tomtomtoma

Film Zoufalství je stylizovaně estetickou poezií niterného zániku. Vladimir Vladimirovič Nabokov parodoval Dostojevského na vlastní německé zkušenosti, a Rainer Werner Fassbinder si nedokázal nechat uniknout ironické poznámky k německé minulosti třetí říše. Estetická choreografie si ochočila pohyby pro potřeby uspořádání prostoru, počínající schizofrenie mysli proměňuje realitu v odlišné dimenze bytí a umožňuje tím vícenásobné emoční prožitky. Pečlivě sestavené v poetické bloky, jemně dráždí dvojznačností dualismu a subjektivním postupem času. Hlavním prostředkem sarkastické hříčky je Hermann Hermann (příjemný Dirk Bogarde), ruský emigrant židovského původu a majitel čokoládové továrny uprostřed hysterického záchvatu celosvětové hospodářské krize. Smrt se má stát vykoupením z osobních a finančních úzkostí a dokonalá vražda je ta, kterou spáchá sama oběť. Přání uniknout deformuje optiku a otevírá netušené možnosti. Hlavní ženskou postavou je Lydia Hermann (zajímavá Andréa Ferréol), Hermannova manželka ruského původu v neustálém rozechvění základních pudů života. Éros je v jejím případě silnější Thanata a život má stálou frivolní vlhkost bezstarostné smyslnosti. Významnou postavou je Ardalion (příjemný Volker Spengler), Lydiin bratranec, souznějící s její sexuální náruživostí. Přehlíživost malíře nedokáže sice reflektovat přítomnost doby, přesto se dočká svého úspěchu. Důležitou postavou je Felix Weber (příjemný Klaus Löwitsch), "dvojník" Hermanna. Nezaměstnanost je v každé době hospodářské krize noční můrou a štědrá finanční nabídka je lákavá. Z dalších rolí: agent životního pojištění Orlovius (známý německý režisér Bernhard Wicki), Hermannův vedoucí pracovník čokoládové továrny, sympatizující s novou německou silou, Müller (Peter Kern), Hermannova spolehlivá sekretářka Schmidt (Lilo Pempeit), či vraždu osobní nouze stíhající policejní inspektoři Schelling (Adrian Hoven) a Braun (Roger Fritz). Zoufalství je ironickou rošťárnou, která nectí ani klasiky, ani důstojnost hráze společenské ctihodnosti. Hrátky kolem dokonalé vraždy jsou řízeny poetickou estetikou a tančí svou zatvrzelost únikem z vlastní niterné mizérie do jiného života. Zajímavé to hledání básníkova krásna.

Ženy v New Yorku, televizní inscenace satirické divadelní hry, zvolily spektakulózní formu pohledu na hašteřivě štěbetající módní přehlídku. Rainer Werner Fassbinder dirigoval představení čtyřiceti dvou rolí pro osmnáct hereček ve svém životním poslání sarkastického škádlení maškarního chvění ctihodnosti tradičně vnímaných společenských a partnerských vztahů. Uspokojil tím svou neukojitelnou dychtivost po společenské provokaci. Ženská satirická hříčka vzlyká a vzdychá při rozporu ideálu s realitou, feministická tužba životní nezávislosti se dostává do úporného zápasnického klinče s pohodlím existenční závislosti a dobrovolně přijatého vydržování. Zápasnické vytržení se zmítá ve víru zuřivostí stupňujících se intrik a mstivých odplat, oddělené vášně vytvářejí společnou konzistentní hmotu, valí se zuřivě vpřed a do světa vyřvává své niterné emoce, pochyby a úzkosti. Atrakcí televizní inscenace je způsob vizuálního předávání, extravagantní scénografie podporuje výraz zhýčkanosti, a ve snaze přiblížit se šalbě přetvářky si odpírá přímý pohled na běh času. Hlavní postavou extravagantnější vizualizace škádlivé satiry je Mary Haines (zajímavá Christa Berndl), žena v náhlém zatajení dechu při odhalení rozpadu manželství. Vnitřní svět je zasažen pocitem zrady, a ta si vždy žádá exemplární trest, pokud se najde vhodný prostředek. Významnou postavou je Sylvia Fowler (přesvědčivá Margit Carstensen), zahořklá manipulátorka vztahů a intimních emocí. Hrátky jsou jediným upřímným zdrojem zábavy, byť se občas vymknou přímé kontrole. Důležitou postavou je Crystal Allen (příjemná Barbara Sukowa), mladá žena a nový sexuální objev Maryina manžela. Je cizorodým prvkem v lepší společnosti, přesto sebevědomě spřádá své plány k existenčnímu pohodlí. Z dalších rolí: z lehké manželské krize roztěkaná kamarádka Peggy Day (Anne-Marie Kuster), obvykle znuděná a zdatně plodná kamarádka a lačná roznašečka společensky pikantních informací Edith Potter (Eva Mattes), povzneseně přezíravá spisovatelka Nancy Blake (Angela Schmid, též v roli princezny Tamary), Maryina služka Jane (Heide Grübl, též v roli cvičitelky gymnastiky), věcná Maryina tajemnice Watts (Ehmi Bessel, též v roli Maryiny kuchařky Ingrid), bezelstně klevetivá manikérka Olga (Irm Hermann, též v roli kamarádky Miriam), stálá Maryina správkyně Fordyce (Andrea Grosske, též v roli uklízečky Lucy), ve svém pátém manželství bezstarostně poletující komtesa de Lage alias hraběnka Flora (Gisela Uhlen, též v roli Maryiny matky Morehead), či Maryino dítko Mary (Christina Prior). Televizní inscenace Ženy v New Yorku jsou vizuálně stylizovanou divadelní hrou v energicky proudícím karnevalu choreografie vzájemných vztahů. Svižné, vitální a sarkastické.

Bolwieser je zlomyslností sarkastické hříčky. Rainer Werner Fassbinder natočil snímek podle románu Oskara Marie Grafa z roku 1931. Zajímavostí je, že Graf před nacistickým rozmachem emigroval nejdříve do Československa a teprve později do Spokojených států amerických. Fassbinder dokázal zachytit a předat podpovrchové dojmy stavu v rozpoložení jedince, estetickému řádu výtvoru podléhá obrazová kompozice i frázování pohybu a řeči. Éros ovládá lidské pudy, vyvolává chtíč a majetnické choutky. Provokativní útok míří na pokrytectví maloměšťácké morálky, buržoazii bych do toho nepletl. Bolwieser je příběhem zničení muže prostřednictvím vlastní nudící se manželky, není zaměřen pouze na intimitu, kritika míří na celou společnost. Hlavním nástrojem esteticky a dráždivě expresivní poezie je Xaver Ferdinand Maria Bolwieser (velmi zajímavý Kurt Raab), přednosta železniční stanice malého hornobavorského města. Profesní čest a společenská váženost uvozují ty nejdůležitější životní povinností, soukromým cílem je drobný kousek rodinného štěstí. Ale přílišná mužská důvěřivost a též lehké sadistické sklony sexuálního vzrušení jsou proti. Hlavní ženskou postavou je tu Hanni Bolwieser (zajímavá Elisabeth Trissenaar), Xaverova manželka buržoazního původu. Dlouhá chvíle v nadstandardu finančního zabezpečení a poddajně neaktivní podstata muže volají po jiném hledání závratného prožitku životního vzrušení. Důležitou postavou je Franz Merkl (pozoruhodný Bernhard Helfrich), dávný Hannin spolužák. Štědrá finanční pobídka k zahájení vlastní živnosti sebou přináší i sladký dárek navíc. Žárlivost, uražená ješitnost a niterný pocit podvedení zatouží po odvetě. Útok na pokrytectví si užívá záři absurdního vývoje událostí. Výraznou postavou je také Schaffer (příjemný Udo Kier), pružně světácký kadeřník. Využít klevetivé informace ve svůj prospěch je možné, pokud máme již stanovený cíl s vítanou vidinou spravedlnosti a budoucího financování. Z dalších rolí: nervózním Xaverem prohánění zaměstnanci jeho vlakového nádraží Mangst (Volker Spengler) a Scherber (Armin Meier), politicky aktivní lesní adjunkt Windegger (Karl-Heinz von Hassel), či rozvodový právník manželů Finkelberger (Gottfried John), Film Bolwieser je založen na knize a ta vychází ze skutečné události. Kniha kritizuje morálku doby, film útočí na stav morálky společnosti. Absurdní rozměr života je zobrazen pomocí sáhu filmové básně a sarkastické rozšafnosti. Pozoruhodná jízlivost!

Film Čínská ruleta je poetickou písní o gradaci napětí rodinných vztahů. Čínská ruleta není o nevěře, je o niterné bolesti, o zoufalství rozervanosti vnitřních světů. Lásku a nenávist dělí pouze křehká a snadno rozbitelná hranice, dobro a zlo nemají odlišnou podstatu, neboť pramenným zdrojem rodinného života je tragédie a čistě osobní traumata. Dávné neštěstí velkým třeskem znejistí všechny vnitřní světy, sebeobviňování plní nitro pocitem vlastního selhání a přirozený proces sebeobrany raději volí nenávist, neboť trvalá připomínka mučivě svírá rozkolísané svědomí. Rainer Werner Fassbinder diriguje celý ten karnevalový mumraj narušených vnitřních světů s citem pro estetické uspořádání výrazu a neviditelnými souvislostmi opět dráždí ctihodnou přetvářku společenské morálky. Obrazy Michaela Ballhause se dychtivě snaží udržet v samotném centru dění, motivace pohybů, postojů a slov jsou pečlivě uspořádaný a tvarovány ke zvýraznění emoční výpovědi. Nálady bolestí a úzkostí vnitřních světů a jejich vzájemné konfrontace jsou podpořeny hudbou Peera Rabena. Poezie vyznává melodický rytmus. Hlavním hybatelem rodinných událostí je Angela Christ (zajímavá Andrea Schober), malá, chytrá a obrnou navždy poznamenaná dcerka ze zámožné buržoazní rodiny. Uvědomění si nemožnosti plné naplněnosti života a osobní pocit viny za milenecké avantýry svých rodičů zalévá nitro bolestí, projevující se směrem ven krutým cynismem. Spása anděla smrti je již téměř na dosah. Nejzávažněji narušeným vnitřním světem je Ariane Christ (velmi dobrá Margit Carstensen), Angelina matka. Stále přítomná fyzická připomínka pocitu vlastního selhání zanáší vnitřní svět vztekem a láska, přetransformovaná na nenávist, touží v okamžiku vybít nahromaděný hněv na celičký svět. Hlavní mužskou postavou je Gerhard Christ (velmi příjemný Alexander Allerson s hlasem Erika Schumanna), Angelin otec a Arianin manžel. Smutek vnitřního světa se zahání smyslovými prožitky a vášnivou péčí mileneckého svazku. Výraznou postavou je Kast (zajímavá Brigitte Mira), správkyně dolnofranckého hradu Stöckach, víkendového sídla rodiny Christů. Povinnosti mají přísný pohled v toužení po obvyklém venkovském poklidu. Důležitou postavou je Gabriel (pozoruhodný Volker Spengler), syn správkyně Kast. Literární nadání si žádá vydavatele, i přes tvůrčí a intimní krizi, neboť jeho tajemství by neměl nikdo rozeznat. Osazenstvo zámeckého sídla a extrémního jitření roztřesených vzájemných vztahů doplňují dlouholetý blízký Gerhardův spolupracovník a Arianin milenec Kolbe (příjemný Ulli Lommel), dlouhodobá Gerhardova milenka z Paříže Irene Cartis (šarmantní Anna Karina) a Angelina věrná a hluchoněmá ošetřovatelka Traunitz (příjemná Macha Méril). Film Čínská ruleta je vymodelován poezií, estetickým uspořádáním výrazu a zesilováním psychologického napětí vzájemně narušených vztahů. Láska splývá s nenávistí, intimní traumata touží po vysvobození a svým sadomasochistickým uspokojením ubližují blízkým. Jedinečný to poetický prožitek!

Sousto pro satana je v první řadě Fassbinderovou provokativní sebestředností. Satirické dráždění o fungování společnosti útočí s vědomím absurdních souvislostí reality a v opojení poetickou dychtivostí. Invektiva, vykonaná kobercovým náletem sarkastických imperativů, nalézají svůj přednostní cíl především v tvůrčí i osobní sebereflexi samotného Rainera Wernera Fassbindera. Podstata prožitků narušených vnitřních světů brání své právo na život hysterickou extravagancí a narcistním sebevědomím. Vztahy jsou poznamenány hrou o dominanci, finančním i tělesným zneužíváním, sadismem a submisivním požadavkem masochistické rozkoše. Impulsem pohybu je volný pád bez známek přirozeného strachu a bez obavy z místa dopadu, exklusivní pozice si potrpí na veřejné projekce vlastních úchylek a uvolněnost se neomezuje pouze na anomálie a na výstřednosti. Kult osobnosti se drolí pod náporem vlastní zkušenosti i díky niternému rozpadu, z revolucionáře se stává v tvůrčí krizi reakcionář Stefan George a nehodlá se vzdát svého místa na zemi. Neomezeným hrdinou autorova niterného sebestředného dráždění společnosti je Walter Kranz (pozoruhodný Kurt Raab), proslulý revoluční básník, uvyklý na lepší životní standard, kterého se nechce vzdát ani v dlouhodobější fázi tvůrčí prázdnoty. Tento trvalý stav přeje při hledání múzy inspirace extrémním náladám. Nevlastní bratři Thanatos a Éros se vzájemně přou o rozsah moci nad lidským tělem, tančí svá jednotlivá vydírání a z dálky se kochají vyvolanými zázraky moci peněz, která stimuluje sexuální apatit v rozmanitých formách vedení a závislostí. Hlavní ženskou postavou běsu sarkastického básnění je Luise Kranz (zajímavá Helen Vita), starostlivá básníkova manželka, rozlobená pouze z nedostatečného plnění partnerových sexuálních povinností. Ano, vždyť žena je určena k následování muže. Důležitou postavou je Andrée (velmi zajímavá Margit Carstensen), básníkova ochotně submisivní obdivovatelka. Podřizování se je jediným smysluplným životním cílem, post celebrity se ale v přímém kontaktu s realitou rozpouští. Významnou postavou je zde Ernst Kranz (příjemný Volker Spengler), Walterův duševně nevyzrálý bratr. I zde platí zákony dominance a podřízení, byť vlastní krev má též mnohé dovoleno. Výraznou postavou je Lisa (zajímavá Ingrid Caven), dlouhodobá Walterova milenka, která dokáže říci důrazné ne, byť často jen se sebezapřením a vypětím sil. K výraznějším postavám zde patří také Lana von Meyerbeer (příjemná Y Sa Lo s hlasem Elke Aberle), prostitutka, ochotně svolná ke tvůrčí spolupráci s básníkem, sic pokaždé získává nadvládu jen Érotův pud a zkouška materiálu. Z dalších rolí: k Walterovým potřebám přejícně shovívavý Lisin manžel Rolf (Marquard Bohm s hlasem Wolfganga Hesse), sexuální vraždu submisivní ženy vyšetřující policejní inspektor Lauf (Ulli Lommel), extrémně masochistická a zámožná Walterova milenka Irmgard von Witzleben (Katherina Buchhammer), jediný dobrovolný Walterův učeň Urs (Vitus Zeplichal), vystrašení rodiče Waltera (Brigitte Mira a Hannes Kaetner), schovávající se Walterův vydavatel (Alexander Allerson), či spolehlivě výkonná sekretářka Walterova vydavatele Erika (Ellen Eckelmann). Sousto pro satana přetéká sebestředným narcismem filmového režiséra, přesto, a snad právě i proto, je díky tvůrcově niterné sebereflexi a sarkastickému provokování společnosti jednou z jeho nejpůsobivějších filmových prací. Jedinečný to filmový prožitek!

Film "Chci jen, abyste mě milovali" vychází z knihy rozhovorů s vězni, sepsanou mnichovskými novináři Klausem Antesem, Christianem Ehrhardtem a Heinrichem Hannoverem. Psychiatrie současné doby pochopitelně zařazuje narušení vnitřního světa do věku dětství při nedostatečném plnění závazků rodičovské lásky. Rainer Werner Fassbinder protentokrát sestavil vzletně poetizující baladu o podlehnutí spotřební prestiži, obraz a plynutí toku je seřazeno v úhledných básnických slokách, nálada rozjímá v houpavém kroku melancholického zasnění, ale nedokáže proniknout do nitra člověka, jen dokola opakuje svou mantru o nedostatku lásky v dětství k lítostivé obhajobě vraha. Fassbinderova dychtivost provokovat společnost lačně uchopila další příležitost kontroverze, tím je mi sympatický, ale nedokáže tu vyjádřit rozervanost nitra, ani psychologickou naléhavost, zůstala jen neintimní poetická forma o podlehnutí nastražené pasti spotřební zuřivosti. Hrdinou písně o pádu člověka na dno duše je Peter Trepper (zajímavý Vitus Zeplichal), mladý zedník na počátku plnohodnotného zapojení do života společnosti. Vlastní zkušenost ho naučila, že uznání se dostává pouze při viditelných výsledcích zabezpečujícího materialismu, přičemž finanční zodpovědnosti ho nikdo neučil. Poetická stavba dokáže uchopit aspekty života doby, ale již neumí vyjádřit vlastní podstatu nitra, celá věc se zužuje na prohlášení o kupování lásky. Hlavní ženskou postavou je Erika (příjemná Elke Aberle), Peterova životní partnerka. Láska je základem soužití, ale neustálá partnerova potřeba dokazování dostatečně uspokojivých mužných sil je počátkem jeho pochybností o sobě samém. Významnou postavou je Ernst Trepper (příjemný Alexander Allerson), Peterův otec. Nikdy nebyl schopen otevřeného projevu otcovské lásky k synovi, byť je tento nedostatek způsobený niternou úzkostí na obou stranách. Důležitou postavou je Edith Trepper (zajímavá Erni Mangold), Peterova matka. Tvrdost mateřského projevu lásky je odrazem osobní partnerské frustrace, tady je intimní Fassbinderův vklad dílu . K výraznějším postavám patří také Eričina babička (příjemná Johanna Hofer), laskavá a opuštěná stará žena, mile potěšená z každé návštěvy příbuzných. Z dalších rolí: Petera zaměstnávající vedoucí stavební firmy (Armin Meier), pilné práci uznalý stavební mistr (Wolfgang Hess), vězně zpovídající psycholožka (Erika Runge), Peterův známý hostinský s osudovou chybou (János Gönczöl), či manželka hostinského (Edith Volkmann). Film Chci jen, abyste mě milovali je další Fassbinderovou provokací té maloměšťácké ctihodnosti, niternému uvědomění vlastní nicotnosti se přiblížit nedokáže, jen stínuje jízlivé poznámky a zářivě kreslí melancholickou poezii o ztrátě víry v pracovitost a píli.

Strach před strachem, televizní zpracování předlohy německé spisovatelky Asty Scheib, je působivým vykreslením otroctví lidského ducha. Strach před strachem je vrcholným stavem nejniternější úzkostí člověka po ztrátě posledních zbytků iluzí o životě. Rainer Werner Fassbinder si naučeným pohybem esteticky kompoziční skladbou výjevů a obrazů podmanil prostor a se staccatovým frázováním vstoupit do centra niterné rozechvělosti a rozpolcenosti v tlaku bolesti rozvratného procesu prohlédnutí, takto obratně stylizovaná kritika pokrytecké masky společenské ctihodnosti maloměšťácké morálky se dotýká nejintimnější podstaty člověka. Samozřejmě, jde o patriarchální konstrukci rodiny, ale současný vehementně prosazovaný individualismus má zase své vlastní extrémní dopady. Strach před strachem je katastrofální kolizí představ a skutečnosti, lidský duch tápe a hledá uspokojivé řešení z nedobrovolného uvěznění svobodné vůle. Hrdinkou sugestivního náhledu do rozervanosti lidského nitra je Margot (vynikající Margit Carstensen). Nevšímavý manžel, vyčítavě náročná tchyně a zlostně zahořklá švagrová jsou každodenním prostředím. Lehce sarkastické procházení únikových cest, od vaření, přes sportovní aktivity a tělesné smyslné dobrodružství až po rezignující stálý přísun tlumících a omamujících prostředků. Svobodná vůle v přísném maloměšťáckém morálním kodexu přestává existovat, potřeby jsou nahrazeny vírou v doživotní povinností, bez možnosti vyjádřit se. Hlavní mužskou postavou je Kurt (zajímavý Ulrich Faulhaber), Margotin manžel. Manželčiny potřeby jsou v tradičně patriarchálním pojetí omezeny na opravdu nezbytné minimum, a osamělost lidské duše pak postrádá teplou náruč. Výraznou postavou je tu Kurtova matka (velmi zajímavá Brigitte Mira), pohlížející na snachu kriticky přísným okem, pochopení pro nenaplněnost duše není přípustné, život má být ubíjející povinností. Výraznější postavou je Lore (dychtivá Irm Hermann), Kurtova sestra se zlobnou nenávistí k světu a náhle labilní švagrová je snadným cílem vlastních frustrací. K výraznějším postavám patří také Dr. Merck (příjemný Adrian Hoven), místní lékárník s tělesným pochopením té rozervané ženské duše. Z dalších rolí: manžel Lory s větší dávkou pochopení Karli (Armin Meier), neměnným výrazem melancholické pochmurnosti vždy děsící soused Bauer (Kurt Raab), apatická pacientka sanatoria Edda (Ingrid Caven), lékařka duševního sanatoria Dr. von Unruh (Helga Märthesheimer), schizofrenii určující Dr. Rozenbaum (Hark Bohm), rodinný lékař od naproti Dr. Auer (Herbert Steinmetz), či Margotina malá zvídavá dcerka Bibi (Constanze Haas). Strach před strachem se vyvaroval zuřivé touhy fyzické kontroverze a provokuje především svým úporným zaměřením se na intimní podstatu člověka. Zájem základní ochrany svobodné vůle je veden esteticky stylizovaným a niterně zvýrazňujícím filmovým protestem. Působivý to filmový zážitek!

Pěstní právo svobody je provokativní onanií exhibicionistického vystoupení, určeného pro veřejnost. Téměř každého udeří do nosu homosexualita, přestože jde především o samotný akt provokace. Hlavním centrem pozornosti je snobství, upjatá třídní povýšenost a zneužívání finančního rázu v partnerských svazcích. Estetická stránka má poetické tepání čerstvé krve, konflikty berou ohledy na plebejský původ hrdiny a jednoduše a jednoznačně upozorňují na skutkovou podstatu sporných situací. Rainer Werner Fassbinder drzým útokem na ctihodnou přetvářku vyšší střední třídy ukájí především vlastní niterné choutky, dokonce není ani oteklý ze svého způsobu života a to je jeho největší vítězství filmu. Smutným hrdinou příběhu je Franz Bieberkopf alias Fox (sám režisér Rainer Werner Fassbinder), pouťová mluvící hlava. Tučná výhra v loterii se stává vstupenkou do lepší společnosti. Je přitahován suverénním sebevědomím, vytříbenějším vkusem a znalostmi vzdělání. A za peníze si lze koupit i samotnou lásku a pocit štěstí. Vítězným hrdinou příběhu je Eugen Thiess (zajímavý Peter Chatel), nový uhlazený Franzův partner, pocházející ze snobského prostředí rodinného podnikání. Buržoazie našla svou potřebnou kořist, vysává z ní všechny životadárné vitamíny a po konzumaci ji vyprázdněnou a bez známek studu vyhodí na smetiště. Důležitou postavou je Max (příjemný Karlheinz Böhm), úspěšný starožitník, uvádějící Foxe do lepší vrstvy homosexuálního prostředí. Bezprostřednost plebejství může mít stimulační funkci. K výraznějším postavám patří též Wolf Thiess (zajímavý Adrian Hoven), Eugenův otec a nervózní majitel rodinné vazačské firmy v existenčních potížích. Prostota poddaného lidu si nezaslouží ani jiné zacházení. K výraznějším patří také Hedwig Bieberkopf (zajímavá Christiane Maybach), Foxova sestra, bývalá prostitutka a současná alkoholička, neschopná pomoci vlastnímu sourozenci v problémech. Z dalších rolí: Eugenův bývalý přítel a majitel správného butiku Philip (Harry Baer), Eugenova matka, obdobně snobská (Ulla Jacobsson), principál pouťového obludária a bývalý Franzův partner Klaus (Karl Scheydt), Franzův kamarád a barman gay baru Springer (Hans Zander), Franzův kamarád ze stejného gay baru Peter (Kurt Raab), zkušený právník rodiny Thiessů Siebenkäss (Rudolf Lenz), Franzem hbitě okradený prodavač květin Fatty Schmidt (Peter Kern), trafikantka vítězného losu (Brigitte Mira), či homosexuální přání plnící marocký muž (El Hedi ben Salem). Pěstní právo svobody, lze pronášet vznešená slova obdivu, ale také odporu a znechucení, Fassbinder vždy rád používal kontroverzní pojetí pro zdůraznění své provokativní podstaty vlastního nitra. Úzkost člověka je vyvolána jiným člověkem, pranýřování třídní povýšenosti si uchovalo ten charakteristický autorův estetický řád a společenská provokace si užívá exhibicionistický pohyb. Závěrečný cynismus při ukončení pádu je třešničkou na dortu.

Strach jíst duše je esteticky vystavěné dráždění společnosti. Exhibicionista Rainer Werner Fassbinder provokuje ctihodnou společenskou morálku filmovou anekdotou. Podle Platóna je krásno sepětím pravdy, dobra a krásy, Fassbinder své krásno formuje kontrastními extrémy, veřejnou masturbací, niternou zběsilostí, kompoziční skladbou obrazů a fázemi energického pohybu hmoty. Film Strach jíst duše ostřeluje pokrytectví a xenofobii, proniká až za ztvrdlou krustu společenské ctihodnosti a se sarkastickým úšklebkem se jí posmívá a vulgárními gesty jitří kolektivní svědomí. Nakonec, ani sám Fassbinder není schopen úplně se oprostit od svých vlastních předsudků a návykových stereotypů. Hlavní postavou estetického uspořádání provokace je Emmi Kurowski (dobrá Brigitte Mira), osamělá uklízečka v pokročilejším věku. Bezelstnost nežehrá na život a na společenské konvence se v čistě osobním rozhraní nemusí brát žádné ohledy. Jejím protějškem je El Hedi ben Salem M'Barek Mohammed Mustafa alias Ali (velmi zajímavý El Hedi ben Salem), o třicet let mladší než Emmi a správně urostlý marocký gastarbeiter. Osamělost v přirozeně nepřátelském prostředí je okouzleno neočekávanou laskavostí, přestože se tím upevňují stereotypy, a nepravděpodobnost získala na svou stranu faktor šťastné náhody. K výraznějším postavám patří Barbara (příjemná Barbara Valentin), provozovatelka baru, oblíbeného arabskými přistěhovalci, a mladá Emmina sokyně v písní o lásce. Z dalších rolí: Emmina dcera s povalujícím se manželem Krista (Irm Hermann), její k přistěhovalcům nevlídný muž Eugen (sám režisér Rainer Werner Fassbinder), z nového matčina manžela vzteklý Emmin syn Bruno (Peter Gauhe), ještě více rozmrzelejší Emmin syn Albert (Karl Scheydt), nejaktivnější z ohavné a blízké nestoudností pohoršené Emminy sousedky, paní Kargus (Elma Karlowa) a paní Ellis (Anita Bucher), pokrytecky prospěchářský místní prodejce potravin, pan Angermayer (Walter Sedlmayr), syn pronajímatele bytů Gruber (Marquard Bohm), Emminy kolegyně z práce Paula (Gusti Kreissl), Frieda (Elisabeth Bertrám) a Hedwig (Margit Symo), či žárlivka z baru (Katharina Herberg). Strach jíst duše není úchvatným filmem, byť je současná preference politické korektnosti příhodným prostředím k jásavému diváckému nadšení. Estetika a provokativní dychtivost jsou Fassbinderovou přirozeností. Strach jíst duše je především provokací exhibujícího drzouna, což někdy k nehynoucí slávě bohatě stačí.

Nora Helmer je televizní adaptací přelomového dramatu Henrika Ibsena Domeček pro panenky, napsanou a uvedenou již roku 1879. V tehdejší době šlo o dosti kontroverzní dílo, kriticky se dotýkalo postavení ženy ve společnosti, tehdy nesměly vypisovat ani šeky, natož svévolně nakládat s vlastním životem, vždyť ženskou historickou úlohou byla pouze pozice matky a manželky. Rainer Werner Fassbinder využil Ibsena k sarkastické provokaci zdání společenské ctihodnosti, v jejím jméně škodolibě odkrývá skryté zákoutí manželství a rozdílná vnímání života. Zápletka se z dnešního pohledu jeví zastarale, pro exhibicionistické výlevy není nalezeno vhodné místo a jediným nezapomenutelným momentem televizního filmu zůstávají závojové pohledy kamery, hravost Fassbinderovy symboliky. Hlavním předmětem zájmu je Nora Helmer (zajímavá Margit Carstensen), životem bezstarostná žena s tajemstvím hříchu, závažného společenského prohřešku. Feminismus má právě zde své historické opodstatnění a skutečný podklad osobnostní nezávislosti nemá mnoho možností samostatného výběru. Hlavní mužskou postavou je Torvald Helmer (příjemný Joachim Hansen), Nořin manžel a nově jmenovaný bankovní ředitel. Život nabízí zaslouženou odměnu, ale možnost společenského zhanobení je nepříjemným traumatem tolik důvěrně známé maloměšťácké bigotnosti. Z dalších mužských postav: smrtelně nemocný rodinný přítel, nakažen Nořiným otcem, Dr Rank (Klaus Löwitsch), a Torvaldův podřízený bankéř se současnou krajně nejistou pracovní pozicí Krogstad (Ulli Lommel). Z dalších ženských rolí: Nořina dávná spolužákyně, po ovdovění hledající pracovní místo, Kristine Linde (Barbara Valentin), a spolehlivá služka Helmerů Helene (Irm Hermann). Nora Helmer je stěžejním Ibsenovým dramatem, Fassbinder příkladně útočí na morálně pokryteckou masku společenské ctihodnosti, kamera nabízí netradiční pohledy, přesto mi nedokáže film přinést obdobné potěšení, jako ostatní provokace německého ejakulujícího exhibicionisty.