RUSSELL

Skoro se až divím, že Highlander není podle žádné knižní předlohy. Dokážu si to představit jako 800stránkovou rozmáchlou fantasy, podle níž posléze vznikla filmová adaptace, která je sice zjednodušená a vykostěná, ale jinak naprosto stylově efektní béčková jízda. Highlander v sobě mísí epičnost, osudovost, romanci a do toho je úžasně vyhrocený, vážný i odlehčený, ale především královsky zábavný. Christopher Lambert je sice hrozný prkno, ale jeho toporný herecký projev má i tak moc si vás postupně podmanit. Jedním z nejsvětlejších momentů je samozřejmě přítomnost ryzího Skota Seana Conneryho, který zde paradoxně ztvárňuje Egypťana ze Španělska. Jeho Ramirez je po chvilce převálcován a zastíněn hlavním showstealerem celého filmu, masakrálním záporákem Kurganem v podání Clancyho Browna – ten když se objevil na scéně, tak to vždy stálo za to. Highlandera jsem měl v restech už dlouhou dobu a k jeho zhlédnutí jsem se dokopal až po návratu z dovolené kolem Skotska, při které jsem navštívil i nádherný hrad Eilean Donan, který se vyskytuje v první třetině filmu. Ačkoliv lehce nadhodnocuji, tak můj dojem z filmu rozhodně neovlivňuje nostalgie a dozvuky z právě skončené dovolené po skotské vysočině. Highlander by si mě podmanil tak či tak, snoubí v sobě vše, co od takovýchto filmů vyžaduji, a přidává ještě něco navíc – a tím je pozoruhodně důmyslný střih, výtečná kamera, no a samozřejmě boží soundtrack od Queen. Sledovat Highlandera je prostě kind of magic!

Úmorně nudné a nezáživné sci-fi drama, jenž dělá vše proto, aby diváka co nejrychleji otrávilo a vzbudilo v něm nezájem vnímat děj. Nesmyslně zvolený způsob nelineárního vyprávění, které je zde zcela kontraproduktivní a zbytečné. Ono by z toho námětu nejspíš šlo udělat něco kloudného, ale Claire Denis chtěla být za každou cenu artová a antidivácká, a proto natočila film, který docení tak akorát pár domýšlivců a stádo povýšených kritiků.

Scenáristická hitparáda v umně propleteném a vypointovaném příběhu jedné noční šichty několika různorodých policejních hlídek z bulharské metropole. Druhý díl plánované trilogie je vybroušená pecka stejně jako první zářez v podobě tematicky spřízněného Directions – zaměřeného na taxikáře – a představuje lahodně namíchaný koktejl přirozených emocí, sociální kritiky a silných lidských osudů s akurátní dávkou vtipného odlehčení.

Přesně ten typ braku, který by měl zůstat hnít v propadlišti filmových dějin, jelikož znovuobjevení si ani za mák nezaslouží. Když zážitek z filmu nezachrání ani dabing týmu Festivalu otrlého diváka, tak to už je co říct. Troufnu si tvrdit, že za normálních okolností by se tahle úmorně nudná břečka nedostala ani do filmového hovnocucu.

Humanist Vampire Seeking Consenting Suicidal Person na první dobrou upoutá svým skoro až watchbaitovým názvem. Film samotný kombinuje poetiku Let the Right One In, estetiku What We Do in the Shadows a existenciálnost Only Lovers Left Alive, avšak sám o sobě nepřináší nic moc výrazně ojedinělého a dopadl jako proceděný odvar svých tematických předchůdců. Vyloženě špatný film to není, ale asi jsem se už těchto upířin přejedl a tenhle vývar mě prostě nebavil. Zaujala mě akorát Sara Montpetit v roli Sashy – typově mi připomínala mladou Winonu Ryder –, ale to je tak vše.

Bob Clark byl možná prvním režisérem, který zdvihl zombie rukavici hozenou Georgem Romerem, ale to neznamená, že bych automaticky měl jeho příspěvek do žánru cenit. Úvod filmu je vcelku slibný, ale veškeré naděje na záživný a zajímavý film se po krátké chvilce rozplynou jak pára nad hrncem a jediné, co setrvá, jsou naprosto nesnesitelně úmorné dialogy nesympatických a protivně přehrávajících herců. Více jak hodinu čekáte na TEN moment, kdy zombies konečně ožijí a dají těm otravným divadelním hipíkům co proto, když ale nastane, je krutě neuspokojivý. 1* za atmosférické hřbitovní prostředí. BTW: Ještěže se Alan Ormsby bleskurychle vykašlal na vystupování před kamerou a raději se přesunul za ní a vzal do ruky pero. Jeho plnohodnotný scenáristický a režijní debut Deranged, který vypustil do světa o 2 roky později, je už zcela jiné kafe!

Silný zážitek! Komorní drama stojící čistě a jen na skvěle zahraných postavách, které byly tak autentické, že to chvílemi působí skoro až jako dokument, což tento projekt i původně měl být, než se proměnil v hraný film. Smekám před tvůrci, že si troufli na takto choulostivé a těžké téma, ale trefili se do černého. Tohle jsou přesně věci, o kterých se musí mluvit, které se musí řešit, aby lidé poznamenaní traumatem z války mohli vůbec nějak fungovat ve společnosti. Vrcholem filmu jsou scény, kde vždy jedna z postav prochází rekonstrukcí svého nejhrůznějšího zážitku z války. Největší impakt na mě měla scéna s pochodem na popravu a následným držením nože u krku, to bylo tak silné a působivé, až mi to pocuchalo nervy. Ocenit musím i naprosto přirozený a nenucený humor, který se nevtíravě line celým filmem a dá vám trošku vydechnout od toho emocionálního náporu. Vyústění a následná katarze byly skvělou třešničkou na tomto depresivním a tíživém dortu traumat. Filmu přeji alespoň nominaci na Oscara za cizojazyčný film, tohle je výjimečný a důležitý počin, který se rozhodně musí ocenit. Chlapský film nejen pro chlapy.

Emancipační odysea „Frankensteinovy dcery“ bizarním steampunkovým světem zasazeným do viktoriánské éry. Yorgos Lanthimos je nejosobitějším tvůrcem současnosti a jsem rád, že svůj jedinečný rukopis umně a s lehkostí transformoval z menších řeckých bizárů do studiových filmů – v tomto případě i s na jeho poměry ohromným rozpočtem 70 milionů dolarů, což je obří skok i oproti předchozí Favoritce, která stála 15 milionů. Přitom nemám z jeho pozdější tvorby ani trochu pocit, že by dělal kompromisy, naopak na své vize nabaluje plejády áčkových herců, kteří s ním chtějí za každou cenu pracovat a jejichž herecké schopnosti posouvá na další, často dosud nepoznané, úrovně. Willem Dafoe je zde standardně skvělý, to není třeba obšírněji rozebírat. Avšak je třeba vypíchnout naprosto fenomenální výkon Marka Ruffala, z něhož jde cítit, jak moc si roli užívá a v podstatě každou scénu krade pro sebe – jde o jeho nejzajímavější roli od Zodiaca. Nic však nedokáže zastínit Emmu Stone, která roli Belly dala naprosto všechno, ukázala všechno a šla do všeho po hlavě – naprosto bezprecedentní herecký výkon a dosavadní vrchol její kariéry. BTW: Wednesday se může jít zahrabat, nejzásadnější taneček poslední doby má na kontě Emma!

Zase jednou jsem naletěl slibně vypadající synopsi, ačkoliv se jednoduše dalo rozklíčovat, že tohle nemá moc velkou šanci mě zaujmout. Film je sice řemeslně na vysoké úrovni, ale obsahově krutě nezajímavý. Úmorná nuda na mě dolehla už po pár minutách a její tempo bylo zničující. Těch 102 minut mi přišlo jako věčnost. Film je natočen na jeden dlouhý záběr, a i přesto není vyprávěn lineárně – to je asi to nejzajímavější, co se o něm dá říct. Všechny tyhle vychytávky jsou ve výsledku vcelku zbytečné, když film nedokáže diváka patřičně zaujmout a vtáhnout do děje.

Tohle stojí za to vidět už jen kvůli naprosto famóznímu Richardu E. Grantovi v hlavní roli. Přesně ten typ geniálně maniakálního over the top hereckého výkonu, jakých se nemohu nabažit. Na první pohled se film může jevit jako prvoplánově bizarní a dekadentní blbina, ale zdání klame. Ve skutečnosti se jedná o velmi chytrou a nekompromisní satirickou komedii, která přesně ví, co chce divákovi sdělit – a když se do ní ponoříte s otevřenou myslí a budete naslouchat, tak rychle a jednoduše odhalíte tvůrčí záměr a budete se bavit ještě o stupeň více. Zářný příklad, že i film, ve kterém vystupuje mluvící vřed s pěstěným knírem, může být hodnotným uměleckým dílem, které má hloubku – a ještě se u něho potrháte smíchy.