MarekT

Původně jsem chtěl dát jen dvě hvězdy - přece jen, nedá se zde mluvit o nějaké depresi či dokonce hororu, kosti mě nechávaly chladným, ovšem po shlédnutí alternativní verse s komentářem průvodkyně přece jen zvyšuji o hvězdu - komentář překypující černým humorem zde sedí více než neposlouchatelný hudební doprovod.

Švankmajer opět dobrý, pro mě však hvězdou tohoto utkání byl Zdeněk Liška, jehož bláznivý doprovod byl nádhernou trefou pod víko.

Parádní relax k večeři. Jediné, co bych panu Švankmajerovi vytknul, je poměrně řídký výskyt animovaných pasáží, kdyby si s tím víc pohrál, mohlo to být i na plné hodnocení. Zajímavý postřeh: Iggy - ani bych se nedivil, kdyby si Gatesovi muži pozvali pana Švankmajera jako konsultanta. :-) Schopnost vystihnout atmosféru každého tónu je totiž opravdu výjimečná.

Báječná groteska, aneb kdo si hraje, nezlobí. Takové hodiny bych chtěl taky vlastnit, aspoň bych podle barvy kamenů poznal, kolik je. Mimochodem, svojí hravou strukturou mě film nejednou připomněl neméně skvělou "Abecedu" od Lynche.

Slušný Švankmajerův debut, naznačující, jakých možností bude tento animátor v budoucnu schopen.

Příjemné realistické drama se zamyšlením nad myšlenkovými pochody notorického zloděje, inspirující se Zločinem a trestem (myslím si, že k nějakému povědomí o Dostojevského díle bude stačit shlédnutí filmu), na kterém mě nejvíce zaujal herecký výkon Martina LaSalle coby hlavní postavy Michela - svým hereckým projevem dokázal vzbudit pocit vnitřní nejistoty, aniž by měl tendence jakkoli přehrávat, ať už hlasem či gesty.

Celkem dobrá detektivka v americkém stylu, ani mě nepřišlo, že se dívám na ruský film. Škoda, že Tarkovskij v žánru nepokračoval a nenatočil i nějaký celovečerní film, pokud by udržel nastavenou laťku, určitě by se některým žánrovým filmům vyrovnal. Co se týče zde zmíněné podobnosti s kultovním Pulp Fiction, myslím si, že je spíše vzdálená - sehranost hlavní dvojice padouchů mě sice připomněla Travoltu a Jacksona, jinak se opravdu sahá spíše ke kořenům americké drsné školy.

Ať se na pánové Lucas, Scott nebo Cameron nezlobí, ale mám pocit, že tohle je nejlepší dobrodružné sci-fi, co jsem kdy viděl. Tarkovskij mi po necelém roce znovu připomněl své umění obrazové hypnózy - částečně musím potvrdit zdejší komentáře, které říkají, že vlastně nevíme, o čem to dílo je, nicméně podobně jako u Solaris, kdy jsem byl fascinován mj. provázením po tokijské dálnici, jsem zde pociťoval touhu po další scéně - jízda na drezíně a kubrickovské procházení tunelem byly pro mě famózním zážitkem, je to dle mě i důsledek toho, že podobně jako u Tarrova Muže z Londýna jsem měl tu možnost dýchat s postavami, to, co se před mými zraky odehrávalo na obrazovce jsem nesledoval, ale prožíval. Od tohoto faktoru se vlastně odvíjí mé hodnocení, jelikož film je neuvěřitelně mnohovýznamový - někteří zde již správně podotkli duchovno, metaforu života (u mě to byla zmíněná touha), já zde taky vidím paprikově ostrou kritiku tehdejšího Sovětského svazu, který je zde znázorněn sépiovým filtrem a vizí jakéhosi vnitřního post-apokalyptického žití, naproti tomu barevná Zóna dle mě připomíná sice geograficky blízký, zato reálně vzdálený Západ. Ty tři hodiny se dají vysvětlit všelijak a nebýt určitého citového vzplanutí, asi by se dílo nedalo hodnotit... P.S. Franz Kafka by při odchodu z kina měl slzy štěstí v očích.

Tosim mě už předběhl s tím, co jsem chtěl říct úvodem. Ano, film zrcadlí volný sled životních fragmentů, nicméně je na tom něco špatného? Nemyslím si... Mám rád tajemné světy a halucinogenní výjevy Davida Lynche, ovšem tenhle snímek svojí zdánlivou konvenčností tne do našeho nitra a našich trápení stejně krutě, jako slavná Eraserhead. Film vnímám velmi osobně i proto, že dospělou podobu hlavní postavy jen slyšíme, ale nevidíme - vytváří se tak dojem, že dění na obrazovce je náš život. Poetické dílo Tarkovského seniora považuji za podpůrnou stránku těchto sekvencí, zvláště když tyto verše cituje Innokentij Smoktunovskij (jeho přednes mě tak zaujal, že si asi seženu jeho podání Hamleta), kdybych chtěl někdy zfilmovat svoje sny, byl bych rád, kdyby recitoval vybranou prózu právě tento přední ruský charakterní herec (dnes, když už je po smrti, by na tohle byl asi nejvhodnější Jan Tříska). Hodně se mi také líbí určitá odvážnost (na poměry brežněvovského Ruska až nevídaná) - surrealistická koláž s geniálním stalkerovským visuálem, střídající zimní radovánky s pasivním traumatem druhé světové války, a dokonce přichází i s jedním aktivním - takhle kritizovat Mao Ce-tunga ještě za jeho života si zasluhuje smeknutí klobouku. Jestli jsem jeho pozdejší neméně významné dílo Stalkera označil jako politickou metaforu, musím konstatovat, že ve srovnáním s tímhle je Stalker pouhým lehkým vánkem, jelikož v tom mimo jiné cítím i pomstu za politickou persekuci pana Tarkovského. Ten také ukázal, že má v sobě i něco kubisticko - surrealistického citu, kdyby měl více profesního štěstí, možná bychom se podobně laděného opusu dočkali, ale ani na takovýto lehký flirt s uměním spolu s polibky na tvář nepohlížím nijak zle, to stejné platí i o nápaditém použití vážné hudby. P.S. Bude zajímavé si někdy v budoucnu porovnat různé pohledy na lidský život, namátkou mám na mysli ty od Koterského, Lynche, Felliniho, Formana, Kurosawy a právě tento. Zajímavé komentáře: pwh, Aquarius.

V jednu chvíli jsem si říkal, že se tento výtvor absolutně nedá hodnotit, nicméně když jsem dal Mezihře a Andaluskému psovi pět hvězd, těžko sem mohu vložit jiné hodnocení. Podobně jako u Mazací hlavy (kde to přiznal i sám Lynch) neexistuje jednotná interpretace, příběh je neschopen jakéhokoli převyprávění - obsahuje mnoho uměleckých, politických či emperických vlivů, postupem času se mi Jodorowského opus magnum asi nejvíce vykrystalizoval jako na orwellovská utopie, která kritizuje podobným stylem jako Šlépěje Jakuba Demla - věřím, že českému spisovateli s povahou Mrzouta ze Šmoulů by dílo padlo do oka. Nacházím zde reflexe květinové revoluce, hnutí hippies, fašistického Německa, vojenské diktatury, kubánské politiky, mayské kultury, vykládání karet, hinduismu, křesťanství, experimentální erotiky a samozřejmě nesmí chybět synagoga s kulisami podobnými těmi ze Studia Kamarád či Kuřátek. Stejně tak přemýšlím nad tím, co všechno Alejandro viděl či četl - chtěl bych být v biografu a sedět mezi Kubrickem a Lynchem, zajímaly by mě glosy Buňuela, Felliniho nebo Argenta, určitě se zde inspirovali také pánové Tarantino, Tsukamoto nebo Vorel (trpaslík kouřící THC), během projekce také padla jména typu Breton, Beckett, Klíma, Dalí, Munch... a aby toho nebylo málo, některé situace jakoby pan režisér konsultoval s Monty Pythony či Milošem Macourkem. Celé to ale není nějaký sled nesouvisejících scének, kdy by si tvůrce říkal - "tak, a teď slepím kanagonem brýle s mixérem a budu to považovat za umění", film obsahuje základní dějovou linku a je syntetický v duchu základní definice filmu. Ač gradace v závěru trochu zvolní, je i tak užitečné sledovat každé políčko, jelikož, jak už jsem naznačil rozsáhlým výčtem jmen výše, každou chvíli se mění vnímání celku jako takového. Stejně bych se vyjádřil o závěrečné pointě, která převrací smysl uplynulých dvou hodin. Občas jsem si tedy nebyl jist, co s tím, ale už od circa páté až desáté minuty filmu mám jasno, že od této chvíle budu místo "Co to je?" říkat "Svatá horo!" - tak výrazně se vryl tento chilský tvůrce do mé paměti. P.S. Nevěřím, že Tetsuo nastavenou laťku překoná.