Pěstní právo svobody

Začal jsem sledovat film a zanedlouho si uvědomil, že jde vlastně o variaci na Felliniho Cabiriiny noci nahlíženou Fassbinderovou optikou. Lépe řečeno, poměrně povedenou variaci na mé milované Cabiriiny noci. Oceňuji přenesení tématu mezi menšinovou společnost, oceňuji záměrné a plánovité neřešení sexuálních identit všech postav, oceňuji také úsporné, leč působivé herectví Fassbinderovy družiny. Ale jakkoliv roztomilý a chvílemi snad i politováníhodný je Fassbinder sám v hlavní úloze, prosťáčka Cabirii v podání Giuletty Masina prostě nemůže překonat. Na škodu je i to, že režisér už dopředu dává tušit, jak se vše skončí. Suma sumárum, odvážný, neotřelý a působivý - nicméně lehce zamžený pokus o ztvárnění myšlenky, že někteří lidé vás mohou vidět jen jako číslici ve finančním deníku, který když je dopsán, nahradí se novým. Ale za otevřenost a zpracování, kdy sexuální orientace není tématem nýbrž jen běžnou reálií uprostřed všedního života společnosti, musím dát alespoň 4 hvězdičky. Psal se totiž pětasedmdesátý rok! O celých třicet let dříve, než Amerika objevila Zkrocenou horu... (14.12.2010)

Fassbinderove filmy zatiaľ akosi neobdivujem, ale tento má ( na svoju dobu ) punc až škandalózneho filmu. Už len ( na svoju dobu ) použitému námetu. Franz, psychický chudák príde k veľkému množstvu prachov, v podobe výhry v lotérii, pričom ďalej sledujeme, trpkú, nehumornú a tragickú verziu Chytilovej DĚDICTVÍ. (19.02.2022)

Já mám rád sebedestrukční filmy a tohle je jeden z nich. Rainer Werner Fassbinder zde ukázal, jak zajímavým byl tvůrcem, a to jak na poli režisérském, tak na poli scenáristickém, ale i hereckém. Tohle je jeho koncert, kde ale nechává vyniknout kritiku společnosti a lidí jako jednotlivců. Přitom nepoužívá žádné patetické nástroje. (13.10.2015)

Viděl jsem teď brzy po sobě dva filmy R.W. Fassbindera se stejným tématem homosexuálů a jejich vzájemných vztahů. Musím ocenit, že jsem se pokaždé dočkal úplně odlišného zpracování v rovině příběhu i stylu a že se Fassbinder odhodlal poctivě zpracovat toto téma v době, kdy jeho otevření znamenalo ještě kontroverzní počin a nikoliv notorické podléhání modnímu trendu. Oproti vysoce stylizovanému Querellu (1982), který mě okamžitě vtáhl atmosférou, jsem se tentokrát dostával do nitra příběhu hůře, přeci jen samotné téma nepatří k mým oblíbeným a hlavní postava Foxe v podání samotného pana režiséra mi nebyla příliš sympatická, obzvlášť když šlo o takového nicotu, který se být lepším vlastně aktivněji nepokouší. Nic ale není černobílé, ani v komunitě homosexuálních boháčů v čele s úspěšně prosperujícím Eugenem, od nějž se Fox dočkává vedle lákavé nabídky i jistého zneužívání. První polovinu se mi ono vztahové tláchání v prostředí reálných 70. let možná zdálo občas méně záživné, k mému překvapení ho pozitivně oživovaly scény z pracovního prostředí fabriky s tiskárnou, ale s rozehráním všech karet jsem musel ocenit důstojnou práci se scénářem včetně postav, až mě Pěstní právo svobody coby psychologické drama postupně stále více bavilo sledovat s očekáváním nad dalším vývojem děje a stopáž pro tuto režisérovu výpověď z dané komunity nevnímám vůbec jako přehnanou. Navrch více scén, např. i z nočního podniku ke konci, tu má díky hudbě nebo atmosféře místa své kouzlo, dokonce dojde i na exotickou část s výletem do Afriky(!) a v závěru dokáže Fassbinder chytře spojit tragickou výpověď s malým satirickým prvkem. Po skončení jsem tedy z Fassbinderova dramatu opět výrazně spokojen. [80%] (16.08.2023)

Námětově exkluzivní, ale všechny zápletky jsou vystavěny na situacích vznikajících interakcí mezi otrlým světem a naivní, prostou, trapnou, nebo nevzdělanou hlavní postavou. Vyvolává to ve mně stud a kvůli tomu nejsem cinefil-). Faustrecht d. F. je mravoličný, důsledně lineární příběh o tom, kterak jsou bohatí snobští buzíci zlí. Fassbinder byl jeden z prvních, kdo podlehl kouzlu amerického filmového kýče jako prostředku pro vyjádření relativity znaků a soudů o „Velkém umění“. U tohoto filmu víte po patnácti minutách, jak dopadne, zbývá kochat se peripetiemi, kulisami a výkony: nejsympatičtější jsou na tom všem asi členové režisérovi herecké stáje, se kterými se v každém jeho dalším snímku setkávám už pomalu jak s rodinou. Hodně mě baví i Fassbinderův exhibicionismus – být režisérem-buzerantem v sedmdesátkách, taky se obsadím do role plebeje s velkým přirozením (opakovaně zdůrazňováno a ukazováno!), co vyhraje v loterii a taky se nechám snímat nahatej v homo saunách, uprostřed pečlivě vybraných Adonisů s pořádnou výbavou. Jo! - a 3 a ½ * za odbarveného Kurta Raaba-)! PS: ve velmi dekorativní "spacy" závěrečné scéně si Fassbinder přednatočil vlastní reálnou smrt. (24.11.2010)