garmon

Na tom, co z toho zbylo, je asi nejzajímavější děsivě realistické umírání Eddie Constantina a pak pár trierovských vtípků (pudl). Příběh celku by byl asi podobně spekulativní a nepodstatný jako je v Element of Crime - a od toho způsobu se Trier odkláněl už v Evropě - takže chápu, že od strukturalismu Dimension v klidu odešel. Na druhou stranu ten posléze přijatý "strašák" mladých art-scénáristů z Epidemie "...policajt a kurva???" je patrný a plnými doušky užívaný už i tady: v torzu Dimension se střílí jak ve Dni pro šakala a i vizuální styl odpovídá chladné anglosasko/skandinávské kinematografii. Osten, který Trierovi přičítám k dobru je dlouholetá inspirace severem východu a konkrétně Tarkovským (model "Tarkovský byl Kristus světové kinematografie, já budu její Antikrist" - nacházím v řadě aspektů: ve formě, záběrech, v motivech, v použití stejné hudby, a v citacích a tématech napříč celým zralým Trierem od Prolomit vlny až po Nymfomanku - a logicky z toho Tarkovský vychází stále vítězně.

Za těch pár silných momentů ("...moje představa o Bohu je jiná."). Bavilo.

Tohle je ekvivalentní například k Jirešovu Křiku (samozřejmě s výhradou tématu) - další východní godardovský epigon - Godard musel být fakt Bůh... - ale i kdybych vzýval svého boha, přesto bych asi svou hlavní hrdinku nevybral podle toho, že je či není dvojnicí Maschy Meril v Une femme mariée (a to včetně účesu...). Iritoval mě tu maximálně ten "mírný pokrok v mezích zákona" - jazz ano, ale 10 let starý, bez drog a divočiny roku 66, západ ano - zejména vrstva ambasadorů a kontrast k "prosté" sovětské mládeži. Vzpomněl jsem si na jednu delirantní podobnost: ve filmech pro děti o "Lucii" postrachu ulice z osmdesátek mě jako dítě fascinovaly západoněmecké výrobky - kde se sakra dá sehnat ta krásná plastelína? Vůbec mi nedocházel sortiment a interiéry - v Červencovém dešti je takhle velelež všudypřítomná - hlavní hrdinka má nádherný sestřih, luxusní paletko podle poslední italské módy, nepracuje, popíjí v luxusních vinárnách s "povrchními intelektuály" a la Antonioni (ne, nejsem zastánce neorealistické zakotvenosti - jen dovedu ocenit "roli", kterou tak vehementně sehrál Alexandr Mitta). Navíc jsem četl Mandělštamové paměti - v SSSR prostě nebyly pomalu boty. Natož paletka. Červencový déšť jsem proto vnímal nějak jako účelové lži Jeana-Paula o SSSR - ... Jestli Vás zajímá mládež, život v moderním sovětském městě, kolorit šedesátých let, Nová vlna po sovětsku, mrkněte na Muratovové Krátká setkání a zejména Dlouhá loučení - tam je to ryzejší.

Je to celý jeden proud a tradice (vnímám ji ve slovanské kultuře: Karamazovci, Taras Bulba, Všichni dobří rodáci, Zbehovia a pútníci, Undreground). Tyhle morytáty mají různé podoby, ale vycházejí ze stejné osnovy, kterou najdeme už v Sedmi proti Thébám (ostatně, Brochovi Náměsíčníci jsou formálně také velmi blízko). Bratrovražedný boj: tuhle více švihnutý ideologií, tamhle kosmogonií anebo třeba velkou lidskou láskou. Zajímalo by mě, jestli se časem objeví někdo, kdo natočí tuhle formu nezávisle na politice – ani v jednom z předešlých nejde oddělit lidský osud od bytí ve skutečnosti (Iljenko o metafyzický přesah nezápolí, ten se navíc objevuje i tak, ale v porovnání třeba zrovna s Jakubiskem stojí mnohem pevněji na půdě reality – byť s úlitbou stalinisticky bílé uniformě v závěru). Iljenko je taky zcela přesvědčivý v dramaturgii. Příběh je silný, bez césur a zbytečných odboček, autor velmi dobře ví, kdy je nutné přidat lyrické intermezzo, a proč co zopakovat (repríza scény na voru v závěru)… Spousta věcí je z dnešního (a západního) pohledu nedokonalých (postsynchrony, herecký patos), vůbec mi to ale nevadí.

Smutný film o lesní žínce, která osudem jakoby z oka vypadla Dvořákově Rusalce anebo Andersenově Malé mořské víle. Nejkrásnější na filmu je samo kamera a v ní zachycení žínčiny nevinnosti na jaře - uprostřed bažinaté krajiny břízek hledá podle sluchu flétnovou melodii, která ji zničí. Anebo jí dá tu opravdovou nesmrtelnost... Vynikající je v tomhle napůl pohádkovém kusu i hudba - od člena Kyjevské avantgardy Jevgenije Stankoviče - kam se už v době natočení Mavky poděla dobrá česká filmová hudba...

Nádherné obrazy plně v estetice roku 1990, jak ho mám jako malý kluk v paměti. Škoda, že to odešlo - se svou svobodomyslností, otevřeností, nadějí. V tomhle občas hodně patosu, přenesl jsem se přes to snadno. Protože jsem viděl ukrajinský originál s ruským dabingem, některé hyperbolické scény na mě působily jako těžké sci-fi (co dělala baba s krví???)... Kromě jasných metafor jsem v příběhu muže spatřoval i obraz "nesmrtelného" ruského člověka, kterého nejde zničit. Neskutečné záběry zvnitřku transparentu - už jen kvůli tomu film nevymizí z paměti.

Jedna z nejpodivnějších filmových hudeb, které jsem kdy slyšel...

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film.

Budiž řečeno, že autorem hudby NENÍ pouze Martin Smolka, ale z poloviny i Miloslav Kabeláč - Smolka vybral skladby z Kabeláčova Zrcadlení.

Léto s Monikou po pozdně-socialisticku. Co mi nejvíc vadilo byla režie, která se chvílemi beznadějně klouzala ve směru budoucí seriálové produkce. Druhé, co mi hrozně vadilo byla hudba - Stravinskij říkával, že jazz je masturbace bez vyvrcholení. Viklického verze filmového socíkovského jazzu je navíc masturbace málo ztopořená. *** 3 a 1/2 za Markétu Fišerovou.