tomtomtoma

La Mer à l'aube - Moře po ránu, neboli Ticho na moři: televizní film jest dramatizací historických událostí. Volker Schlöndorff při zpracování francouzské akce odporu a následující nacistické zběsilé reakce msty využil zejména literární zpracování Ernsta Jüngera, kontroverzního a také nevyzpytatelného německého spisovatele a vojáka. Schlöndorffovou myšlenkou k přemítaní je především slovo povinnost. Karel Čapek o povinnosti napsal: "Dejme tomu, že nijak se vám nelíbí dostat ránu holí, kdybyste však obdržel z vysokého místa rozkaz pod nevímjakým trestem postavit se na rohu Můstku a tam každého kolemjdoucího uhodit holí, učinil byste tak patrně s dětsky čistým svědomím a po každé pořádné ráně, kterou byste uštědřil, měl byste téměř příjemný pocit: Plním jen svou povinnost. Dejme tomu, že byste to ani nedělal pod trestem smrti, ale pod radovským platem s postupem a penzí, i pak byste plnil jen svou povinnost." Svědomí mnohé nedovoluje, povinnost dovoluje to, co nedovoluje svědomí. Na této bázi funguje společnost, politika, válka. Z tohoto pohledu na věc je chování německých vojáků i francouzských policistů ukázkové, protože jen tak je zachován řád společnosti, ať se nám to sebevíce nelíbí. Událost ještě dnes vzbuzuje emoce a malý Guy se dostal i do poezie. Ústřední postavou dramatizace historie je Guy Môquet (příjemný Léo-Paul Salmain), nejmladší rukojmí a symbol té nacistické zběsilosti. Z dalších rolí: přirozený vůdce vězněných bolševických "teroristů" Jean-Pierre Timbaud (Marc Barbé), německý kapitán a literární zapisovatel události Ernst Jünger (Ulrich Matthes), francouzský velitel vězeňského tábora Lucien Touya (Jean-Marc Roulot), věznění významní vůdci komunistů Désiré Granet (Philippe Résimont) a Victor Renelle (Charlie Nelson), nepropuštěný a propuštěný Claude Lalet (Martin Loizillon), jeho čekající žena Eugénie (Caroline Wouters), bezradnější policejní pod-prefekt Bernard Lecornu (Sébastien Accart), vězněný komunista a lékař Dr. Maurice Ténine (Gilles Arbona), soucitný otec Moyon (Jean-Pierre Darroussin), velmi zrádný bývalý komunista Georges Chassagne (Luc Florian), okupační vojenský velitel celé Francie generál Otto von Stülpnagel (André Jung), seznamem rukojmích pověřený Kristukat (Christopher Buchholz), na popravy nepřipravený německý vojáček Otto (Jacob Matschenz), či Guyova láska Odette Nilès (Victoire Du Bois). Televizní film Ticho na moři je poměrně zručně provedenou dramatizací připomínky francouzské bolestivé minulosti a hrůz druhé světové války.

Ulzhan je nadsmyslovým filmovým dílem. Cesta je symbolem, poutí nitrem člověka v jeho absolutní ztrátě smysluplnosti života, zdevastován nejintimnější bolestí srdce i konformitou západní civilizace, a má sebedestruktivní poslání. Ulzhan je abstraktní romancí, hledající východisko z uvěznění vlastní duše a rovnováhu mezi potřebou a duchovnem. Ulzhan je identifikací postsovětské transformace, v níž je celá vzdálená minulost již zapomenuta a ta blízká se zase víceméně změnila v traumata i politicky nenáviděnou hrozbu, a přítomnost bezhlavě, zdeformovaně přebírá modly západu a mění život člověka v pustinu bez duševních ideálů. Kazachstán je spojnicí asijské kultury a vnímání života (venkov) se západní a evropskou civilizací (Astana - dnes Nur-Sultan, ropná pole). Ve filmu je šamanismus, New Age, západní esoterismus a Chan Tengri (nejvyšší hora Kazachstánu), bolest ideologie minulosti, rozervanost z ideologie současnosti, pozlátko bohatství, umění, kýč a prodejnost, hlubina ducha a poznání. Volker Schlöndorff za pomoci scénáristy Jean-Clauda Carrièreho vytvořil duchovní a intelektuální cestu člověka životem, jeho přímými, ale i nepřímými vlivy, potřebami, láskou a smrtí. Transcendentální lyriku zvýrazňují obrazy kameramana Toma Fährmanna, svým prostorem, pohybem, aranžováním a estetikou. Ústředním hrdinou nekonformní poezie je Charles (pozoruhodný Philippe Torreton), Francouz na sebedestruktivní cestě po úplné ztrátě smysluplnosti života. Ale ta jeho pouť má své vlastní impulsy, terapie a metafory. Hlavní ženskou postavou vyprávění lyriky je Ulžan (zajímavá Ajanat Xenbai), mladá, atraktivní žena a učitelka francouzštiny na venkovské oblasti. Ale i přes vlastní bolesti nitra je odolnější a vytrvalejší v citu a ve spříznění. Důležitou postavou je Šakuni (velmi zajímavý David Bennent), šamanské, intelektuální a duchovní povznesení nitra člověka nad běžný rámec tíže života. A v něm je celá velikost a krása. Z dalších rolí: mladý francouzský diplomat (Maximilien Muller), Irina z baru (Olga Landina), podezřívavý manažer ropné společnosti (Marek Brodzki), Ulžanina babička (Turachan Sadykova), manželka Šakuniho otce - šamana (Šamšagui Mendijarova), nebo malíř krajinky, kýče a atomového obláčku (Vladimir Aryskin). Ulzhan je zřejmě nejintimnějším filmem Volkera Schlöndorffa, má niterné, intelektuální a transcendentální podtexty a přesahy. Je poezií a výzvou lidskému duchu!

Devátý den je jedním z nejzapeklitějších dilemat lidského nitra, neboť ani jedna z předpokládaných možností nepředstavuje vítězství ducha nad hmotou, ani zahnání pochybností či záchranu mravní nevinnosti. Volker Schlöndorff zadaptoval knížku Pfarrerblock 25487 lucemburského katolického kněze Jeana Bernarda (on sám byl po svém návratu do Dachau po dalších pěti měsících definitivně propuštěn po sérii intervencí jeho bratra u vysokých nacistických pohlavárů a zbytek války pak strávil klášterním životem). Úloha katolické církve během druhé světové války byla značně problematická, čemuž se pro hrůzy války a slabosti a strach jednotlivců nelze příliš podivovat. To se až tak netýká Jeana Bernarda, jenž byl zatčen jako odznak odporu lucemburské katolické církve k nacistické okupaci, ale později ani jeho neponechaly události stranou a vtáhly jej do neřešitelné situace (a o tom je tento film). To, co je zde prezentováno jako teologické filozofování, je spíše nihilistickou hříčkou, z níž je patrná silnější pozice sadistické nadřazenosti moci. Obětí krutých hrátek nacistické nadvlády zla je Henri Kremer (velmi zajímavý Ulrich Matthes), abbé z významnější lucemburské rodiny. Zadání úkolu ho přivádí do značně komplikované polohy nitra, neboť na jedné straně je možnost milosrdenství (a nejen pro něj), na druhé princip a doktrína víry, jejíž představitelé nikdy nezůstávali bez poskvrny. Druhým pilířem je tu Gebhardt (zajímavý August Diehl), Untersturmführer SS v Lucembursku se svým plánem k získání katolické podpory u nacistických rasových zákonů. Z dalších rolí: abbého úspěšný bratr Roger Kremer (Germain Wagner), abbého soucitnější sestra Marie (Bibiana Beglau), její vystrašený manžel Raymond Schmitt (Jean-Paul Raths), pragmatičtější biskupův sekretář Gerard Mersch (Götz Burger), neústupně zásadový lucemburský biskup Philippe (Hilmar Thate), nejvyšší nacistický velitel Lucemburska Simon (Michael König), nebo nejviditelnější sadistická tvář brutality koncentračního tábora Raportführer Bertram (Karel Dobrý). Film Devátý den se naštěstí nepředvádí v zobrazování hrůz nacistického sadismu v koncentračních táborech (v tom zůstává uměřený, i když si své chvilečky neodpustí). Jde o kruté hrátky zlomyslného osudu, který nenabízí žádné jednostranné osvobození. Osobně to nevnímám jako vítězství víry, ale jako výhru doktríny, která sebe samu nepočítaně zprofanovala. Temný film o neřešitelném dilematu lidského ducha!

Ticho po výstřelu: to je urputnou snahou o vymanění se z rizikového dobrodružství extrémní levičácké ideologie v praxi. Není to sice oficiální, ale Volker Schlöndorff tu vychází z autobiografické knihy (autorkou je Inge Viett) z roku 1997, když titulární postavu příběhu zrovna propustili z vězení (po uvedení filmu byl Volker přinucen k mimosoudnímu vyrovnání). Lze připustit snahu o vyrovnání se s bolestí rozpolcené minulosti znovusjednoceného Německa, Schlöndorff už ve svém mládí vnímal jistý romantický půvab nekonformní lidské duše, bouřící se proti zavedeným pořádkům kapitalismu a diktátu peněz. Komunistické státní uspořádání dle sovětského vzoru je jinou kapitolou lidských dějin, s čímž může souznít snad jen radikálnější doktrína bez okolků. Hnutí 2. června a Frakce rudé armády: i přes proklamovaný marxismus skupin předpokládám spíše individuální rozervanosti, odmítnutí konformity, touhu po dobrodružství a nezávislosti, zklamání a traumata dosavadních životů (a vše lze ideologicky podložit), ale nekompromisní dobrodružství v tom neustálém ohrožení vlastního života během času unaví a umoří. Ze strany moci Německé demokratické republiky potom šlo o oportunistické využití dané situace (unavené bojovníky však nenechávali bez "odborného" dozoru). Schlöndorff předkládá dynamický sled běhu událostí, nezachází a ani nemůže zajít do hlubin ideologické intimity, nakonec pro něj jde spíše o hříčku, konfrontaci ideálů a reality a nemožnost vymanit se z vlastní minulosti. Osmdesátá léta mají přímou chuť své doby, k níž jsou přidány aktuálnější potřeby filmového diváka. Hrdinkou příběhu je Rita Vogt (pozoruhodnější Bibiana Beglau), aktivní členka extrémistického levicového hnutí, časem unavená neustálou zuřivostí ideologie v praxi. Její niternou potřebou jsou opětované city a vášeň, pro ně její duše i činy planou. Hlavní mužskou postavou je Erwin Hull (zajímavý Martin Wuttke), důstojník Stasi s jistou náklonností pro levicový extremismus v západních zemích. K výraznějším postavám patří také Tatjana (zajímavá Nadja Uhl), žena, tolik zklamaná životem. Rita pro ni znamená světlý okamžik a naději, a současně i zkázu a pohromu dosavadního života. Z dalších rolí: vůdčí a nesmiřitelnější představitel té extrémní levice a Ritina velká láska Andreas Klein (Harald Schrott), ze zuřivého boje další unavená žena s větší rozervaností nitra z následující reality Friederike Adebach (Jenny Schily), další výraznější člen radikálních levičáků Joachim Klatte (Mario Irrek), Ritin nevinný nápadník a vystudovaný inženýr Jochen Pettka (Alexander Beyer), šéf Stasi bez zbytečného sentimentu k jednotlivým osobám (Dietrich Körner), nebo ten nebohý obhájce Gruber (Matthias Wien). Ticho po výstřelu je především štiplavější zlomyslnou konfrontací představ a ideálů s realitou, v níž není možné najít klid pro minulost neslučitelnou s vážeností establishmentu a politických norem, v nichž je beztrestné násilí povoleno pouze represivním složkám moci. Rozkošné protivenství života!

Palmetto je filmový thriller rodokapsové klasifikace hlášených stavů událostí. Zločin vychází z premisy: žena ukradla v ráji jablíčka, dala si je za ňadra a teď se prochází a naparuje. Okusils ta jablka? Jsi ztracen. Neokusils? Taky jsi ztracen. To je hnací silou pohybu a sledu událostí. Volker Schlöndorff se vrátil do Spokojených států, a vzal si sebou knihu Just Another Sucker z roku 1961 anglického spisovatele žánru thrillerů Jamese Hadleye Chaseho, vhodného autora k filmovým adaptacím. Příběh má vše potřebné k rodokapsovému pobavení: vyděděného hrdinu, smyslnosti ze ženských tvarů, vábení, úkladnou past a mužné řešení. Otloukaným hrdinou je Harry Barber (příjemný Woody Harrelson), bývalý novinář, trochu dotčený nespravedlivou ranou minulosti. A někdo musí sednout na lep a urputněji hledat cestu ven ze šlamastyky. Hlavní ženskou postavou je Rhea (vibrující Elisabeth Shue), žena, pro níž je sexuální dráždění velmi účinnou zbraní. K výraznějším postavám příběhu patří též účastnice spiknutí i jeho prostředek Odette (zajímavá Chloë Sevigny) a dále Harryho milenka a úspěšná umělkyně s kovem Nina (příjemnější Gina Gershon). Z dalších rolí: Ninin švagr a přívětivý zástupce státního návladního John Renick (Tom Wright), adresát chtivosti peněz Felix Malroux (Rolf Hoppe), jeho všehoschopný poskok, řidič auta a bývalý policista Donnelly (Michael Rapaport), nebo státní návladní Miles Meadows (Marc Macaulay). Palmetto je odpočinkovým filmem, je jedním z mnoha z celé řady výrobků stejného žánru. Víc ani není zapotřebí umět.

Netvor je efektním filmem. Ale požadovat po něm, aby znamenal další pokračování Plechového bubínku, by bylo troufalé. Základní požadavek romantiky mysticismu je sice dětinský, ale v nosné konstrukci myšlenky nejistý. Impozantní jsou řady obrazů kameramana Bruna de Keyzera, snaží se pokořit svým jasnem i s plamenem, aby na konci rozpoutal bouři ohňostroje. Volker Schlöndorff vybrousil zrak a vypolštářoval mechem románovou předlohu francouzského spisovatele Michela Tourniera z roku 1970, v obém je kus Goethovy balady a křesťanské symboly v dětské zranitelnosti. Křižácká sídla Malbork a Schönberg - Szymbark jsou ohromující kulisou i v moderní době, baladičnost si pohrává s pohádkovými výjevy i zasněním. Poutníkem dětskou bezbranností je Abel Tiffauges (zajímavý John Malkovich), ta prostodušší nevinnost života. A neboť bůh a ďábel jedno jsou, tak se rodí alternativní snímání skutečnosti vlastním nitrem a obvazové krášlení. K výraznějším postavám patří způsobný vrchní lesník od nejvyššího lesníka (příjemný Gottfried John), dětinský, lačný a vznětlivější polní maršál Göring (dobrý Volker Spengler), a zdrženlivý hrabě starobylého rodu von Kaltenborn (příjemný Armin Mueller-Stahl). Z dalších rolí: uvědoměle dbalejší velitel nacistické vojenské školy kadetů a dětí Raufeisen (Heino Ferch), hospodyně z vojenské školy Netta (Marianne Sägebrecht), rasově fanatický lékař školy - profesor Blättchen (Dieter Laser), Abelův ženský element v životě Rachel (Agnès Soral), malá mstivá Martine (Sasha Hanau), Abel internátně katolického dětství (Caspar Salmon), Abelův ochránce v dětství a školníkův syn Nestor (Daniel Smith), nebo zachráněný malíček Ephraim (Ilja Smoljanski). Film Netvor je efektním filmem s podmaňujícími obrazy v mollových barvách romantické mystiky. Je spíše marnivým než obratným.

Homo Faber: to je zlomyslný osud v soukolí antické tragédie moderní doby. Homo Faber, to je askeze technologické racionality versus spojený sbor mystiky, přírody, mytologie a umění. Věcnost techniky spojená s odosobněním se pod vlivem střetu s neodolatelným kouzlem poezie života a krutou neodvratností starořeckého mýtu dostává do stavu niterné rozervanosti a bilancování životní cesty si pod tíhou všech okolností začíná uvědomovat mrzkost životního postoje, jemuž schází ta skutečná bezprostřednost živočišnosti života. A za vším stojí bolest lásky. Volker Schlöndorff zfilmoval další významnější počin evropské literatury - stejnojmenný román z roku 1957 švýcarského spisovatele Maxe Frische. V rytmu vystihl odosobnění a odcizení hrdiny osudové hříčky, obrazy kameramanů Jorga Arvanitise a Pierra Lhommeho jsou utkány z okvětních plátků poezie a kontrastů probouzejícího se nitra člověka z obranného pásma přísné racionality. Zajatcem zlomyslného osudu pod taktovkou antické tragédie je Walter Faber (velmi zajímavý Sam Shepard), inženýr, zaměřený na stavbu přehrad a jejich energetické využití. Řetěz náhod ho konfrontuje s jeho vlastní minulostí a nepřekonanou bolestí nitra, život ho smyslně svádí, aby si s ním krutě pohrál, nabudil a rozžvýkal. Hlavní ženskou postavou je Elisabeth Piper neboli Sabeth, neboli Elsbeth (zářící Julie Delpy), mladá a z poezie života a umění nadšená dívka na cestě ze Spokojených států do domova v Athénách. Vždyť i jaro smáčí své nedočkavé oči ve sladkých odstínech její jemné pleti. Důležitou postavou příběhu je Hannah Piper (zajímavá Barbara Sukowa), německá archeoložka, žijící a pracující v Athénách, Elisabethina matka a dávná Walterova láska z dob curyšských studií. A hříčka osudu dostává tu nejzlomyslnější příchuť. Z dalších rolí: německý obchodník na obchodní cestě po Latinské Americe a při hledání bratra Herbert Hencke (Dieter Kirchlechner), Walterova milenka z jeho domovského New Yorku Ivy (Deborra-Lee Furness), příkladná letuška z Caracasu do New Yorku Charlene (Traci Lind), Hannin první manžel, Walterův kamarád z časů studií a Herbertův bratr v guatemalském dobrodružství Joachim Hencke (August Zirner), nebo Elisabethin milenec při cestě lodí Kurt (Thomas Heinze). Film Homo Faber je poezií života a velkolepou antickou tragédií nepřejícně zlomyslného osudu. Obraz je sytý, uhnětený z poezie a řeckých mýtů, dostává se do nitra, jeho nadějí i bezvýchodnosti. Věrohodně je vybudované prostředí padesátých let 20. století. Příjemný filmový prožitek.

Shromáždění starých mužů je slabým odvarem předchozích filmových děl Volkera Schlöndorffa. Pro svou druhou inscenaci pro americkou televizní stanici CBS si vzal stejnojmenný román z roku 1983 od Ernesta Jamese Gainese, jenž tu louisianskou rasovou diskriminaci poznal na vlastní kůži. Jistě, otrokářská minulost i nadřazenost bělochů je stále (a v současnosti navíc politickou korektností dovedené do hysterie) traumatem společnosti Spokojených států, ale problémem této televizní adaptace je, že všechny postavy bez výjimek jsou víceméně karikaturami, zápletky a konflikty jsou ploché a stereotypní, film je fádní a tupý. A je jedno, jaké ušlechtilé myšlenky se tím míní a obhajují. Mezi nejvýraznější postavy patří: majitelka plantážní půdy ve stálém přesvědčení o vlastním humanismu i otrokářského dědictví Candy Marshall (Holly Hunter), místní novinář a Candyin nápadník Lou Dimes (Will Patton), vraždu vyšetřující starý šerif Mapes (Richard Widmark), hlavní podezřelý z incidentu smrti a Candyin nejoblíbenější podnájemník Mathu (Louis Gossett Jr.) a nejvýraznější z těch pomocníků černošského odporu zvyklostem a jediný z nich trochu nezávislý Clatoo (Joe Seneca). Z dalších rolí: utíkající Charlie (Walter Breaux), Candyina opatrovnice, slečna Merle (Lenore Banks), bratr oběti, hvězdička univerzitního fotbalu Gil (Adam Storke), Candyin strýc pod parou Jack Marshall (Michael Audley), mladý nažhavený rasista Luke Will (Al Shannon), pomocníček a bývalý mezkař Yank (Woody Strode), pomocník a rybář Booker (Tiger Haynes), tatíček oběti a rasistická autorita kraje Fix (Stocker Fontelieu), vystrašenější šerifův pomocník Griffin (Arthur Shilling), neustále nametená Candyina tetka Bea (Lucille McKay), nebo malý poslíček vzkazů Snookum (Jerome Reddick). Televizní film "Shromáždění starých mužů" může být významným pro zvednutí černošského sebevědomí v marastu bělošského rasismu, ale to z něj lepší film neudělá.

Smrt obchodního cestujícího je trefnou diagnózou amerického snu, a ten znamená "vzor demokracie a svobody". Počátkem byla divadelní hra amerického dramatika Arthura Millera z roku 1949, Volker Schlöndorff potom chytře využil broadwayskou produkci z roku 1984 i se stěžejními herci pro televizní stanici CBS. Americký sen je ve hře obnažován do úzkostlivé bolesti deziluze nitra. Vzletnými slovy se americký ideál ohání demokracií, svobodou, právem a rovností, ve skutečnosti jde o úspěch, prosperitu. Honba za "štěstím" se opírá o spotřebu, pop-kulturu a individualismus v jeho kvazipodobě a kvazipochopení. Iluze pro dosažení uznání se urputněji drží svých představ a předhazovaných vzorců, ale s tím nikdy není schopna dosáhnout svého osvobození, ani překonat vlastní omezenost. Výsledkem jsou úzkosti a pocit selhání, deziluze všehomíru je rázem absolutní a nepřekonatelná. Hlavní postavou televizního filmu je William 'Willy' Loman (velmi dobrý Dustin Hoffman), obchodní cestující v počátcích senilního věku, když už nedokáže vyplnit ani ty nejzákladnější finanční potřeby života. Realita se mísí se vzpomínkami a iluzemi, aby se do svého posledního dechu držel svých představ úspěchu i za cenu překrucování skutečnosti. Druhým vrcholem jest Biff Loman (pozoruhodný John Malkovich), nejstarší Willyho syn, který nikdy nedosáhl představ otcových úspěchů, byť přelomovým okamžikem života byla ta nekompromisní konfrontace s iluzí. Hlavní ženskou postavou je Linda Loman (dobrá Kate Reid), Willyho manželka, dokonalá žena, která za mužem stojí v životním ideálu dobrého i zlého. Ale také je nepřekonatelnou překážkou rozevření křídel a jiného postupu. Významnou postavou je Harold 'Happy' Loman (zajímavý Stephen Lang), Willyho mladší synek. Vytvořil si svůj dokonalý svět představ a iluzí, nutný pro vzorový úspěch. Z dalších rolí: Lomanův soused, úspěšný ve svém životě a živobytí Charley (Charles Durning), Willyho starší bratr s africkým diamantovým úspěchem Ben (Louis Zorich), syn Charleye, Biffův kamarád z mládí i mladý úspěšný právník Bernard (David Chandler), Willyho bostonská slabůstka (Kathryn Rossetter), Willyho šéf bez sentimentu k minulosti Howard Wagner (Jon Polito), nebo mladá a atraktivní žíňka z restaurace Forsythe (Linda Kozlowski). Televizní filmová inscenace Smrt obchodního cestujícího je dokonalou diagnózou amerického snu v honbě za štěstím ve znamení úspěchu, prosperity a uznání. Rozkošný kousek!

Plechový bubínek je velkolepý film a reflexí německé minulosti. Autor románové předlohy Günter Grass vycházel ze svých osobních zkušeností a gdaňského dětství. Volker Schlöndorff nemohl veškerou dějepravu románu pojmout do jednoho filmu celovečerního formátu, vybral si to, co bylo jeho idealismu i ideologii nejbližší, více groteskní, společnost karikující. Román obsahuje mnohou symboliku křesťanského a židovského náboženství, film si víceméně vystačil s politickou a maloměšťáckou kritikou společnosti v satiricky ironickém tónu, alegorickém vzezření a s malebností výpravných obrazů. Jde snad o alegorii infantilnosti? Jak jinak lze nazvat politickou zuřivost a maloměšťáckou licoměrnost (tu zobrazovanou, a také tu knihou i filmem vyvolanou!)? Hrdinou příběhu a taktéž zprostředkovatelem pohledu na pokřivenější svět dospělých je Oskar Matzerath (velmi zajímavý David Bennent), chlapec, který odmítá zaběhnuté zvyklosti života, přestože se postupem času naučí určité aspekty rafinovaně využívat a osudy druhých s jistou potměšilostí dokonce spoluvytvářet. Hlavní mužskou postavou jest Alfred Matzerath (dobrý Mario Adorf), legitimní otec Oskara německé národnosti a majitel obchodu potravin s konvenčním způsobem života, i v politickém ohledu. Hlavní ženskou postavou je Agnes Matzerath (velmi zajímavá Angela Winkler), Oskarova matka kašubského původu s intimní i niternou dvojsmyslností. Je milující matkou a muži obletovanou ženou. Důležitou mužskou postavou příběhu je Jan Bronski (zajímavý Daniel Olbrychski), Agnesin bratranec ve vzájemné intimní náklonnosti a zaměstnanec polské pošty, zbaběle neklidný z toho rozpuku násilí. Významnou ženskou postavou je Maria Truczinski, později provdaná Matzerath (velmi zajímavá Katharina Thalbach), nová a mladá pomocnice Alfredova obchodu a první Oskarova rozechvělá intimní zkušenost. Z dalších rolí: jemný muž i majitel hračkářství židovského původu Zikmund Markus (Charles Aznavour), matka Agnes a Oskarova babička Anna Koljaiczek (Berta Drews, a jako mladá Tina Engel), principál cirkusového představení liliputů Bebra (Fritz Hakl), liliputka v Bebrově šou Roswitha Raguna (Mariella Oliveri), zelinář s tou slabostí pro skautíky Greff (Heinz Bennent), jeho neuspokojená žena Lina (Andréa Ferréol), Agnesin otec, stíhaný žhář Joseph Koljaiczek (Roland Teubner), trumpetista Meyn (Otto Sander), či svébytnější hrobník Schugger-Leo (Marek Walczewski). Film Plechový bubínek je velkolepým dílem, byť knihu nemůže předčít. Reflexe německé minulosti je podávaná s lehčeji nezbedným nadhledem, satirizujícím a karikujícím.