozechvění je Clara Manni (příjemná Lucia Bosé s hlasem Andreiny Pagnani), mladá filmová herečka na počátku hvězdné kariéry. Mladistvá nevinnost, skromnější původ, a mužská dominance, vlastní ctižádost, naivní romantismus. Krutější procitnutí do přízemnější skutečnosti reality a do nevyváženosti vztahů má jízlivé poznámky i k vlastní profesní tradici světa filmu. Prvním mužem děje je Gianni Franchi (zajímavý Andrea Checchi), filmový producent v zásadním konfliktu majetnické lásky a komerčních potřeb filmového trhu. Pud lační tělesnou přitažlivostí. Druhým mužem v žádostivosti je Bernardo 'Nardo' Rusconi (příjemný Ivan Desny s hlasem Emilia Cigoliho), konzul v povznesené náladě erotického požívání života. Tiché dohody ctihodného uspořádání společnosti, a konec iluzím. Třetím mužem filmu je Ercole 'Ercolino' Borra (zajímavý Gino Cervi), pragmatičtější filmový producent bez intimního zájmu a Gianniův spolupracovník. Trocha lidskosti v neústupnosti potřeb. Z dalších rolí: laskavý zkušený herec Lodi (Alain Cuny s hlasem Gualtiera De Angelise), žárlivě odložená bývalá Gianniho milenka Simonetta Rota (Monica Clay s hlasem Clelie Bernacchi), sňatkem s filmovým producentem natěšení rodičové Clary (Anna Carena a Vittorio Manfrino), zkušený filmový režisér Franco Albonetti (Enrico Glori), či obligátně ironicky nedůvěřivý filmový scénárista Nelli (Nino Dal Fabbro s hlasem Giuseppe Rinaldiho). Dáma bez kamélií je opomíjeným filmem Michelangela Antonioniho, sice později dosáhl uměleckého vrcholu, ale právě zde začal modelovat své básně niterného rozechvění v přízemnosti konzumování partnerských vztahů a ztráty iluzí. Poutavá estetika a veršování.

Film Zajícův rok je poetickým výrazem rozpolcenosti konzumního života kapitalistického řádu, a rarohova charakteristika o Tiché dohodě s Procesem dohromady po finsku je dozajista výstižnou anotací. Umělecky ctižádostivý filmový režisér Risto Jarva vzal předlohu Arto Paasilinna a stvořil filmovou ódu finského svérázu života. Divočina a přírodní hojnost se v časech národního uvědomování staly jedním ze základních aspektů národa, a s ní byl prostý Fin vždy daleko těsněji spjatý, proto je národ pevnější a opravdovější, má vždy blíže k bohu a k věčnosti. Příroda je finskou národní pokladnicí. Arto Paasilinna vypráví příběh odcizení městskému prostředí i lidem, se kterými se srůstá, ale též s přírodou, kterou se pokoušíme znovu objevit. Risto Jarva vystrojil na jedné straně rozpolcenosti života konvence, očekávání a úspěch, a naproti zase schopnost prožívat a radovat se krásou života, které spotřební potřeby společenského uspořádání sami potlačují. Snaha o vymanění se z pout je spořádanou tváří civilizace kriminalizována, neboť odmítání tradičních spotřebních hodnot leká společnost pro závažně nebezpečné rysy anarchistické rebelie. Zajícův rok si též zarejdí do finské národní podstaty, přežitých stereotypů, ale i procesu sebepoznávání v rozkolu hodnot a konvencí. Hrdinou poetického výrazu rozpolcenosti konzumního života je Kaarlo Oskari Vatanen (zajímavý Antti Litja, jako malý chlapec ve vzpomínkách Pekka Litja), reklamní agent v životní krizi, kdy se již nedokáže přenášet přes závažný rozpor mezi ideálem a realitou, jež s ubíjející, neměnnou monotónností vlahou nevinnost ideálů dávno zlomila. Niterné osvobození od přebytečné tíže toho úspěšného bytí je instinktem, sebeobranným pudem s možností destrukce i osobní devastace. Hlavní ženskou postavou filmu je Leila Heikkinen (zajímavá Anna-Maija Kokkinen), mladá právnička a velice nadšená Vatanenova snoubenka. Konvenční neposlušnost musí být právně zkrocena do přijatelného tvaru, jemuž se říká společenská zodpovědnost. K výrazněji osobitějším postavám patří bývalý venkovský policejní velitel Hannikainen (příjemný Martti Kuningas) se zvýšenou bdělostí nad Kekkonenem (byl dlouholetý ekvilibrista, vyjednávající s bratrským sovětským dozorem míru), potřebám ohebný průvodce cizinců po finské poustevnické divočině Toropainen (Heikki Nousiainen), a osamělý strážce prastarých mravů přírodních Finů Kaartinen (Ahti Kuoppala). Z dalších rolí: Vatanenova odcizená a mdlejší manželka (Rita Polster), nespokojený vedoucí reklamy Huhtinen (Hannu Lauri), dosud mladický dychtivý reklamní fotograf Miettinen (Juha Kandolin), soucitný policejní náčelník z jižního Sava Kärkkäinen (Kosti Klemelä), ctihodný soudce bláznivého odmítání společenských norem (Elis Sella), nešťastný palírník Salosensaari (Jukka Sipilä), sebejistá turistka z Itálie (Eija Pokkinen), či průvodce počítačovým centrem (Rostislav Holthoer). Film Zajícův rok je poetickým výjevem rozpolcenosti samotné podstaty života spotřebního ritu. Neopomíjí ani finské národní svérázy a určení. Nejintimnější konflikt člověka dostal plastický vizuální tvar básně. Pozoruhodný filmový prožitek!

Pes z Blackwoodského hradu je rodokapsovým filmem z rialtské filmařské dílny Alfreda Vohrera. Král anglické detektivky Edgar Wallace a Pes Baskervillský jsou výchozími body, Vohrer s osvědčeným týmem dodal osvěžující karikující nadhled i potřebnou atmosféru zábavnímu určení rodokapsového kusu. Ohniskem všeho chvění je několikanásobný komplot v přání bohatství, hororová kulisa laškuje a neposedně kuje pikle, kde je dědictví a kde je utajený poklad? Nejaktivnějším hrdinou kriminální taškařice je Humphrey Connery (velmi příjemný Heinz Drache), špatně placený vyšetřovatel pojišťovny se svým smělým plánem k objasnění záhady. Zdá se být vždy o krůček napřed. Hlavní ženskou postavou je Jane Wilson (příjemná Karin Baal), mladá dědička vysloužilého námořního kapitána a svérázně nedůvěřivého podivína. Mládí je odhodláno čelit pochybným skutečnostem. Důležitou postavou je Sir John (příjemný Siegfried Schürenberg), ctihodný šéf Scotland Yardu, znající tradiční blackwoodské poměry. Násilná úmrtí mají v zájmu pořádku ustat. Výraznou postavou je Douglas Fairbanks (zajímavý Horst Tappert), neúnavně jdoucí po stopě kořisti. Nástrahy ale mučí psychiku a způsoby přestávají být vybrané. Výraznější postavou je také Grimsby (příjemný Arthur Binder), oddaný komorník zemřelého otce Jane. Věrnost až za hrob a přes hadí uštknutí. Jediným nevinným obyvatelem je Lady Agathy Beverton (příjemná Agnes Windeck), bývalá majitelka Blackwoodského hradu a nešťastná provozovatelka hostince, vždyť její ubytovaní hosté záhadně mizívají před uhrazením účtů. Z dalších rolí: Johnova sekretářka a ochotná asistentka při vyšetřování Mabel Finley (Ilse Pagé), odkvétající slavná zpěvačka a Janina matička, větřící tučné bohatství, Catherine Wilson (Mady Rahl), Fairbanksova opatrná milenka Dorothy Cornick (Uta Levka), neodbytný právník Janina otce Robert Jackson (Hans Söhnker), zemřelý Janin táta a bývalý námořní kapitán Allan Thurnby Wilson (Otto Stern), rozverný pijan a doktor Adams (Alexander Engel), Agathin nemluvný bratr, lord Henry Beverton (Tilo von Berlepsch), lačný hledač pokladu Ken Nelson (Harry Wüstenhagen), halasný zájemce a nákupčí hradu Edward Baldwin (Kurd Pieritz), či věrný Agathin služebník Jameson (Paul Berger). Pes z Blackwoodského hradu je rodokapsovým filmovým výrobkem, voní tak, chutná tak. Povedeně nadnesená odpočinková zábava.

Pražské blues udržuje poetický rytmus novovlnné estetiky. Poezie filmového výrazu je sice občas z mladické nezkušenosti neohrabaná, přesto osvěží ve víření not Karla Velebného a v estetickém uspořádání. Řecký režisér Georgis Skalenakis se s příběhem mohl částečně identifikovat pro vlastní čerstvé dokončení pražského studia a národní minulosti a dirigoval své poetické okouzlení Prahou. Na scénáři Vladimíra Kaliny je znát fascinace africkým kulturním temperamentem, nakonec je mu přizpůsobena i okolní umělecká dekorace. Bohužel se film nevyhnul ideologické rozepři doby, kdy východní blok využil africkou dekolonizaci k šíření svých osvětových myšlenek a do afrických srdcí zasel bratrskou rozpolcenost. První osobou poezie čar je Omar (příjemný Sissoko Woandioun), africký student, dokončující svá pražská studia medicíny. Budoucnost, domovina, nitro, nejistota, rozervanost, a hudba je lékem na šrámy duše. Nakonec je to láska, co donutí k rozhodnutí, jež je sice v kontrastu s intimní podstatou, přesto důležitější ke vzájemné úctě. Hlavní ženskou postavou poezie je tu Mariama (příjemná Amina Hasci), africká studentka, začínající svá pražská studia geologie. Neznámé prostředí, nejistota, matoucí okouzlení a nevinná důvěřivost ve zlepšení budoucnosti lidu. Z dalších rolí: Omarův spolužák, vracející se ihned po studiu domů, Amadu (Orlando da Costa), k Africe nostalgický lékař, profesor Bouček (Radovan Lukavský), pro pěveckou kariéru hořící servírka Dana Ouředníčková (zpěvačka Jarmila Veselá s hlasem Evy Klepáčové), ženich povinnosti Rudla (jazzový hudebník Karel Velebný), bezprostřední sochař Pepi Kobliha (scénárista Vratislav Blažek), ještě nevinný knihovník Darek (jazzový hudebník Jiří Stivín s hlasem Václava Sloupa), velmi všímavý vrátný na koleji (maskér Gustav Hrdlička s hlasem Vladimíra Hrubého), Rudlova mladá nevěsta Eva (Julie Juhanová), či další spoluhráči Omara ze studentské kapely (Míša Polák, Alan Vitouš, Emanuel Hrdina a Jan Konopásek). Pražské blues, to je filmová poezie estetického uspořádání Nové vlny. A do toho vehementně břinká jazz, obrazy Jana Němečka ho absorbují a pod Skalenakisovou taktovkou se modeluje poezie.