Sobis87

Film je plný extrémního násilí, které je však natolik stylizované, až působí úsměvně. Fakt, že ani jedna z dvou hlavních postav není vůbec normální, zamezuje divákovi, aby se s nimi ztotožnil (pokud ovšem on sám není úchyl), příběh také není kdovíjak objevný, a tak mu nezbývá než se nechat bavit povrchními atrakcemi a zvráceným humorem. Přiznávám, že s takovýmto typem filmů nemám problém a u Koroshiya 1 jsem se obstojně bavil, a to především díky vší té směšné extrémnosti, avšak taková pecka to zase není. Na to je to až moc rozvláčné. A nějakou hloubku či oduševnělost v tomto případě ani nehledejte, Takashi Miike si libuje v exploataci prostřednictvím tohoto filmu se mohl náležitě vyřádit.

Z estetického hlediska se jedná o velmi opojné dílo, ve kterém často vystupuje do popředí hudební složka a je hojně užito zpomalených záběrů. Lze zde zpozorovat tendence převzaté ze současné videoklipové tvorby, audiovizuální stránka výrazně útočí na divákovy smysly, ale neděje se tak na úkor vyprávění. Naopak, příběh, který pojednává o trestní bezúhonnosti nezletilých a po vzoru Chan-wook Parka sofistikované pomstě, je velmi dobře vykonstruovaný a skrývá pro diváka nejedno překvapení. Jeho samotné vyústění je pak velmi působivé a musím přiznat, že mě emocionálně silně zasáhlo.

Příběh o tom, jak jeden zkrachovalý Korejec musel ztroskotat na pustém ostrově hned za městem, aby objevil pravé hodnoty života a stal se z něho ten pravý muž pro traumatizovanou asociální dívku, která uvízla ve virtuálním světě, si mě získal nebývalou lehkostí a svérázným, rozmanitým humorem, který v některých momentech dokonce i umně balancuje na hranici dobrého vkusu (radostné chvilky s rukama plnýma ptačího trusu budiž důkazem). V druhé polovině filmu vstupuje do popředí dramatická rovina, která pak předvídatelně spěje ke kýženému happyendu. Z formálního hlediska mě u Kimssi Pyoryugi zaujala především kompozice a složení záběrů a celková práce s mizanscénou (barevné řešení hrdinčina pokoje, atd.). Tak či tak to je neuvěřitelná pecka a jeden z nej "feel-good" filmů za poslední dobu (jako nej "fell bad" film v rámci korejské kinematografie zase boduje Viděl jsem ďábla).

Struktura příběhu Iza se vymyká tradičnímu kánonu – místo souvislého děje sledujeme množství epizodek, které variují stále to samé – Izo je vždy přenesen do nějakého prostředí (starověká vesnice, současné sídliště, škola, atd.), kde je následně konfrontován s protivníky, kteří by v onom místě vlastně ani neměli co dělat (např. samurajové na dálnici). Nesmrtelný Izo následně všechny zmasakruje a přesouvá se zase dál. Občas nějaká postava pronese jakési zašifrované moudro a vyskytují se zde i hudební intermezza s poněkud svérázným kytaristou/zpěvákem, k jehož písním se mi však nepodařilo dohledat texty, takže těžko říci, zda vůbec nějak souvisejí s hlavními tématy filmu, jako je válka, nesmyslnost násilí a zlá povaha člověka. Izo poskytuje množství podnětů k volné interpretaci, rozhodně mě zaujal a donutil přemýšlet, avšak z hlediska vyprávění mi přišel poněkud chaotický. Konečně však u Miikeho ta brutalita dává valný smysl.

Filmu dominují dlouhé (na současné poměry dokonce velmi dlouhé) statické záběry, ve kterých se odehrává minimum akce. Každý záběr je pozoruhodný z hlediska pečlivé kompozice, přičemž v některých případech je zaběrování řešeno tak, že hlavní předmět zájmu ve scéně není přímo vyobrazen. Vyskytuje se zde jen minimum dialogů, postavy jsou stejně málomluvné jako ty z Kitanových nebo Kim Ki-dukových filmů. Takováto koncepce je pak několikrát narušena z hlediska mizanscény pozoruhodnými muzikálovými čísly, které mi však kupodivu vůbec nepřipadaly rušivé vůči zbytku, a to nejspíše díky všeobjímající bizarnosti. Je to super, ale jednou by se Tsaiovi to "vojebávání" diváka mohlo vymstít, neboť s onou koncepční vyprázdněností a moc moc chtěnou bizarností takzvaně bruslí na zatraceně tenkém ledě.

Při sledování tohoto filmu jsem si mnohokrát vzpomněl na tvorbu režiséra Davida Lynche, konkrétně pak na filmy Lost Highway, Modrý samet a Mulholland Drive, ve kterých hlavní hrdina (hrdinka) postupně proniká stále hlouběji do světa, který se vzpírá běžnému chápání a ačkoliv se celý okolní svět a lidé v něm zdají být nepochopitelní a zvrácení, je to právě hlavní protagonista, kdo narušuje „poklidný“ řád a je třeba, aby byl zničen anebo transformován. Divák zde spolu s hlavním hrdinou podstupuje cestu, která ho postupně připravuje o veškeré jistoty, z čehož pak pramení pocity beznaděje a paranoie, aby vše nakonec bylo završeno v šokujícím a šíleném finále.

Nehledě na všechnu tu kritiku, která bude následovat, bych Sucker Punch prostě mohl mít rád jako geek, ale film je to v tomto ohledu dosti podvratný a vzhledem k rozložení jednotlivých atrakcí značně neuspokojivý. Zaprvé snové scény (3. rovina) zaplňují zhruba třetinu stopáže a zbylé dvě třetiny pak představují pouhou vatu, kterou je nutné překonat na cestě za dalšími atrakcemi. Zadruhé ony scény jsou pak primitivní až pubertální paralelou pro skutečné dění (ve skutečnosti stačí zabavit tanečkem šedesátiletého „hopera“ a šlohnout mu zapalovač, ve snové rovině zato musí holčičí komando vystřílet hrad plný skřetů a sejmout draka, jehož mládě má v hrdle krystaly, které dokážou vytvořit oheň…uff) a jednotlivé atrakce se na diváka sypou tak agresivně a nesystematicky, až jsem byl vším „přejedený“ a unavený už v polovině druhé ze čtyř fantasmagorických scén. Osobně jsem byl velmi překvapen, že se budu střídavě z nudy a z otrávenosti nespokojeně vrtit u filmu, kde parta fajnově oháknutých krasotinek kosí zombie nacisty, skřety, roboty a obří samuraje, přičemž všude kolem pořád něco bouchá a hoří (asi to nadšené dítě ve mně už umřelo).___ Sucker Punch představuje fúzi videoherních postupů (osvětlující briefing na začátku „mise“, poté jeho přímočaré plnění skrze neustálou záplavu akce, dosažení jasně stanoveného cíle – konec, další mise, atd.), komiksové stylizace a anime/mangy a navíc je veškeré dění zabíráno voyeristickou (žena jako objekt) a zjednodušující optikou z pornofilmů. Ona vlastně celková výstavba díla jde ruku v ruce s pornem – máme tu chatrný děj, který atrakce jakžtakž drží pohromadě, akorát ty zde nepředstavují šu*ačky, ale již zmíněné snové bitky. A mezitím je nějaká vata. V případě Snyderova počinu je té vaty až moc a navíc lze v ní identifikovat nenaplněné ambice – ZCELA nenaplněné ambice. ____Základní myšlenku filmu chápu (zviditelnění, či přímo přepálení patriarchálně koncipované většinové produkce Hollywoodu, s tím spojovaná „lobotomizace“ děje a celkového vyprávění ve prospěch povrchního ukájení mužského diváka, atd.), ale zastávám názor, že samotná její realizace není uspokojivá. Celkový koncept filmu je kostrbatý, ze scénáristického hlediska bych se Sucker Punch nebál přímo označit za plichtu, „vyzdvihnutí“ si zaslouží především laciné dialogy, průhledné oslí můstky nebo kontraproduktivní užití nespolehlivého vypravěče. Úvodní a závěrečný monolog a primitivní filozofování Scotta Glenna mě pak nutilo nervně zadírat nehty do sedačky. Samozřejmě je více než zřejmé, že Snyder si všech těch chyb byl vědom (natočil více než solidní Watchmeny a Úsvit mrtvých, tak by aspoň hrubou představu o dobrém filmu měl mít) a úmyslně je zakomponoval do filmu v rámci celého konceptu, aby takříkajíc nastavil zrcadlo ve filmu kritizovanému, problém je však v tom, že tak učinil s naprostou vážností a bez nadhledu a špetky humoru (ok, až na postavu Oscara Issaca), čímž celé dílo degradoval. Výsledek? Sucker Punch je pro svou konceptuální nedopečenost otevřený mnoha interpretacím a je jen na divácích, jestli se smíří s prostým akčním výplachem s chatrným vyprávěním a pitomými replikami, anebo jestli si dá práci a utvoří si vlastní interpretaci, zápory ve filmu si teoreticky obhájí a v mysli si stvoří film možná ještě chytřejší, než jak o něm uvažoval sám jeho tvůrce. Pro mě osobně Sucker Punch není film hodný takového filozofování a některé z cinefilních teorií, které tady kolují, považuji za poněkud násilné. Na tomto filmu dokážu ocenit formální stránku a vynikající soundtrack, ale z intelektuálního hlediska v něj prostě nemám velkou důvěru. Ve výsledku veškeré moje přemýšlení nad Sucker Punchem skončilo u nejpalčivější otázky: „Která z těch holek je vlastně nej…“ (jojo, Snyder mě nakonec dostal do kouta). ____ P.S.: Vzhledem ke genderovým studiím a mainstreamové hollywoodské produkci má Sucker Punch nepopiratelnou hodnotu, o tom žádná. P.S.S.: Na celém filmu jsou nakonec nejlepší závěrečné titulky, jako muzikál by to možná fungovalo o moc lépe.

Ben Foster se v Pandorum prokázal jako sympaťák, co dokáže bez problémů utáhnout celý film (i když tam ho ještě jistil Quaid), v 3:10 Vlak do Yumy byl za ultimátního drsňáka a v The Messenger ukázal, že zvládá i složitější postavy a časem by se mohl dočkat i nějaké té filmové ceny, co se seriózního herectví týče. Právě v posledním jmenovaném za ním Jason Statham zaostává a upřímně si myslím, že pro Fostera je účinkování po Stathamově boku ve filmech typu The Mechanic velká škoda. Ze Stathama se už pomalu stává maskot průměrných akčních fláků, a radši by co nejdříve měl začít škemrat o nějakou další roli u Guye Ritchieho, protože "drsný a neomylný a střílející a kopající" Statham se už začíná pomalu zajídat...aby brzo neskončil u direct-to-dvd filmů. The Mechanic je problematický v tom, že nadržuje Stathamově postavě, která nemá čím zaujmout, kdežto Fosterův "zelenáč", který je zajímavější, se celou dobu musí pohybovat v jeho stínu. Je sice hezké, že po dlouhé době zase v nějakém filmu cáká krev a vzduchem létají mozky (ačkoliv digitální...), ale jinak je The Mechanic jen další klišovitou a předvídatelnou žánrovkou, která je pro svou neinvenčnost místy dosti nudná. Solidní řemeslo, nic víc.

Výchozí téma, o kterém Hon na čarodějnice pojednává, je dostatečně nosné pro vznik jak oduševnělého filmu (otázka víry a násilí - v tomto ohledu lze považovat za uspokojivý nedávný film Black Death), tak i pro prostoduchou zábavu. Dominic Sena a Bragi Schut si vybrali druhou možnost, bohužel film ve výsledku tak či tak za moc nestojí. Děj je předvídatelný, postavy již tradičně ploché a co hůř, film je ve své podstatě laciná blbina, která se tváří zcela seriózně, čímž v některých momentech působí až směšně. Sena osobního vrcholu zřejmě dosáhl už v 60 sekundách a od té doby to s ním jde jen z kopce. Z Honu na čarodějnice doslova křičí zoufalá snaha o kopírování osvědčených vzorců žánrových klasik, jenže režisér na to prostě nemá a ruku v ruce s viditelně podvyživeným produkčním zázemím film působí velmi lacině (opět vzpomínám na Black Death, které se s nízkým rozpočtem vypořádalo více než dobře; Hon na čarodějnice musí být v některých momentech za každou cenu pompézní, i když na to nemá dostatek prostředků). Film je klišovitý nejen z hlediska příběhu a postav, ale zároveň na sebe vesele vrší i "staré dobré" žánrové a vypravěčské chyby. Předigitalizovaný guláš ve finále na výsledném dojmu taktéž moc nepřidává a osobně bych se přikláněl k decentnějšímu zakončení. Na druhou stranu film ve výsledku představuje ještě docela dobře stravitelnou podívanou, za což vděčí především krátké stopáži, solidnímu tempu a sympatickému "béčkovému" obsazení (Perlman je fajn a z Nica Cage se v poslední době stává talisman takovýchto filmů a upřímně...to jeho expresivní herectví sem docela sedí). Každopádně Hon na čarodějnice není ani v nejmenším dobrým filmem. To rozhodně ne.

Je to stále ta samá ohraná písnička o skvělé a silné Americe, o skvělých a silných Američanech a především pak o nejskvělejších a nejsilnějších mariňácích. Vzhledem k typicky přepálenému patosu a patriotismu je jasné, kdo představuje cílovou skupinu filmu, bohužel jsem evropan, a tak mé srdce takový film prostě nezasáhne (zde přiznávám větší než stopové prvky cynismu). A kde není srdce, tam by měl být aspoň ten rozum. A rozum mi říká, že na tomto pompézním bijáku něco ošklivě smrdí. Onu výchozí ideologii jsem se pokoušel ignorovat, neboť zdravě myslící člověk by měl být schopen se nad ní povznést, a pokud bude k filmu přistupovat s patřičným nadhledem, může ji transformovat v celkem dobrý zdroj humoru (opět ten cynismus). To samé platí pro ten patos, pro patriotismus, pro propagandu. Pravdou však je, že jsem Světovou invazi sledoval s trochu mrzutou náladou, neměl jsem dost energie se nad tyto neduhy povznést, a tak jsem byl spíše otráven než škodolibě pobaven. Pro ty, kteří Světovou invazi neviděli, je tu celkem trefné srovnání - Den nezávislosti. Ano ten film je stejně pitomý a ideologicky vlezlý. Tentokrát to byla reklama na celou Ameriku (asi stejně upřímná jako propagandistické filmy ze SSSR), nyní to je především reklama na armádu. ____ Scénář je opravdu špatný, mnohdy přímo urážlivý vůči divákovu intelektu, ale nezapomínejme, že se jedná především o "popkornový akčňák", což sice zákonitě nemusí znamenat, že scénárista při jeho tvorbě může místo oduševnělého psaní, s prominutím, kadit na papír a ono mu to zpravidla projde. To nikoliv (ačkoliv...stává se to). Faktem ale zůstává, že funkčnost tohoto žánru třímá v něčem jiném. Ano, v akci. A v efektech. Zvukových i vizuálních. V tempu. V nápaditosti scén, atd. Akční scény v tomto filmu jsou opravdu zdařilé, Liebesmanovi se podařilo ukočítovat pseudodokumentární styl snímání, čímž získává body v dynamice, design potvor také není nejhorší a celkově pokud na plátně něco bouchá, je to fajn. Stejně jako Den nezávislosti. Ale stejně jako Den nezávislosti to o to víc drhne, když zrovna nikdo nestřílí a nich nebouchá. Dialogy jsou špatné. Postavy svou plochostí a pohodlnou nekomplikovaností slouží ploše dávkované ideologii. A příběh? Komu na něm záleží... Ve výsledku tedy hodnotím stejně jako onen Den nezávislosti. Mariňáci ve Světové invazi by museli válčit bez ustání, umírat decentněji a hlavně bych jim přál nefunkční hlasivky - pouze v tom případě bych byl ochoten hodnotit lépe. Anebo kdyby mi zase bylo patnáct, tehdy se mi totiž líbil i ten Emmerichův brak.