erased

Pro mě jednoznačně nejpříjemnější seriálové překvapení roku, o to větší, že jsem neměl o evidentně kouzelné knižní předloze ani potuchy. V BBC se nebáli do pouhých sedmi dílů nacpat nevídané peníze a už tak nepopiratelné kouzlo celé minisérie tím ještě podtrhli, tato prapodivná historická variace na Harryho Pottera má něco ode všeho, a ani náhodou to ve výsledku netvoří přeplácaný dort. Ať už jde o bizarní dospělé dopady čárů na životy Britů a jejich království, příjemně britsky odlehčené, ne-li absurdní chování hlavních postav, nebo o samotnou velkolepou magii a epický nádech s voldemortským nádechem, všechno dohromady zapadá beze zbytku dokonale. A kniha Susannny Clarke se tímto vyšvihla rovnou na první příčku must-read seznamu.

Cosi shnilého se děje ve Wayward Pines. Přestože se mu nedá upřít parádní atmosféra ani trefné obsazení, po celou sérii jsem se nemohl zbavit dojmu, že je na tomto seriálu cosi divného. Možná to bylo prazvláštní jednání téměř všech postav, smysluplně překombinovaný příběh nebo nezvykle rychle se vyvíjející příběh, ale v průběhu jednotlivých epizod jsem na důkazy žádného z těchto výsledných dojmů nedokázal přímo ukázat. Přesto je to právě toto cosi, co u celé první série udrželo mou zvědavost, pozornost i napětí. Ostatně se právě díky překvapivě brzy přicházejícím zvratům nestihne okoukat twinpeaksová atmosféra začátku, ztracený nádech prostředku, ani neobvykle sci-fi finiš. Jen ten závěr v duchu zombie apokalypsy si mě příliš nezískal. Jinak se ale nemůžu ubránit rozpačitému nadšení. Městečko Wayward Pines je totiž svou neobvyklostí přinejmenším pozoruhodné. A těžko říct, zdali je pro něj zrušení po první sérii záchranou nebo promarněnou příležitostí.

Jistě, že už promo fotografie k Olympu vyvolávaly zděšení, o dojmech po první epizodě nemluvě, nicméně i přesto jsem se rozhodl projít si kompletní první sérií. Takřka komické nekvality vizuálu z televizních devadesátých lety si tento levný počin samozřejmě udržel až do konce, herci dokonce po úděsných prvních dojmech s přibývajícími díly na přehrávání ještě přitvrdili, zatímco jim už tak nulové charisma kleslo do záporných hodnot, ale samotný příběh mě naopak spolu s přibližujícím se koncem nejen přestal nudit, ale i jakž takž začal zajímat. V nejlepším případě by i ve finále by stále šlo jen o nezbytnou výplň v počítačové hře, protože seriál ve zde ubohoučce působící produkci SyFy (kteří jinde dokážou překvapit ucházející kvalitou po všech stránkách) na nesení vcelku zajímavě vypointovaného příběhu rozhodně nemá, ale pořád je to dost na to, abych alespoň tak trochu z lítosti změnil to nelichotivé odpadové hodnocení.

Před rokem a půl jsem Blomkampovi přál výprask, po kterém by snad mohl dát svá filmová dítka dokupy. Teď mi nezbývá než smutně uznat, že by to byl výprask nezasloužený. Na Chappiem jde totiž vidět, že pokud nic jiného, točí přesně to, co se mu líbí a to, co ho baví. A za to se na něj dá těžko zlobit, přece jenom točit dnes pod záštitou velkého produkčního studia svérázný film, a do své vášně si nenechat kecat - to je úctyhodná činnost. Bohužel ale pro mě toto utržení ze řetězů nevede k nadšení z nekonvenčního výsledku, jako k smířením se s faktem, že s autorovou nerdskou povahou nejsem kompatibilní. Chappie je totiž obsahově veskrze dětským filmem pro dospělé. Dětský hlavní hrdina a příběh věnující se v první řadě rodinným hodnotám se zde nepřirozeně míchá s krvavou akcí, neúprosným johannesburgským podsvětím a náznakem evoluce člověka/umělé inteligence, to je možná kombinace, která se k dnes tak oblíbenému tématu evoluce člověka a technologií (viz letos Ex Machina a Humans, nebo loni Robocop a Her) vyjadřuje neotřele, ale pro mě taky naprosto nezajímavě, až odporně. Spielbergova AI mi bohatě stačila jednou.

Vicious je oběma hlavním představitelům ušitý na míru tak dokonale, že nejednou i díky trochu otravnému laugh tracku působí málem jako reality show. Jen s tím, že si ze sebe Ian i Derek dělají taškařici takřka až na úrovni odbyté parodie. Jenže i minimum epizod natočených s dvouletým rozestupem napovídá, že své role oba berou spíš jako osvěžení mezi ostatními náročnými produkcemi. A čert vem, že jsou nejvtipnější scény založené na tom, že si známá osobnost bez ostychu zakurvuje, nebo na senilitě vedlejší postavy (parádní Penelope!). V jejich podání i takto nenáročný a tuctový humor beze zbytku baví. Jen ty dojemnější pasáže trochu ruší, viz zbytečný závěr druhé série.

Younger dokonale vystihl slayerrrr, a pod jeho komentář mi nezbývá, než se podepsat. Seriál balancuje přesně na hraně mezi pohodovou zábavou a nevkusem, ať už jde o humor, společenské postřehy nebo samozřejmě ryze ženské pojetí. Všechno pak stojí a padá na sympatiích k ústředním postavám. Sutton Foster jsem si jako alternativu k Lauren Graham oblíbil už v Bunheads, s ostatními postavami už to tak slavné sice není, ale žádná vyloženě neurazí.

Po American Crime další příjemné americké překvapení. Řemeslně a především herecky sice nejde o žádnou závratnou podívanou, ale v americké komerční televizi nevídaný konspirační příběh zpracovaný uvěřitelně a vyprávěný třemi docela rozdílnými postavami se snadno postará o zábavu až do lehce anti-klimatického, ale v rámci očekávání uspokojujícího finále. Nutno dodat, že ač nejsem jejich příznivcem v opravdovém životě, v umění mě konspirační pohádky baví prakticky bez výjimky, takže možná Odysee trochu nadržuju. Těžko by mi nicméně někdo vyvrátil, že pasáže ze středního východu jsou vynikající i přes silnou současnou konkurenci.

Televizní Kmeny se sice samotným zpracováním nepovedly tak, jak by si téma zasloužilo, nicméně co do obsahu sdělení dodržují přesně to, co si předsevzaly. Jsou tak nedokonalým vhledem do života zájmových skupin odhalujícím prázdnotu všech těch vznešených, velkohubých a vzdělaných keců o městských subkulturách, ať už pocházejí z úst jejich členů nebo zapálených hospodských sociologů. A přestože se některé díly povedly víc, než jiné, žádnému z nich v dané podobě nesluší roztahaná délka slabé půlhodinky, protože jejich informační hodnota odpovídá povedeným pětiminutovým medailonkům, nikoliv půlhodinovým výčtům faktů, za které by je očividně většina diváků ráda měla. Třebaže se takto tedy jednotlivým epizodám dá vytknout první i poslední, jako celku si tohoto projektu vážím a jeho nízké hodnocení zde vypovídá spíš o vztahu hodnotících k dané skupince človíčků, než o kvalitě autorských výpovědí.

Seru na to. Už mám dost toho povinného britského pravítka v zadnici. Tečou mi nervy z ultimátně nesympatického generického ukřivděného hošíka z ulice, co na něj musím furt dohlížet. Nemluvě o tom nudným zachraňování světa. Nebýt kámoše Merlina (i když ho za to jméno tak trochu nenávidím), tak jsem při něm obklopenej samýma jednorozměrnýma hňupama, kteří se svou nezajímavost a plytkost svých k smrti vážně míněných replik a plánů snaží maskovat za zřídkakdy povedené pokusy o parodii a odkazy. Seru na to. Potřebuju se z toho trochu vymlátit, k čemu jinýmu bych ty vražedný hračky měl. Hergot, vražednej trénink! Všechny ty paka můžu zabít na stovky různých způsobů, výborně se u toho bavit a mám odsud jen tak odkráčet?! Pche, vždyť to skoro ani nejsou lidi, jen nějací tupí náboženští fanatici. Seru na to. Free Bird a tak. Konečně. Když jsem zhruba prvních pět vteřin závěrečné pasáže jedné jižanské rokenrolové klasiky uvádějící další proklatě zábavnou akční scénu v jinak otravně nudném filmu věřil tomu, že Colinovi v hlavě opravdu probíhá takový kolotoč, byl jsem chviličku ochotný odpustit Vaughnovi jeho nedomrlé středoproudové pokusy o kontroverzi. Toto klidně mohl být jeden z nejlepších filmových mindfucků, ne jen povedená akce zasazená do hloupoučkého děje - a to platí jak pro danou scénu, tak i pro celý film.

Očekávání byla v případě nového projektu Wachowských takřka na stejné úrovni, jako obavy. I když totiž žádnému jejich projektu nelze upřít neotřelé pojetí, co do koukatelnosti jejich reputaci většina výsledných filmů nijak nelichotí. A nejen samotný námět, ale i trailery k Sense8 naznačovaly, že ve své seriálové premiéře můžou dopadnout jakkoliv. Hned první díly pak vzbuzují opatrné nadšení. Téma a hlavně jeho citlivé pojetí hrající si s hranicemi možnosti filmového vyobrazení niterních pochodů je fascinující, jenže se těžko dá ubránit dojmu, že prostor dvanácti dílů je až příliš, když už úvod zavání natahováním. Často působivým natahováním, ale nic to nemění na tom, že samotný děj se neskutečným způsobem vleče. Opatrné oslavy tohoto pokusu o seriálovou revoluci pak pokračují až do samotného finále. Obrovský prostor věnovaný postavám umožňuje se s nimi nevídaným způsobem sžít, a audiovizuální spektákl prostupuje každou epizodou, jenže autoři si nejednou příliš podkopávají nohy nemotornými pokusy o odlehčení (mezi kterými kraluje král mezi klišé - imaginární polibek - který navíc nabourává i logiku celé centrální myšlenky), bídnou dramaturgií, na které je dějová vyprahlost většiny seriálu až příliš patrná, a především pro ně bohužel typicky přehnanou politickou angažovaností, kvůli níž Sense8 působí víc jako agitka, nikoliv jako svébytné umělecké dílo, které mělo potenciál posunout seriálovou produkci o krok dál.