MarekT

Když jsem si u sledování krátkometrážních Zabijáků povzdechl, jaká je škoda, že Tarkovskij nikdy nenatočil žádnou detektivku, netušil jsem, že takový skvost se na světě přece jen skrývá. Není ale z jeho dílny, nýbrž od Bély Tarra - ano, každý jsme jiný a v uměleckém světě to není jiné, přesto bych si dovolil považovat jeho maďarského kolegu za přímého nástupce (to se mimochodem potvrdilo o dva dny později při Stalkerovi). Vidět je to například ve vypravěčských či technických postupech, které dle mého názoru zcela inovují žánr detektivky, respektive filmu noir (od Truffautovy labutí písně z roku 1983 nebyl natočen snad žádný snímek, který by si toto označení plně zasluhoval). Vyprávění obrazem, dlouhé táhlé záběry a okleštění dialogů sice ubírá hlavní postavě (mimochodem skvěle zahranou naším Miroslavem Krobotem, na jehož úspěch můžeme být hrdí) hláškovat jako Humphrey Bogart, nicméně neubírá jí to na působivosti a třeba magnetisující stoupání na vrchol majáku v úvodu filmu dává divákovi prostor, aby s filmem žil. Když už jsme mimochodem u rozehrávky - pro mě jednoznačně jedna z nejmagičtějších scén, co kdy byla natočena a v rámci žánru jednoznačně nejlepší sekvence. V tu chvíli jsem si dokonce myslel, že je zde zaděláno na oblíbený film, nicméně tempo časem upadlo a trochu mi sem nezapadá zápletka točící se okolo Maloinovy rodiny. Líbí se mi taktéž práce s kamerou, z které mám podobný pocit jako z celého filmu - postavy se velkou část stopáže hýbou s námi, maže se tak aspoň pro mě prvořadá nediváckost. Dávám tedy jednoznačných pět hvězd, ovšem s vědomím, že moje nadšení je možná způsobeno podobně jako u Hanekeho Bílé stuhy - také zde se objevily hlasy o tom, že tito tvůrci mají na víc, nicméně jednalo se o moje první setkání a i z tohoto pohledu je hodnotím jednoznačně kladně.

Ač dávám velký důraz na propracovanost děje, zde mi scénář, na kterém se podílel také Francois Truffaut, s nějakou tou vadou na dějové kráse moc nevadil. Z prvotiny dalšího francouzského velikána Godarda mám totiž spíše pocit rozkoukávání se v branži a pohrávání si s filmovými možnostmi, což se mu daří znamenitě - opravdu nevím, který jednotlivý záběr považovat za ten úplně nej, jestli Belmondovo vcházení a následné vycházení z metra s prostřihem na Vítězný oblouk, nebo policistovo zastřelení, kdy ve zlomku času vidíme postupně Bebela, pistoli a k zemi se kácející oběť. Střihy a invence s kamerou na sto způsobů samozřejmě netřeba komentovat, děj je tak o mnoho živější a více pohltí - nebylo by špatné, kdyby tento styl nebyl jen trademarkem francouzské nové vlny (na druhou stranu, aspoň je důvod tuto generaci obdivovat). Již zmíněný Jean-Paul mě mimochodem překvapil svým partem - kdo by čekal magnet na dámy všeho věku jako obvykle, nedočká se, ještě není tak svůj a zde je spíše reinkarnací Humphreyho Bogarta (což je k mému velkému překvapení ve filmu naznačeno!), kterého i přes určité společné rysy vnímám jako odlišnější herecký typ. Celkově se jedná o dobrou odpověď starého kontinentu na americkou filmovou specialitu zvanou noir, kterou krom zmíněné zručnosti pasuje na významné dílo také symbolický hudební doprovod - hra na piano dokonale navazuje atmosféru jakoby vystřiženou právě z tohoto žánru.

Opět výborný Jacques Tati, který navazuje na svého Poštovského panáčka díky zobrazením různých lidských zvyklostí, tentokrát jeho muška přechází k majetným spoluobčanům (za nejlepší považuji sekvenci s tenisem a Hulotův neortodoxní styl hry). Opět mě zaujalo, jak velký vliv měl Tati na pozdější francouzské komiky - občas mi v tomto filmu připomínal věčně roztržitého Pierra Richarda, narozdíl od něj ale nehraje pořád jeden a ten stejný part a ač jsem měl už po Mém strýčkovi strach z toho, že jeden film je jako druhý, jsem rád, že vědomí o podobnosti nápadů dokáže přemazat inovací. Těším se na Playtime.

Pěkná pošťácká mikrokomedie, která i přesto, že působí originálnějším dojmem než Tatiho celovečerní debut "Jour de fete", je méně sympatičtější - bylo prostě třeba dodat nosnou dějovou linku, což bylo v zmíněném Poštovském panáčkovi napraveno.

"Rapidité, rapidité!" Některé části filmu jsou sice trochu lacinější a jednoduché na vymyšlení, ovšem takovou příjemnou letní atmosféru by mohl kdejaký filmař závidět, dokonce i ti naši - taková Vesnička či Slunce, seno jsou v tomto směru trochu pozadu. Myslím si, že zásluhu na tom má i barevná verze filmu a její pastelová stylizace. Nicméně své tvrzení si zkusím ještě ověřit v černobílé verzi, kterou se pokusím dodatečně sehnat. Humorná stránka je ale i přes zmíněnou nejistotu velmi dobrá, skeče s otevřenými dveřmi od náklaďáku či "věčně němá" scéna s ujíždějícím kolem potěší, i díky sympatickému výkonu samotného Tatiho coby pošťáka. Krom humoru zaujme i další projevení Tatiho konzervatismu, tentokrát si vzal na paškál tradiční evropský terč - Američany a jejich domnělou dominanci. Tati si, podobně jako třeba u Mého strýčka, zasluhuje uznání za to, že i přes rok výroby jsou jeho díla stále aktuální - napodobování amerických manýrů je (nejen) u nás čím dál všednější... Rozhodně slušný debut, ovšem co se propracovanosti díla týče, vrchol francouzského režiséra má teprve přijít. Ovšem pokud bych si měl vybrat nějaký pohodový film na slunečné (letní) dopoledne, Poštovský panáček je určitě horkým kandidátem. 80%

Šesti figurkami s Abecedou mě velmi nadchl, zde můj entusiasmus zakopal šest stop pod zem. Je poznat, že se Lynch asi velmi nudil, když vytvořil něco tak... nudného a nikterak šokujícího. Jak správně podotkl Dan9K, tento nápad šel zpracovat mnohem lépe.

Ta písnička mi zněla v uších ještě den poté, až jsem si ten film musel pustit znovu. A znovu... Brilantní.

Ano, není to sice pochoutka, nicméně takto tvrdý je život. Doporučuji shlédnout jako já v depresivní náladě, pak toto dílo asi nejlépe vynikne (a přidělá další vrásky). Souhlasím s Djkomou.

Surrealistický krvavě-depresivní úvod, který musel určitě uspokojit Lynche, Triera a podobné tvůrce, je brilantním rozpáráním lidské duše, částečně i díky tomu, že na bergmanovský mráz je tato sekvence až příliš důrazná. Nicméně se samotným vrtáním se v oné duši je to už těžší - rozumím, o co šlo, ale například problematiku lesbické lásky dnes již bereme jako samozřejmost, nicméně rozumím tomu, že svého času diváci v kinech ani nedutali. Tak jako tak musím konstatovat, že zub času si vybral další oběť. Zčásti to Bergman zachránil navozením tématu ztráty dítěte, která mě zaujala podstatně více a která hodnocení překlopila na stranu poloviční spokojenosti - tu facku jsem sice viděl jen na plátně, ale pocítil jsem ji. Co se hereckých výkonů týče, tak nemohu sdílet tu zdejší víceméně jednomyslnou spokojenost - tradiční Bergmanovi spolupracovníci nepříspívali zrovna dvakrát k výraznosti (snaha vyvolat depresi mi někdy přišla křečovitá), v případě Liv Ullmann se bohužel jedná o opakovanou záležitost. Tenhle nedostatek naštěstí vynahrazuje narativní část, ve které se dá snadno ztratit, ale svým způsobem mi právě ta (ne)smyslnost přišla sympatická. I přes některé významné výtky si myslím, že film stojí za shlédnutí a když budeme brát v potaz, že tento film musel spolu s dalšími stát na počátku inspirace v úvodu zmíněných tvůrců, slabší čtyři hvězdičky si zaslouží.

Na Felliniho až nečekané satirické - ovšem nesrovnával bych s Českou novou vlnou, byť je režisér odkojen mírně podobným neorealismem, film je sice taktéž sociální kritikou, ale trochu jinou, navíc mi do té komparace nesedí zdejší forma fiktivního dokumentu. Obecně vzato si myslím, že tento film z jeho tvorby je běžným lidem asi nejpřístupnější. Potěšeni budou především ti, kterým vadí například častá rozmanitá délka a mnoho slepých dějových uliček. Zde se soustředíme jen na to skutečně podstatné, to jest orchestr, jeho dobré a špatné stránky, jedinou nepatrnou odbočkou je návštěva televize. Přitom zde zůstávají ty stejné rysy jako v jiných Federicových snímcích - například zajímavý okruh postav, svérazné mravy... Skvostné vyvrcholení je už jen třešnička na dortu. Malé plus dávám i za dobře se poslouchající hudbu dvorního skladatele Nina Roty.