erased

To, co se prvních šest epizod dokázalo prezentovat jako jakž takž fungující mysteriózno, se i přes otřesné herectví a bohužel z velké části naprosto nezvládnuté napětí s přibývajícími díly proměnilo v beznadějnou slátaninu, která se v zájmu nekonečného šokování a napínání a poutání pozornosti nechtěně změní v parodii na sebe sama. A zdaleka za to nemůžou jen komičtí zombíci. Nakonec se totiž neochvějní a v nenadálé zlepšení stále doufající diváci dočkají třeba i pěti shockerů za díl a ve zkratce tak Helix nejlépe začne nejlépe vystihovat desítihodinová dramatická veverka s na pozadí puštěnou libovolnou kulisou z produkce Asylum. A co je hůř, tvůrci (a co je ještě hůř, diváci) neměli ani dost soudnosti na to, aby celou tu taškařici alespoň včas ukončili, a tak její závěrečný cliffhanger slibuje do příštího roku katastrofu ještě monstróznějších proporcí. Ruce pryč! _____ I přes vlastní odpor jsem nakonec druhé řadě šanci dal, a dojmy z ní jsou překvapivě o řádný kus lepší. Přestože nechápu jakým způsobem, a hlavně za jakým účelem, tvůrcům se nejednou podařilo balancovat na hranici mezi jakýmsi konspiračním hororem (který je základní premisou seriálu) a groteskní parodií (kterou zase evokuje pohodová hudba) - obzvlášť co se týče jen zřídka se objevivších zdeformovaných zombie). Časový posun od první řady byla také skvělá volba, a ač jsou všechny hlavní postavy stále naprosto nesympatické, konečně se nad nimi díky novému prostředí izolovaného ostrova s šáhlými kultisty dá alespoň mávnout rukou. To bohužel stále neplatí o překomplikované ústřední příběhové lince, ale po loňském fiasku se v tomto ohledu zlepšení očekávat stejně nedalo.

Režisérovi del Torovi se s Hellboyem v době boomu filmových adaptací slavných komiksů povedl husarský kousek. Zatímco se všechny "áčkové" filmy zabývají psychologií hrdinů a jejich životními dramaty a samotná akce ustupuje do pozadí, tento mexický režisér vytvořil film ve stylu klasických burtonovských Batmanů, kde jedna kýčovitá scéna střídá druhou, akce a vtip si jdou ruku v ruce téměř celou filmovou stopáž a těch několik vážných scén je odvedeno dostatečně stručně a rychle aby zároveň zaujaly a nedosáhly trapnosti a rambovská jízda vedená skvělým Ronem Perlmanem mohla pokračovat. Jen stěží si dokážu v hlavní roli představit kohokoli jiného, Ron se do své role vžil naplno a díky svému charisma nepotřebuje latexový obleček ani superschopnosti, bohatě mu stačí jeho hlášky a svaly. Hellboy samotný, stejně jako celý film, je prakticky dokonalý - jediné co mu chybí je pořádná závěrečná bitka, kterou odvede tak stručně, že skončí dřív než pořádně začne. Právě závěr je zde nakonec největším zklamáním, naštěstí jej ale bohatě vyvažuje skvělý Rasputin, sympatický Abe a ohnivá Liz. Ti pohromadě vytváří skvělý tým kterému X-men nesahá ani po ramena.

Akce? Fantasy? Superhrdinové? Romantická komedie? Vše dohromady a ani jedno zároveň. Tým hrdinů exceluje stejně dobře jako napoprvé, navíc obohacený o novou německou plechovku. Do této části zůstává vše při starém. Podle zbytku by ale nejeden mohl soudit, že se režisér pomátl. Elfové, trollové, víly, skřeti a nesčetně dalších nepojmenovatelných fantasy příšer přece s klasickým komiksem nemají nic společného. Del Toro tímto ale film zvedl do šílených výšek. Hellboyovy hlášky fungují stále skvěle a jeho vztah s Liz dodává filmu trochu koření, které chutí nejvíc připomíná tu nejklasičtější romantickou komedii. Podobně se vztahy dopadl i Abe, jemuž je ve filmu konečně dáno více prostoru. A co druhá strana barikády? Nečekal jsem, že se někdo vyrovná bezvadnému Rasputinovi z prvního dílu a už vůbec ne, že by sahal na mety nejvyšší a snažil se konkurovat samotnému Hellboyi. Ale stalo se - princ Nuada jedním slovem exceluje. Ten je ve svém snažení tak charismatický, že by mu člověk i odpustil to, že se snaží zlikvidovat náš vlastní druh. Celkově se film tedy posunul od velmi klasické komiksové zápletky k šílenému maškarnímu bálu, kde jedna fantastická scéna střídá druhou. Pro někoho je to možná oproti prvnímu dílu příliš silné kafe, pro mě však kandidát na nejlepší film roku hravě strkající do kapsy první díl.

Těžko říct, jestli mě jako Hercules víc vytáčel přiteplený Lutz nebo opičák Rock. V každém případě se ale ten druhý dočkal mnohem důstojnějšího filmu. Demytizace legendy a hraní si na realistickou historii prospělo už kdysi Králi Artušovi, takže i kdyby byl celý film o ničem (a že od toho nemá daleko), minimálně zvědavost ohledně toho, jak se tvůrci s mýty poperou, by si mou pozornost udržela. A jelikož i samotná akce je jakž takž zábavná, umřít nudou se u Herkula nedá. Oproti zmíněnému Artuši ale postrádá dvě kritické věci. Zaprvé se toho boření mýtů nedrží, a tak dvoumetrový lidoop kosí armády div ne svým prázdným pohledem, a to i když měl náběh na slušné vysvětlení pomocí 'roid rage, zadruhé je to naprosto nesympatická parta. Kvůli oběma důvodům mi nezbylo, než od začátku průhledného příběhu fandit jedinému frajerovi ve filmu, Johnu Hurtovi. Z celkového srovnávání Heraklů tak nakonec díky notné dávce nostalgie vychází nejlíp starý dobrý Kevin Sorbo.

Nový Herkules snažící se vydojit něco málo před blížícím se plnohodnotným zpracováním legendy je jasný underdog, a takovým já dávám šanci rád, ať už v nich hledám skryté kvality, nebo jako guilty pleasure. Tento film to ale neměl jednoduché ani mezi nimi - blížící se "lepší" zpracování, nohy podrážející nepovedený trailer, který předem vyzvoní celou zápletku filmu a zároveň ukáže to nejnepovedenější z jeho digitálních triků, vykrádání filmových i videoherních ikon a v neposlední řadě špatné... ne - OTŘESNÉ obsazení hlavní role. Že z takové kombinace nemohlo vzejít nic jiného, než snadný terč kritiky, bylo asi úplně jasné. Přesto se na výsledek kupodivu dá dívat a to samozřejmě hlavně kvůli bitkám, které přes zjevné zdroje inspirace kvůli levnějšímu provedení nejvíce připomínají televizního (a přesto lépe vypadajícího) Spartaka. Problém je, že sledování příběhu mezi nimi, kdy je v první a poslední řadě v centru pozornosti Stoupa Lutz, je zhruba stejně příjemné jako obědvání křídy a alobalu, a tak ani se sebezapřením nedokážu Legend of Hercules považovat za nedoceněný průměr. Snad jen díky za už zmíněného Spartaka, jehož představitel tu hraje druhé, ale přesto maximálně sympatické housle.

Ani ne tak politický film, alespoň vzhledem k až příliš jednostrannému pohledu na Troubles. Příběhu Hunger taky příliš nepotřebuje. Politické pozadí a životy postav zde tak nejsou ničím víc než instrumentem k režisérské a herecké exhibici na téma hrdinství a síly vůle. Vzhledem k tomu se bohužel ztrácí pointa první poloviny, leda by byla brána jako pouhý úvod do děje. Zároveň s naprosto dokanalým nesestříhaným rozhovorem Fassbendera a Cunninghama (jedna z nejlepších scén, kterou jsem v životě viděl) se ale povědomí o dvojici vousáčů z vedlejší cely okamžitě rozplyne. Po něm následující až příliš reálné zobrazení sebedestruktivního hrdinství už pak může jenom naprosto uhranout. Hnus pro hnus samotný, hlavně aby to šokovalo. A tomu se prý říká art. Tak ať. Oči se něčeho takového nikdy nenabaží. Nezachází už ale postmoderna příliš daleko?

Projektů, ve kterých LGBT nejsou prezentovaní jen jako trpící diskriminovaná menšina není nikdy dost, leč i přesto Looking trvalo nepříjemně dlouho, než mě opravdu chytil, a ani od té doby to není úplně bez výhrad. Bez těch srdceryvných příběhů, které mi obvykle hýbou žlučí, totiž najednou partička přátel ze San Francisca působí až moc obyčejně. Tak obyčejně, že se mi na rozdíl např. od podobně laděných, ale správně quirky Girls, prostě nedokázali opravdu vrýt pod kůži. Nakonec se to podařilo jen dvěma z hlavních postav a bohužel mezi ně nepatří samotný Patty, který před kamerou tráví s přehledem nejvíc času. Právě ten mi totiž povahově nesedl do takové míry, že i Hannah ze zmíněných Girls vedle něj působí jako andílek. Jen těžko se však dá zlobit na celý seriál. Přestože jsem se u něj nebavil tolik, jako bych očekával (na to je v něm příliš málo vtipu), ani nedokázal jedinkrát dojmout (o to se ani nesnaží), pro své svérázné pojetí jsem každý nový díl vyhlížel. Takže když už nedopadne pokračování, snad se dočkám alespoň zakončení v podobě speciálu, protože by byla škoda se s tímto výletem na prosluněné a přiteplené západní pobřeží řádně nerozloučit.

Kde Chandlerova klasika detektivního žánru exceluje přehledným a zároveň napínavým a atmosferickým vyprávěním komplikovaného děje, Hawksova verze nestíhá po prakticky všech ohledech a celý film působí jako sešitý horkou jehlou. Jedinými výraznějšími klady tak jsou Martha Vickers v roli Carmen a samotný Bogart, jehož charisma se neztratí ani v tom šíleném, zkratkovitém konverzačním chaosu a naopak oproti prkenné a ani náhodou sexy Lauren Bacall vyniká. Pochopitelná, nicméně stále hodně ochuzující je pak logická cenzura erotiky a vulgarit, které ke knize neodmyslitelně patří. Na filmu mě ale nejvíce mrzí forma vyprávění. Samotná kniha si totiž přímo říká o retrospektivní vyprávění, podle soudobých konvencí ještě doplněné o voice-over. Suchý, monotónní a rutinní scénář tak ochuzuje knihu o většinu jejich kladů.

Na Buba už se práší, i když se to vzhledem k pojetí pokračování zdá skoro zbytečné. Jako by se po rozporuplném přijetí vážněji pojatého Souboje Titánů producentům roztřásly kolena a rozhodlo se o 180° obratu směrem k patolízalství rýpavých diváků. Perseovi tak sice konečně narostla uvěřitelná rybářská hříva ale s ní se zároveň vytratilo jeho mariňácké charisma, krásnou Io nahradila původní osudová, a naprosto neuvěřitelná a neromantická láska a pánoprstenovou cestující skupinku pirátská trojice hrdinů s družinou pro efekt. Na druhou stranu zde konečně bohové ve svém posledním tažení dostávají dostatek místa. Jak skvěle ale po akční stránce začne první polovina (chiméra i kyklopové jsou naprosto bezchybní), druhé půlce kromě již zmíněných bohů chybí jakékoli vyvrcholení. Logická, ale nudná bitka s Áreem i Kronem spolu se závěrečným polibkem a alespoň částečným návratem k původní báji pak Hněv Titánů sráží do pouze lehkého letního nadprůměru.

Závěr Hobití trilogie trpí stejnými neduhy, jako závěr té Prstenové, a ty jsou zde o to víc cítit, když zkušenosti předchozích dvou let jasně naznačovaly, že těch největších kladů svého předchůdce se v Bitvě pěti armád nedočkáme. V první a poslední řadě je totiž Bilbova poslední epizoda únavná. Jenže kde byl Návrat krále únavný jak efektními jednotlivostmi, dechberoucím celkem, ale hlavně emocionálním ždímáním diváka, zde ta nejdůležitější poslední složka téměř úplně chybí. Přitom v těch jednotlivých složkách vážně funguje a dokonce nejednou i vrchol Prstenové trilogie překonává. Když v ničem jiném, Hobit jako celek mnohem lépe zvládá vykreslit pokušení moci, třebaže má znovu nadpřirozenou příčinu. Dalším posunem k dobru je rozhodně Orlando Bloom, který od svých prokletých hereckých začátků herecky vyspěl a konečně svůj elfí charakter nehraje jen prázdným zkouřeným pohledem. Samotná bitva je skvělým přehledem trikových atrakcí, které díky zběsilému dávkování nedokážou začít vysloveně nudit, ale zároveň kvůli tomu postrádá celistvost, jednoduchost a přehlednost, tedy za těch deset let se v tomto ohledu Jackson ještě o kousek zhoršil. Nejvíc ale poslední díl, a spolu s ním i celý Hobití příběh, padá na hubu tím, že ani po těch nezměrných hodinách nedokáže postavy v příběhu představit v takovém světle, aby konec jejich příběhu dokázal zasáhnout tak, jako nespočetná finále Návratu krále. S výjimkou Bilba. Je to nakonec skrze jeho empatii, díky které se mi nakonec podařilo na příběh napojit tak, jak jsem tomu chtěl už od úvodu. Nic to ale nemění na tom, že dobrá polovina trpaslíků zůstala trestuhodně bezejmennou kostýmovou atrakcí, čímž v mých očích o značný kus trilogie jako celek upadá. Jenže přes všechny ty chyby a chybičky i přes únavnost celého finále jsem po dalších příbězích ze Středozemě stále hladový. Ač se Pánu Prstenů vyrovnat nedokázal, jeho kouzlo Hobit ani na minutu neztratil, a kdo mu jednou naplno podlehl, jen stěží si dnes má na co opravdu stěžovat.