tomtomtoma

Nevezmeš jména Božího nadarmo. Krzysztof Kieślowski se ve druhém díle Dekalogu v existenciálně sestavených obrazech filmové filozofie zaměřuje na váhu slova respektované osoby i jeho určující vliv pro existenci bytí. Kreslí ve smutku zásadního rozhodnutí dilema morální etiky. Smrt za život, život za smrt, z religiózního vyznání lze uvažovat o trestu za cizoložství, etická polemika dává přednost existenciální rozpolcenosti a jednoznačně hlasuje za život. Život je přeci jen stále nadějí. Hlavní postavou morálního dilematu je Dorota Geller (velmi zajímavá Krystyna Janda), těhotná houslistka. Dostáváme se k úvaze o povaze a podobě lásky a touhy. Žena je postavena před nesnadnou volbu mezi matku a manželku, je zatížena očekáváním i pocitem viny a přijetím podoby předpokládaného a zaslouženého trestu. Hlavní mužskou postavou je starý a uznávaný lékař onkologie (dobrý Aleksander Bardini), Dorotin soused a lékař jejího vážně nemocného manžela. Osobní zkušenost mu určila povolání jediným smyslem bytí. Ozvěna minulosti v celém svém rozsahu vždy volí život a přesvědčivě za něj brojí bez předsudků. Důležitou postavou je Andrzej Geller (Olgierd Łukaszewicz), Dorotin manžel. Nemoc nedává žádnou záruku, ale humanismus vítězí. Pointa má díky němu své nejpodstatnější vyznění. Z dalších rolí: svědomí a naděje života v podobě pracovníka nemocnice (Artur Barciś), nemocný Andrzejův spolubydlící z nemocničního pokoje (Karol Dillenius), Andrzejův kamarád a horolezec Janek Wierzbicki (Jerzy Fedorowicz), či doktorova známá a profesorka etiky (Maria Koscialkowska). Druhý díl Dekalogu žene svým úsilím do střetu morální společenský problém, nestálost partnerského soužití, etické zvažování a humanistické přesvědčení. Existenciální rozměr je přínosem pro morální filozofii.

V jednoho boha věřiti budeš. Krzysztof Kieślowski začal svou filmovou představu křesťanského desatera k etickým úvahám o životě zostra. Hluboké polské katolické kořeny a morální deprese politického určení společnosti tehdejší doby jsou velmi bohaté základy pro vynalézavé uchopení a předložení paralel, souvislostí, kontroverzí i provokací. Vznešené ideály se přímo i nepřímo střetávají se svědomím morálky. Na první díl televizního seriálu Dekalogu lze pohlížet z různých rovin úhlů filozofického přesvědčení. Jde o existenciální žalozpěv, politickou alegorii, reakci na moderní dobu, expresní symbolismus i důkaz sadistické krutosti Boha. Smrt a vláda Thanata jsou zásadním okamžikem k hlubokému zamyšlení o smysluplnosti života a jeho hodnotách. Se zvědavostí se zajímá o víru, sílu rozumu, hloubku citu a důkaz jasného exaktního potvrzení. Racionalita naráží na nevysvětlitelné a vnitřní svět ztrácí pozici bezpečí a bezradně se rozhlíží v nejistotě a nenadále poznané prázdnotě. Jistoty ztratily svůj význam, technologie naráží na své limity, rozumová stránka není schopna pronikat přes hranice dimenze bytí, víra je oporou lidského strachu ze smrti a samoty. Hlavní postavou rozpadu životních hodnot a přesvědčení je Krzysztof (zajímavý Henryk Baranowski), univerzitní profesor a zastánce moderního pokroku a ideolog vědy a technologie. Z náboženského pohledu je jeho odvrácení se od křesťanského boha nemilosrdně potrestáno dle známých starozákonních pravidel. Z existenciálního hlediska nastává úplný rozpad hodnot, osamění v nicotě a úzkostné ticho bez odpovědí. Důležitou postavou je Paweł (pozoruhodný Wojciech Klata), malý Krzysztofův synek, okouzlený přesností vědy a techniky. Bystrost pokládá otázky o charakteru života a snaží se pochopit jednotlivé pojmy. Hlavní ženskou postavou je Irena (sympatická Maja Komorowska), Krzysztofova sestra a Pawlova laskavá teta. Zastupuje křesťanské přesvědčení víry. Život je zkoušen filozofickým zaujetím. Z dalších rolí: mystický odraz lidské pochybnosti i víry, sedící u ohně na kraji jezírka (Artur Barciś), nemocná učitelka angličtiny Ania (Maria Gładkowska), či velmi výkonná šachová hráčka (Agnieszka Brustman). První díl Dekalogu je existenciální rozervaností života a zatracení. Vědecké přesvědčení odmítá iracionalitu víry, nepředvídatelnost a pomíjivost života ničí jistoty a lidská duše se v osamění děsí strachu. Hodnoty ztrácí tvar, vnitřní svět zasáhla marnost. Velmi přesvědčivé vykročení parafráze Desatera.

Krátký pracovní den je originální filmovou provokací Krzysztofa Kieślowskiho a po zásluze s ním bylo oficiální strukturou také naloženo. Krátký pracovní den se škodolibým zadostiučiněním předkládá svůj úhel pohledu na ojedinělý radomský protikomunistický protest roku 1976. Události jsou nahlíženy optikou nejvyššího politického představitele města a na obraze jsou nejsilnějšími momenty bezradnost a strach. Ideologická víra se střetává s realitou, karty jsou jednoznačně rozdány díky životnímu údělu a vzájemné porozumění pro odlišné potřeby není v ohnisku vášní myslitelné. Socialistický ráj řeší své problémy razantně, přechodné vzduchoprázdno a pocit selhání je předzvěstí brutality moci. Hlavní postavou dopadu všeobecného morálního rozhořčení je tajemník komunistické strany v Radomi (velmi zajímavý Waclaw Ulewicz). Je plný odhodlání k plnění svého pracovního poslání, do poslední chvíle věří v rozetnutí nedorozumění. Je ponechán napospas své bezradnosti a ostražitě se vyhýbá živoucí záplavě znepokojených lidských těl. Bezradnost a strach jitří jeho definitivní rozervanost, víra je poškozena, ale pragmatismus vítězí. Výraznější postavou je také velitel místních milicí (sebevědomý Lech Grzmocinski), účinná pomocná ruka z tajemníkova marastu beznaděje. Z dalších rolí: napadený tajemníkův podřízený a první vyjednavač s rozhořčeným davem (Tadeusz Bartosik), mladý dělnický aktivista, pomáhající později rodinám obětí moci (Miroslaw Siedler), jeden z nejzběsilejších a později trestaný mladý útočník (Stefan Paska), tajemníkově marnosti vysmívající se mladý člen Solidarity (Zbigniew Bielski), či vyděšený tajemníkův osobní řidič (Paweł Nowisz). Krátký pracovní den je filmařovou reakcí na závažné neduhy socialistického ráje. Pocit bezmoci oficiální moci je skromným cílem morálního uvědomování.

Klid se zabývá morálkou společnosti a na svůj čas uvedení si několik málo let musel počkat. Klid nemá ambice k vyvození závěrů morálního poselství, soustředí se na vnitřní svět prosté touhy po obyčejně spokojeném životě a jeho rozpolcenost. Klid touží po klidu, okolí chce znát zásadní stanovisko a neochota rozhodnutí nikoho neuspokojí. Vyprávění obrazu opět stojí přímo uprostřed proudu vášní a strachu, rozervanost je nejhlasitějším a nejznepokojivějším pocitem, morální zodpovědnost ke společnosti je zapomenutým ideálem. intimita v daných podmínkách soužití trpí křečovitou neosobností a vnitřní obavou. Krzysztof Kieślowski nemoralizuje, ale hledá cestu ven z nevybíravě rozsáhlého stavu úzkosti. Hlavní postavou hledání osobního štěstí je Antek Gralak (pozoruhodný Jerzy Stuhr), z vězení čerstvě propuštěný a napravený delikvent. Druhá šance se musí přizpůsobit odcizení a nedůvěře minulosti a vydává se najít svou představu životního štěstí a hmatatelného smyslu v nových kulisách života. Netouží po velikosti, ani po slávě, či pozornosti, ale osud se hlasitě směje a vyžaduje svou nutnou daň pospolitého soužití a výhružně se sklání nad svou vlastní morální potřebou. Strkání hlavy do písku není dovoleno. Důležitou postavou je Zenek (zajímavý Jerzy Trela), stavbyvedoucí a Antekův nadřízený. Jistý otcovský přístup je pouze osobní prospěchářskou snahou, vlastní pochybení se výstražně trestá na ostatních. Hlavní ženskou postavou je Jedynakowa (sympatická Izabella Olszewska), vdova a Antekova bytná jeho druhé šance. Mateřské pudy se mísí s intimní nenaplněností. Smutek hledá svou chvilku bezbranného konejšení a tiše čeká. Výraznou postavou je Mietek (Michal Sulkiewicz), Antekův nejbližší spolupracovník a Zenekův oponent. Obyčejní pracující drží při sobě i v těžkých chvílích demonstrativního nesouhlasu. Výraznější ženskou postavou je Bożena (Danuta Ruksza), zakřiknutá Antekova novomanželka. I ona je znervózněna rozechvělým stahem všeobecné potřeby k vyjasnění Antekova postoje. Z dalších rolí: bývalá Antekova snoubenka Kryśka Stańczak (Elżbieta Karkoszka), společně s Antekem propuštěný mladý spoluvězeň (Jerzy Fedorowicz), či vedoucí dělnické ubytovny (Marian Cebulski). Klid zaujme svým příběhem v zoufalství nemožnosti směřovat veškeré své úsilí ke svému vlastnímu vnitřnímu cíli. Stav společenské morálky je závažně nabourán, hrdina nemá právo volby soukromí. Příkladná a nezvratná rozpolcenost života!

Mluvící hlavy jsou přáním humanismu, zvířený prach politické korektnosti tyto příkladné akty zveličuje a nadhodnocuje. Inu, struktura výpovědi je vynalézavá a upoutá pozornost, chronologie chytře pokládá ty samé otázky v okouzlení pravidel věků. Poselství není výsledkem bezprostřednosti, ani upřímnosti, Krzysztof Kieślowski jen umně využívá zdání a klam, přání vítězí lidství navzdory. A humanismus předkládá své teze o životě.

Nádraží je dalším filmařským hraním Krzysztofa Kieślowskiho v rozverné náladě. Místem jeho zájmu je bod vření i nehybný poklid varšavského hlavního vlakového nádraží. Kieślowski opět nechává vyniknout svůj cit pro stavbu filmové estetiky, zkouší různé obrazové šiky, mění tok času i formy střetů, je poznat bezelstná radost, vtipný nadhled a pobavený úsměv. Hrdinou místa je zpoždění, obstrukce, klid a chvilkový spěch úlevy. Malé, rozkošné, upřímné.

Z hlediska nočního hlídače je svéráznou filmovou provokací Krzysztofa Kieślowskiho. Marian Osuch v pevném přesvědčení záslužného veřejného ocenění svého ideologického charakteru a bdělého nasazení se v rukách filmaře stává výstražným nástrojem, upozorňujícím na nebezpečí strachu politického uspořádání společnosti. Přísná a důkladná kontrola provozního řádu je zasloužilým činem, který upevňuje správné uspořádání společnosti. Filozofická otázka kontroly svobody by zavedla zamýšlený účinek na vedlejší kolej, hlavním artiklem je kontroverzní skutečnost přesvědčení a reality doby. Film Z hlediska nočního hlídače je originálním filmem morální odvahy, šibalsky bije na poplach.

Klapky jsou zajímavou hravostí Krzysztofa Kieślowskiho. Využívá k tomu odpadový materiál z filmu Jizva. Nic více za tím hledat nelze. Hraje si s rytmem a náladou střihajících filmových klapek. Zdejší popis je umanutým hledáním vyššího smyslu, nadšení je zbytečné.

Jizva je sympatický celovečerní filmový debut Krzysztofa Kieślowskiho. Idealistický zápal se vděčně chytá impulsivní ponuky ke kritice společensko-politických poměrů doby, byť je patrná zdrženlivost ve způsobu upozornění a účinku vyvozených závěrů. Nejsmělejší, a obrazově nejpůsobivější, výčitkou jsou rozsáhlé negativní ekologické dopady produkce nešetrného chemického průmyslu. Jsou zvýrazněna pochybná místa zkostnatělých, absurdních a bezohledných principů společenského a hospodářského řízení. Nastoluje se otázka morální zodpovědnosti, přímá odpověď je nežádoucí. Jedinec je podřízen systému, veřejnost má pouze omezené právo na vyjádření názorového odloučení se od platně plánovaného. Svědomí se ustrašeně ohlíží přes rameno, obraz výpovědi stojí co možná nejblíže k centru hlavního víru dění, intimní bezprostřednost se vyjímá pocitem niterné rozpolcenosti. Zajímá se o drobnosti rozhodujících okamžiků, pravda nemá rozlišující váhu, neodbytná přítomnost vyčkává na svou příležitost k úskoku, morální dilema se konejší obrácením a hlasitým důrazem na vyšší společenský zájem. Hlavní postavou zkoumání stavu společenské i osobní morálky je Stefan Bednarz (pozoruhodný Franciszek Pieczka), ředitel nově budované komunistické chemické továrny. Konfliktům se mistrně vyhýbá, řešení se nehledá, ale přichází časem samo. Touha po záslužném uznání se občas zmítá v pochybnostech vlastního svědomí, přesto se neuznává žádná osobní míra zodpovědnosti ani v soukromé rovině. Osvětlené vrcholy moci neslibují doživotní trvanlivost. Rozkošnou postavou je Bednarzův asistent (velmi dobrý Jerzy Stuhr), obratný vedoucí pracovník továrny se všemi potřebnými znalostmi k prověřeným zákulisním i přímým hrám moci, řešení a vedení. Výraznou postavou je Bolesław (velmi zajímavý Mariusz Dmochowski), stranický předseda mazurského okresu. Je nejmocnějším hráčem oblasti, jeho přání je zvolenou cestou, veřejné zpochybnění je potřeba potrestat. Důležitou postavou je Stanisław Lech (sympatický Jan Skotnicki), další z vedoucích představitelů chemické továrny. Je příčinou zneklidnění svědomí v ozvěně staré křivdy. Intimní morálka schovává svůj strach. Výraznější postavou je také Michał Gałecki (Michał Tarkowski), televizní reportér a nesmělý hlas kritiky absurdních poměrů doby. Nejvýraznější ženskou postavou je Eva (příjemná Joanna Orzeszkowska), Bednarzova dcera. Odcizení a otázka morální zodpovědnosti ve věcech soukromých nenechává ani chvilku odpočinku ve výčtu výčitek a témat k morálnímu zhodnocení. Z dalších rolí: Bednarzův vedoucí pracovník z ministerstva (Stanisław Michalski), Bednarzova odcizená manželka (Halina Winiarska), Bednarzův kamarád a nadřízený ministr (Stanisław Igar), Bednarzova sekretářka (Agnieszka Holland), či překvapený mladý sociolog (Zbigniew Lesień). Jizva se vyznává ze svého ideálu morálních hodnot a schopnosti zdravé sebereflexe. Kritika společnosti se odehrává na rovině politické, ekonomické, ekologické i privátní. Sympatická morální snaha tehdy mladého polského filmaře.

Zedník je decentní kritikou ve formě běžného filmového medailonku, vzdávajícího hold pracujícímu lidu. Oficiální procedura komunistické oslavy dne práce je pouze rámem obrazu. V centru zájmu pozornosti vytyčené autorovy cesty je zedník Józef Malesa a jeho bilanční ohlédnutí za životem, vlastním příspěvkem budovatelskému nadšení vlasti i za zlomovým polským rokem 1956. Lidskou důstojnost udržuje při životě nutná berle jménem hrdost na hmatatelné výsledky svého poctivého manuálního živobytí obyčejného života. Krzysztof Kieślowski mapuje terén k budoucímu filmovému využití.