erased

Tak moc jsem si při příjezdu do Twin Peaks chtěl připadat jako agent Cooper, leč nestalo se. Tajemstvím obestřené lesy i samotná zdánlivě 'obyčejná' vražda mě na první pohled fascinovaly stejně jako jeho, avšak bez výjimky nesympatičtí a nezvykle přehrávající obyvatelé tohoto horského městečka mě od něj málem odradili ještě než jsem se stihl dostat k tomu nejlepšímu. Stejně tak mi od samého začátku naprosto nesedla kultovní Badalamentiho hudba (klavírová část Laura's Theme především), a tak bylo mé sžívání se s něčím takto novým zatraceně trnité. Za těch málem 25 let se toho na seriálovém poli změnilo hodně a hodina a půl je na tak vlažný pilot přespříliš. Nakousl sice prakticky vše, co se v budoucnu v seriálu objevilo, ale ani v nejmenším nestačí na sžití se s tím šíleným prostředím a atmosférou, a zároveň zbytečně brzdí ten méně náročný úvod do atraktivní detektivní linie. Ve zkratce, takhle jsem si představení seriálové legendy nepředstavoval.

Málokdy se stává, že v akčním filmu nejvíce vynikají dialogy. Ústřední dvojice ale své slovní přestřelky zvládá na jedničku. Na rozdíl od těch doslovných přestřelek. Akce je zde totiž v kontrastu s krásnou přírodou přepálená do takové míry, že vyloženě ruší od jinak povedeného zbytku. Osobně bych tak bez problémů oželel nekonečné a repetitivní vzájemné nahánění, a spokojil se s hodinovým úvodem do kratší, ale střízlivější a více naplňující závěrečné akce. Ty zajímavé postavy minulostí sžíraných vojáků by to bez problému utáhly. Ale to už by se asi Killing Season blížil stylu Tarantina, a s takovou bych beztak remcal ještě víc. Takto prostě do konce nedotažený průměr s několika vynikajícími scénami.

Přesně dle očekávání nevyniká Reasonable Doubt ničím jiným, než obsazením S. L. Jacksona. Především příběh je i přes zkratkovitost k prasknutí naplněný klišé a kdykoli už nakračuje nějakým zajímavým a neotřelým směrem, vrátí se do nekonfliktní polohy sériové produkce. Nakonec ho tak nejvíc zachraňuje právě ta zmíněná zkratkovitost, žádné téma sice není pořádně rozvedené, ale zároveň se díky tomu stále něco děje a hodinka a půl uběhne svižně, a čas od času se přitom kupodivu podaří navodit i nějaké to napětí.

Za mě náramně povedená premiéra Andersonova originálního stylu, ať už jde o neotřelou technickou práci s kamerou, prostředím i postavami, nebo o samotnou absurdně kouzelnou poetiku Zabrowky. Drobné štěky známých oknírkovaných tváří potěší jako máloco, stejně jako máloco pobaví víc než démoničtí William Dafoe a Adrian Brody, ale jednoznačnou špičkou filmu je samozřejmě šarmantní, vtipný, odvážný a hlavně za každou cenu gentlemanský Gustave H., ta poslední pevnost zaniklé civilizace. V tom svébytném žánru reálných pohádek tak pro mě Grandhotel Budapešť překonal i kultovního Forresta.

Ač jsem dobrou polovinu tohoto zdlouhavého filmu vrtěl hlavou nad rozkouskovaností scénáře a prázností jednotlivých zápletek, dokonce se i popadal za hlavu když přišla řeč na talentovou show, samotné příhody ze života smolaře Pottsyho na tom byly podstatně lépe. Ale teprve když mi docvaklo, že se jedná o příběh založený na skutečných událostech, pro mě zpětně začal dávat film smysl i jako celek. Dokonce jsem díky němu dokázal ocenit i ty šíleně silné hlasy zdejších zpěváků. Naopak na mém názoru na talentové soutěže ani jejich účastníky se ani pomocí toho operního talentu nepodařilo změnit zhola nic a sám bych raději viděl střízlivější a "reálnější" závěr, kde by se z libovolného fikčního hrdiny nutně nestala prvotřídní hvězda.

Dva povedené příběhové díly první čtrnáctidílnou sérii nemají šanci utáhnout. A seč se sympatická ústřední dvojice policajtů snaží sebevíc, ten průměrný epizodický obsah zbývajících částí prostě nic víc než průměr není. V tomto ohledu má prostě levnější, ale zajímavější kanadské Continuum navrch a to i přes zdejší atraktivní sci-fi svět, který je pro obsáhlé televizní obrazovky jako stvořený, i jeho celkově konečně výborné vizuální provedení. Hodnocení tak nadržuju jen díky nekonečnému optimismu a víře, že první řada je tím epizodickým obsahem především představením všech možností Wymanova univerza. Vidina kvalitnějšího pokračování mě ani po nijakém posledním dílu neopouští. Almost Human by si ho určitě zasloužil.

Jednoduchá zápletka byla v tomto případě sázkou na jistotu a i když kvůli ní (vedle očividně skromného rozpočtu) film působí až příliš 'průměrně', její celkové provedení na to dá rychle zapomenout. Ústřední trojice film spolu s povedenou hudbou a pochmurnou maloměstskou atmosférou film úspěšně táhne a díky střízlivé stopáži ani nemá šanci stihnout začít nudit. Z dojmů pak samozřejmě za vypíchnutí nejvíc stojí pouze zmíněná nálada, heterochromie hlavní hrdinky, Cranston s ruským přízvukem a nečekaně dobrý Marshall-Green, ale nakonec je Cold Comes the Night především příjemné překvapení.

Věřím, že Homefront je bezkonkurenčně nejlépe natočená republikánská agitka. Ne, před zhlédnutím mě ani náhodou nenapadlo si název interpretovat tak, jak byl zamýšlen. Ale nebýt té tupé premisy jednoho (bohudík ozbrojeného!) rednecka (ehm, samozřejmě myslím správného jižana věřícího v posvátnost vlastní domácnosti), který se o spravedlnost musí postarat sám, protože je celá garda státní policie v Luisianě neschopná, a snad i příliš family-friendly průběhu událostí, dokázal bych si Homefront bez nejmenšího problému užít. Klišé na každém kroku se snad vzhledem k autorovi scénáře a Stathamovi v hlavní roli nedala nečekat, naproti nim nicméně výborně funguje ten hodinový rozjezd s očekáváním zkažení venkovské idyly a zabaví i povedené obsazení. Samotná závěrečná akce už je pak třešnička na dortu. I když, docela by mě zajímal následný psychický stav Brokerovy dcerky, jejíž sebeobrana celý masakr způsobila...

NERDS!!! To jsem si po závěrečné fotce opravdového šachového klubu, který tomuto filmu stál inspirací, nemohl odpustit. :) Samotná autorská práce Jake Goldbergera je sice naprosto schematickou sladkobolnou směskou snad všech klišé, která se ve školských/youth dramatech založených na reálných událostech kdy objevila, ale scénárista a režisér v jedné osobě je dohromady skládá tak že žádná z nich nevadí, ba ani neruší. Cuba Gooding Jr. a míhání se šachových figurek díky tomu diváka protáhne, když ne strhujícím, tak alespoň zajímavým a fungujícím, stokrát viděným příběhem.

Krásně neherecká, skoro amatérsky a volně natočená, ale uvěřitelná kapitolka ze života jednoho intelektuálního mašinfíry. Tu ve své době jistě jízlivou, dnes už výhradně hláškující komedii ve stylu "za nás bylo líp" nakonec kazí jen ta dvousečná neortodoxní kamera a střih, která někdy dokáže Honzíkův život přiblížit téměř voyeursky, zatímco jindy svými zmatenými pohyby vyloženě ruší. Nakonec však nade vše stejně vyniká to srdcovní prostředí maloměstských vlakových nádraží. "To asi dělá ta perspektíva."