Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Sci-Fi

Recenze (839)

plakát

Rogue One: Star Wars Story (2016) 

Asi to ode mě jako fanouška prakticky jakékoli seriálové produkce nemůže vyznít méně relevantně, nicméně Rogue One trpí svou délkou, popř. jejím nedostatkem, a mnohem lépe by tento námět fungoval jako ústřední téma seriálu. Nedostatek prostoru pro expozici děje a především postav totiž filmu bere to, čím doposud všechny více i méně úspěšné Star Wars projekty oplývaly - soucitem s hrdiny. Trilogiím k tomuto konci pomáhaly příslušné počty epizod, u nové pak propojení s původní, a především poměrně skromný počet hlavních aktérů. Seriály působily málem až odpudivě v prvních sériích, ale s každým přibývajícím dílem se jejich původně nesympatičtí hrdinové postupně stávali stále více srdcovními záležitostmi. Rogue One nyní jako samostatný spin-off přichází s různorodou sebrankou, ze které by každý zasloužil k představení svůj vlastní půlhodinový prequel, ale mimo Jyn a Cassiana dostane méně prostoru, než generické vedlejší postavy z kdejakého akčního filmu. A jak mám s takto přitažlivým a zároveň odtažitým týmem prožívat jejich jedinou filmovou misi, když jsem se o všech jeho členech dověděl víc z promo materiálů? Ale dost remcání. Rogue One rozhodně není špatný. V první i poslední řadě je možná fan-service ale to nemůže žádnému fanouškovi vadit, obzvlášť když posluhuje tak nadšeně a po všech ohledech funkčně. Na vizuál, výpravu i samotné pojetí akce se kouká tak dobře, jak si jen tato franšíza zaslouží, ne-li i lépe. A představením odvrácenější strany Aliance splnil svůj účel beze zbytku. Jenže přes všechna taktně zamlčená superlativa, která bych o něm mohl vynášet, pro prvně zmíněný důvod na mě působí téměř bezduše. A já se u Star Wars dojímám příliš rád na to, abych se přes to dokázal přenést a brát Rogue One jen jako zábavný vedlejšák PS: Viděno v BFI IMAX, 3D oproti TFA nevýrazné, nicméně audiovizuální zážitek naprosto úchvatný. EDIT: Ale hovno bezduše. Jestli nemá dosud nejvíc-Star-Wars™-story dost duše, pak už nemá duši nic. Nebudu lhát, přetáček je rozhodně škoda, ale totální a bezelstná adorace je z Rogue One cítit na sto honů. Víc si snad fanoušek značky ani nemůže přát.

plakát

Gunman: Muž na odstřel (2015) 

Morelovým filmům lze jen těžko upřít řemeslnou kvalitu, Gunmana nevyjímaje. I ten je totiž svým způsobem strhující, jenže docela jinak, než je tomu nejen u režisérových předchozích filmů, ale i u filmů několika posledních dekád. A to už může být problém. Zápletku má totiž aktuální, jenže konspirační tahanice ani problémy třetího světa se mu nepodařilo podat důmyslně jako ryze špionážním thrillerům, ani zábavně jako jiným dobrodružnějším filmům, a nakonec ani tak atmosfericky, jako několika moderním vlaštovkám. Gunman je tak jenom poctivým thrillerem, který působí jako by se v době, kdy tradiční pojetí tohoto žánru suší hubu, ocitl úplně omylem. I proto nakonec nejvíc vynikne jen ta skrovná akce. A přestože mi nevadí, že je jí tak málo, abych byl s tímto parádně obsazeným a mnou dlouze očekávaným filmem spokojený, musel by obsah mezi ní fungovat mnohem lépe.

plakát

Rick a Morty (2013) (seriál) 

Wubba lubba dub dub! Dan Harmon má talent. S Community se sice během šesti sezón dostal z naprostého vrcholu reflektivní televizní zábavy k do sebe zahleděného projektu pro skalní fanoušky, a narazil tak na hranice hraných seriálů, jenže právě ta jeho schopnost dokonale a bez servítek zrcadlit aktuální kultůru se konečně mohla naplno projevit až v animáči. Podobně jako kdysi South Park, Rick and Morty vypadají (a hlavně znějí) jako na koleni vyrobená blbůstka party nadšenců, a takto pankové pojetí přímo nahrává tomu, aby byl tento černě komediální sci-fi cirkus autentickým rýpáním do živého, ne jen dalšími Simpsonovci v nových kulisách (Futurama AIDS!!!) a zároveň typická harmonovská sebereflexe brání sklouznutí do prachobyčejné nekorektnosti pro pouhou nekorektnost samou (Family Guy licklicklickmyballs!). Sledem nesouvisejících scének sice někdy k mixu posledních dvou zmíněných nemile sklouzne i přes všechny přetrvávající klady, ale prostá přítomnost Ricka a jeho zetě Jerryho všechny dočasné přešlapy kontruje, o kupě totálně šílených postav, světů, zápletek, písniček a hlášek ani nemluvě. And that's why I alway say: Shum shum shlippitty dop!

plakát

Horší už to nebude (2006) 

When Stanley came to a set of two open doors, he entered the door on his left... To byla věta, která se mi od prvních minut neodbytně prolínala vypravěčkou rámovaným úvodem knihy. Nebo filmu. A přestože jsem o Stranger Than Fiction před projekcí nevěděl ani ň, právě vzpomínka na vypravěčské postupy podvracející Stanleyho podobenství se potvrdila býti trefnou. Třebaže zde nesledujeme první neobyčejné momenty života Stanleyho, nýbrž Harolda, právě toto postmoderní prolínání médií stavějící především na neotřele chytrém humoru spíše než na křečovitém vtipkování dokáže vzbudit zamyšlení, a přes odlehčený tón se nakonec víc blíží existenciálnímu dramatu, než-li komedii. Mimo to jsem až téměř do konce filmu věřil, že se jedná o adaptaci knižní předlohy, podobné hrátky jsou totiž literatuře přece jen bližší. Nicméně příliš pozitivní konec nakonec krutě vrátí do filmové reality, kde je třeba komedii především prodat, a přestože nedokáže zkazit nadšené dojmy, dokonce jsem za něj jako divák svým způsobem i rád, po dojemné poslední půlhodince přece jen trochu vyčnívá. Výkony Willa a Maggie, a vlastně i všech ostatních zúčastněných si každopádně zaslouží ovace, postaraly se totiž o nezapomenutelný a těžko napodobitelný zážitek.

plakát

Najděte mi hrdinu (2015) (seriál) 

Politická minisérie od autora legendárního Wire je přesně tím, co tento zkratkovitý popis slibuje. Do Show Me a Hero se těžko dostává, s divákem si počtem postav a konfliktů nebere servítky, ale znovu tímto ryzím realistickým zpracováním přiblíží situaci v newyorkských Yonkers stejně, ne-li líp, než by se to mohlo podařit sebelepšímu dokumentu. Poměrně omezený prostor šestidílné minisérie zaručuje minimum ztrácení času dílčími dramaty, namísto toho jen po vzoru životopisných filmů ukáže jen to nejpodstatnější ze života několika účastníků této dlouhotrvající aféry, jenže právě proto je občas dost strohý na sžívání se s postavami, a to spolu s nepřehlednými časovými skoky dělá z této aféry snad ještě větší mišmaš, než byl ve skutečnosti. Každopádně ale nelze, než pochválit (především) Oscara Isaaca a Paula Haggise za výtečnou práci - první z nich protáhne svým přirozeným charismatem vzestupem a pádem nevýrazného politika, zatímco druhý s přehledem tvoří z jakéhokoli, jen ne černobílého námětu dramatickou podívanou, jejíž finální završení si nezadá s bezvýchodností právě toho tak často skloňovaného The Wire.

plakát

A.D. The Bible Continues (2015) (seriál) 

Nepřímé pokračování ucházející Bible navazuje na rozporuplnou novozákonní druhou polovinu, a spolu s ním klesá kvalita tohoto televizního biblického projektu do nejzatuchlejší žumpy. Předchozí stále relativně střízlivý ježíškovský příběh je zde dotažen do prakticky nekoukatelného extrému plného prapodivných zázraků, fanatických idiotů v rolích apoštolů, komicky banálních politických pletek, ochotnického neherectví a levného zpracování všeho od kostýmů až po digitální efekty. A i ten přeobsazený Ježíš stojí za starou sandál.

plakát

Knězem na útěku (2015) (seriál) 

Po všech těch seriálech se sympaticky přidrzlým hlavním hrdinou na to jde Impastor od píky. Ačkoliv totiž průběžně dochází na Buddyho napravování jako všude jinde, samotný seriál je konečně téměř čistou komedií s prakticky nulovým výskytem jakýchkoli dramatických nebo naopak sitcomových momentů. A v tomto pojetí je především překvapivě kousavý a zlý, naprostá většina (dobrého) vtipu se totiž veze na černé vlně, takže chvílemi působí i morbidně, přitom stále dokáže být hlavně tou vyhledávanou oddychovou zábavou. Impastor na tom bohužel není tak dobře, abych se u něj pravidelně celou půlhodinu popadal za břicho, ale tímto vyhroceným pojetím si mě i tak získal.

plakát

Hannibal - Zrození (2007) 

Těšil jsem se na zobrazení proměny obyčejného mladíka v ikonického Hannibala Kanibala, místo toho jsem se ale v Hannibal Rising dočkal prapodivného revenge filmu s prvky krváku a docela regulérním psychopatem v hlavní roli. Gaspard Ulliel se sice své úlohy zhostil na výbornou, jeho ďábelský úsměv spolu s hypnoticky hlubokým hlasem táhne praktický celý film, nicméně právě ta proměna je na jednu stranu odbytá až příliš obyčejně, na druhou stranu zde Harris do zrodu Hannibala cpe japonské tradice až příliš křečovitě a neuvěřitelně (v seriálu jsem přitom ani na vteřinu nepochyboval o tom, že mají v jeho příběhu své nezastupitelné místo). Nemluvě o shlédnutí se v samurajské masce, které je v nejlepším případě na pohlavek.Vše se to navíc nese v podivném duchu, který vypadá, jako by záběry kopírovaly jen nějaký nevydaný prequelový komiks. Ostatně ale stejně těžkopádně působí celý příběh, lovením hustodémonských zlounů z minulosti počínaje, zapojením sympatického inspektora Popila konče.

plakát

Hannibal (2001) 

Trochu neférovému srovnání s Mlčením jehňátek se dá ztěží obránit, obě hlavní postavy zde přece jen až příliš okatě snaží napodobit své deset let staré vzory a autoři na kultovní film ještě okatěji odkazují, jenže to vypadá, jakoby všichni zúčastnění zapomněli, že se do stejné řeky nedá vlézt dvakrát. Proto je obyčejně má favoritka Jolianne Moore mdlá a nevýrazná, Hopkins i přes mnohem více prostoru nudnější, a atmosféra daleko řidší, protože v Ridleyho provedení jsem jejich vzájemnému laškování nevěřil ani zbla, naopak působilo málem jako obyčejná romance. Výše zmíněné naštěstí neplatí v závěrečné pasáži, kde servírování Raye Liotty triumfuje nebo se alespoň vyrovnává tomu nejlepšímu ze všech Harrisovských adaptací. A to samé se dá říct i o jakékoliv scéně s dokonale namaskovaným Masonem.

plakát

Červený drak (2002) 

Už jen kvůli hvězdnému obsazení bych Ratnerova Červeného draka rád zbožňoval, pravdou bohužel je, že tato ničím nevýrazná adaptace Harrisovy knihy stárne takřka stejně nevlídně, jako Mannova verze z osmdesátých let. A to je u o šestnáct let mladšího počinu jednoduše průser. Z thrillerového průměru zde totiž nakonec vyniká pouze parádní úvodní scéna Hannibalova dopadení, kouzelná Emily Watson a dosud nejlepší provedení Freddyho Loundse, naopak právě po zdejším přehrávání se mi podařilo pojmenovat ten nepříznivý pocit z Hopkinsova Hannibala, k mému překvapení je zrovna Ralph Fiennes nejslabším Dollarhydem a Edward Norton je kvůli své peroxidové kštici prakticky celý film k smíchu. Přestože celý film příjemně odsýpá a jde na něm v tomto ohledu vidět schopná produkce, závěrečný sluníčkový happy-end zanechá jen pachuť středoproudového hollywoodského šlágru. Jako takový sice nemá čím urazit, ale stejně tak nemá čím nadchnout.