RUSSELL

Hravě natočená akční jízda s looserem Danielem Radcliffem, který běhá po městě s pistolemi přišitými k rukám ve snaze setřást a ideálně zlikvidovat protivnici v nové brutální a krvechtivé online hře, která je v tomhle zmagořeném světě zrovna v kurzu. Vtipná, zábavná a slušně krvavá jednohubka – v některých aspektech evokující Kick-Ass –, která se nebere vůbec vážně a má solidní tah na branku. Tyhle filmy já můžu, takže bych si klidně za pár let dal i pokračování. Jason Lei Howden se mi trefil do vkusu už svou prvotinou Deathgasm a svůj talent svým druhým filmem stvrdil – jen doufám, že mu s příštím zářezem nedojde dech.

Těžko říct, komu je tenhle film určen. Pro dospělé je moc infantilní, pro děti zase místy příliš depresivní. Celé se to míjí účinkem a záměr pomoci dětem vyrovnat se se ztrátou rodičů se naprosto ztratil v celé té nekonzistentní změti všemožných zhovadilostí. Ale co já vím, třeba tam ten záměr ani nebyl a jde jen náhodné výplody mysli režiséra a žádné konkrétní vize a poselství v tom ukryté nejsou. Ve výsledku to pro mě spadá do kategorie japonských ztřeštěností, kterým nerozumím a nejsou pro mě. Můj hit or miss vztah s Japonci pokračuje.

Vcelku originální a zábavný přírůstek do složky vymítačských hororů. Bral bych ale, kdyby byl náladově konzistentnější, a vybral si, zda chce být hutným hororem nebo nahláškovanou hororovou komedií. Takhle není ani jedno a přijde mi trošku nedotažený a ta nevyváženost mu podkopává nohy. Bral bych to tedy buď děsivější a po všech stránkách hutnější, anebo přitlačit na pilu po komediální stránce. Na samém konci se film snaží být navíc přehnaně ambiciózní, což mi s ohledem na předchozí děj přišlo přestřelené. Uvítal bych, kdyby se to raději drželo víc při zemi a spíš šlo o komornější horor než o rozmáchlé dílo s ambicemi. Rozhodně jde ale o neotřelý počin, který by žánrové fanoušky neměl urazit. Na jedno zhlédnutí v pohodě.

Krátkometrážní jednohubka od mistra podivností Yorgose Lanthimose, který tentokrát našim mozkovým závitům moc zabrat nedá a servíruje kratičkou filmovou hříčku se zajímavým konceptem a přímočarou pointou. Víceméně to má smysl vidět jen pro skalní fanoušky tohoto svébytného tvůrce.

Carl Strathie se hrozně moc snaží o jakýsi přesah a ke konci by i rád viděl v rukou diváků kapesníky – jenže pokud někdo ten kapesník vytáhne, tak určitě ne, aby si utřel slzy dojetí, ale spíš smíchu, jelikož tuhle groteskní slátaninu nemůže nikdo brát vážně a lze se jí jen vysmát. Nevybavuji si, zda jsem někdy viděl naivnější sci-fi, které by zároveň mělo velké ambice být něco víc. To snad ani kdybych chtěl parodovat The X-Files, tak by mě nenapadlo přijít s takhle dementním námětem. Vrchol neumětelství je pak závěrečná snad půl hodina kompletně ve slow motion za doprovodu děsně smutné hudby, která se snaží diváka emočně vyždímat, ale naprosto se míjí účinkem. Dark Encounter zasluhuje slow motion výsměch.

Benson a Moorhead jsou pro mě aktuálně jasné jedničky mezi nezávislými tvůrci žánrových filmů. Baví mě, s jak neotřelými a inovativními náměty přicházejí, nebo jak převracejí zajetá pravidla a hrají si s žánrovými klišé. Synchronic je jejich doposud nejmainstreamovější film, ale i tak si stále drží vlastní tvář a specifický tvůrčí rukopis – zrovna u těchto dvou tvůrců se nebojím, že by začali točit na zakázku. Těší mě, že už dokážou do svých filmů zlanařit i velká herecká jména jako Anthony Mackie a Jamie Dornan a doufám, že tímto filmem opět rozšíří zástupy svých fanoušků. Lidé často volají po originálních filmech podle původních námětů a chtějí vidět nějakou inovaci a nový pohled, ale často se pak stává, že když to mají před sebou, tak to buď zavrhnou, anebo nad tím ohrnou nos. Synchronic je svěží vítr a dlouho jsem neviděl takhle zajímavé sci-fi, které v první půlce klame tělem, aby se teprve až v druhé části vybarvilo. Parádní námět, který vás velmi navnadí a po skončení ve vás dozajista zůstane nutkání chtít víc – prozkoumat víc aspektů a možností –, ale v tom je zároveň ta síla, že to chcete a na druhou stranu si uvědomujete, že tenhle jeden výlet je dostačující a uspokojivý. Vše podtrhuje skvěle zvládnuté finále s krásnou emocionální tečkou. Radost!

Velmi sympatické malé romantické drama s kapkou hororu, které je citlivé, vtipné a zcela přirozené. V podstatě se jedná o monster movie, které je zároveň naprostým opakem všech těchto filmů, jelikož ústřední monstrum používá jako metaforu. After Midnight je tedy spíš pro fanoušky Chasing Amy než pro striktně hororové fanatiky, jejichž hlavním kritériem je objem prolité krve. Vrcholem filmu totiž není žádná působivá gore scéna, nýbrž geniálně napsaná dlouhá dialogová pasáž mezi otevřenými dveřmi natočená na jeden záběr. Třešničkou na dortu je pak parádní závěrečná scéna, která už potěší i jedince lačnící po krvi. Je zcela očividné, že jde o film, na kterém se podíleli Justin Benson a Aaron Moorhead – sám Jeremy Gardner své dílo připodobnil k jejich filmu Spring, což je trefné.

Porno je zhmotněním scenáristické bezradnosti. Všechny postavy jsou naprosto příšerně a šablonovitě napsané, tudíž jsou nesnesitelné a trapné – z jejich ukrutně nezáživných interakcí jsem si málem přehryzal žíly. Film má zbytečně přestřelenou stopáž na to, jak moc nezajímavou zápletku obsahuje – většinu času vyplňuje halda fádních a hlavně absolutně nevtipných dialogů, ve kterých ústřední pablbové neustále řeší, co je v rámci křesťanství přijatelné a co ne. Porno zaujme mnohé diváky svým vyzývavým názvem, aby posléze zjistili, že jde vlastně o relativně krotkou záležitost, která je především plná trapných canců a tvůrčí neobratnosti. Tohle je na hraně odpadu a vlastně ani nevím, za co jsem dal tu jednu hvězdu. Možná za působivé zobrazení rozmašírovaného penisu, možná...

Greener Grass je něco jako LSD verze Zoufalých manželek, akorát bez mysteriózní zápletky, i když nějaké ty vraždy zde na pozadí také probíhají. Úmyslně přestřelená a bizarní podívaná ovšem postrádá jakýkoliv hmatatelnější příběh a většinu času se prostě něco děje a vy sledujete bizarní chování a vzájemnou interakci všech postav. Je to jedna velká satira na americkou střední vrstvu žijící na předměstí, jejichž největší starostí je velikost bazénu a jaké nosí oblečení. Aby jste si Greener Grass užili, tak vám musí sednout jeho specificky absurdní humor, který mě bohužel většinou míjel. Našel bych zde několik momentů, které mě upřímně pobavily, ale bylo to vždy tak jednou z deseti pokusů, což je u takovéhoto filmu prostě málo. Slušný pokus, který si své diváky najde a má potenciál stát se kultovní záležitostí, ale nic pro mě.

Brutální lahůdka z Ruska, která by měla potěšit každého, kdo má rád kombinaci hrubého násilí, černého humoru a nadsázky. Film se takřka celý odehrává v jednom bytě o 5 postavách a mimo byt se dostaneme jen v případě flashbacků, které hezky dokreslují motivace a chování postav, což je důležité k pochopení hlavního dění. Inspirace Tarantinem či Ritchiem je patrná a je to spíš ku prospěchu filmu, než že by mu to podkopávalo nohy. Působivost zobrazeného násilí umocňuje fakt, že film sází čistě na praktické efekty – v tomto ohledu jde o špičkovou záležitost. Podobné filmy, které se neberou vážně a zároveň dokáží předložit špičkovou zábavu, při které se neštítí takřka ničeho, mám moc rád a cením si jich. Pro mě velké překvápko.