erased

Největší síla i slabina RoboCopa je očividně především v jeho samotném námětu. Už když se kolem filmu začal kdysi točit Aronofsky, kroutil jsem nevěřícně hlavou, jak je vlastně možné, že by zrovna nějaký plechový superhrdina měl dokázat něco víc než lítat v červenožlutém obleku a sypat hlášky. A přitroublá úvodní retro-melodie mé naděje v podobně nadaného brazilského režiséra, který se o film nakonec postaral, málem pohřbila už v zárodku. To, co ji ovšem následovalo však nemělo daleko od nadšení. Nakonec se mi totiž poprvé v životě podařilo akceptovat pro příběh důležitý přepálený oblek (i když stále bych mnohem raději viděl něco střídmějšího, na což mě ještě víc navnadila scéna z kliniky Dr. Nortona) a nechal se unést tou asi nejlepší možnou blockbusterovou kombinací prvoplánové efektní akce s náznaky politické, technologické i morální kontroverze. O výsledku můžu s čistým svědomím říct, že je doposud nejlepším superhrdinským filmem (tomu pravděpodobně nahrává i fakt, že se nejedná o komiksový námět) - samozřejmě kromě Watchmen, kteří jsou ovšem trochu jinde. Jistě,dokážu si celé téma představit zpracované i mnohem lépe, všechno, co je na filmu zajímavé totiž není ničím víc, než tím zmíněným náznakem, který se na dvou hodinách nepodařilo řádně rozvést, ale nic to nemění na tom, že v rámci drahé hollywoodské produkce je to jeden z nejchytřejších a přitom stále zábavných filmů.

Ačkoli příběh kolem právnického Houdiniho v roli znovu skvělého Davida Tennanta v úvodu prezentuje dobré otázky, zbývající dva díly na ně už zvysoka kašlou a věnují se pouze pomstě ve skoro heistovém stylu. Ve výsledku to je sice dobře, protože se autorům nepodařilo v úvodu naznačených morálních problémech vymanévrovat hlavního hrdinu z role vytrestaného pokrytce, jenže tři hodiny jsou pro takto přímočarý scénář přespříliš. Vzniknout stejné téma jako stejnou televizí produkovaný film s klidně i poloviční délkou, nepochybuji, že ta přemíra detailů z šetření případu by nikomu nechyběla, protože promyšlený závěr je po všech ohledech povedený.

Zase jednou si u McCarthyho připadám jako filmový amatér bez schopnosti pobrat třeba jen polovinu obsahu filmu. Věřím, že se mi podařilo pospojovat veškeré "povrchní" (tedy příběhové) linie i jejich motivace, stejně tak i jakž takž zmapovat vzájemný význam jednotlivých epizod a jejich konverzací. Ale na to, abych se prokousal přes to jednoduché krásné pozlátko a dostal se do hloubky postav, jejich motivací a všech metafor jsem nestačil. Neskutečně rád se o to však znovu a znovu budu pokoušet Spolupráce dvou zkušených kmetů, jednoho neortodoxního vypravěče, a druhého autora vizuálně podmanivých obrazů, se totiž po všech ohledech zúročila, každý do výsledku přispívá svou troškou a díky tomu vznikl tak svěží, neprvoplánový a nejednoznačný thriller, jaký tu nebyl od... mno, jak jinak než od No Country for Old Men.

Jak já doufal, že se na konci filmu objeví spásný nápis "Based on real events." Takhle je to sice hřejivá pohádka o životem nalomených, ale naději a cit stále hledajících lidech, jenže ten příběh o dospívání je až příliš naivní, obzvlášť s ohledem na jeho slzopudný epilog. Jenže přestože je už od začátku prodlouženého víkendu jasné, jak jedině může skončit, Reitmanovi se znovu podařilo dovést herce k prakticky dokonalému dramatickému zážitku.

Nedá se nevypíchnout, že na rozdíl od konkurenčních historických, popř. fantasy seriálů není největším lákadlem Vikingů spletitý příběh plný intrik, ale dobová a hlavně místní atmosféra. Z každého vyšišlaného slova anglicky mluvících nordů, z každé malé rekvizity v autentických osadách, z každé potem nasáklé místnosti i z každé chaotické šarvátky vyloženě sálá duch temného období západní civilizace a všudypřítomný skandinávský chlad. Obsahově odysea Ragnara Lothbroka spíš připomíná jeho rodinnou kroniku - jednoduchý a poměrně předvídatelný děj pluje víceméně přímočaře, nebojí se v čase přeskakovat neobvykle dlouhá období, a ve výsledku tak nenudí, ale ani zvlášť nenadchne. Hlavní je v tomto případě prostě ta mrazivá výprava, perfektní vizuál a mimo jiné i hudbou navozená stylizace. První řada byla v tomto spíš jen náznakem a příslibem do budoucna, na kterém se i přes očividné nadšení tvůrců podepisoval skromný rozpočet, ale její pokračování už je na seriálovém poli naprosto plnohodnotnou hostinou. Toho si očividně autoři byli plně vědomi, stejně jako obtíží spojených s navázáním na takovou lahůdku. Třetí série tak zase přesedlává na nového koně a ve výsledku je i přes nesporné kvality drobným krůčkem zpět, především kvůli už příliš velké roztěkanosti napříč celou sezónou. Tolik oblíbené chladné skandinávské prostředí se vyskytuje prakticky pouze v první polovině, a téměř výhradně v ženské společnosti, i tak je ale návštěva Poutníka asi nejsilnějším zážitkem série, a především nenapodobytelným tripem. Přesto spolu s ní se prolínající linkou v Anglii obsahově poměrně vyšumí do ztracena. Následné dobývání Paříže mrtvým mužem je pak přesně tak velkolepé, jako premisa slibuje, jenže tato kapitola ve výsledku stejně spíš rozehrává novou linku, než aby konečně nějakou uzavřela. V čem však tato sezóna vyniká je náboženský podtext motající hlavu všem jednotlivým hráčům, a z něj vzniklé konflikty. Prázdné pohledy ani šílené řeči nevypadají, jako by se snažily jakkoliv držet reality, nicméně dělají pro mystickou atmosféru první a poslední. Ta dějová překombinovanost je tedy jedinou drobnou vadou na kráse. Vikingové totiž dosud byli jednoduší a efektní. Jinak si je ani nedokážu představit.

Bez účasti Schreibera bych se pravděpodobně nikdy nedonutil tento film zhlédnout, a byla by to docela škoda. Nic nového pod sluncem to sice rozhodně není, ale jako s čistě žánrovou sci-fi vyvražďovačkou s Posledními dny na Marsu snad ani nelze mít problém - nechybí zde totiž napětí ani povedené využití prostředí, a dokonce si to bere i něco z toho mnou opěvovaného nadšení z překonávání hranic neprobádaného smíšeného s úzkostlivostí z naprostého oddělení od jakékoli civilizace, které se tak dobře podařilo zobrazit v Europa Report. Jediná malá výtka se týká toho, že samotné "zombie" nejsou prozkoumány nijak hlouběji, obzvlášť proto, že právě jejich fungování vědci ve skafandrech nejednou nakousli.

Větší slátaninu by člověk pohledal. A to není řeč o samotném sešitém Frankensteinově monstru, které zde vypadá až podezřele normálně. Na tom bych neviděl nic špatného, ostatně samotná Mary Shelley po stvoření svého Promethea nechala vědce něco podobného naznačit (druhý ostavec), jenže se svými lidskými proporcemi nevzbuzuje byť jen špetku zhrození a respektu, kterou by měl. O co jde především je samozřejmě ten šílený příběh, který je na tuto postavu naroubovaný. Ať už samotný konflikt, jeho aktéři, nebo jeho vývoj, něco tak hloupého a zároveň komického se už v bezezbytku vážně míněném filmu dlouho neobjevilo. A rozhodně se nedá říct, že by mi chyběla vůle najít v té plevy klidně i stopové prvky zrna. Už samotné symbolické pojmenování "titulní" postavy Adam mě totiž dokázalo přesvědčit o tom, že autoři šli do tématu s dobrým úmyslem, jenže jedna nebo dvě věty v celém filmu nestačí na to, aby se dal odpustit ten otupující zbytek. Nutno dodat, že ani jako akční film není I, Frankenstein žádná výhra, rozhodně ne ve srovnání s předloňským Lincolnem, a přestože mohla akce určitě dopadnout i hůř, dokážu si představit, že by sestříhané stylové scény fungovaly mnohem lépe v pětiminutovém videoklipu. PS: Doteď nemůžu uvěřit, že o nejdebilnější hlášku roku se postaral zrovna Bill Nighy: "No, it's not possible, you have a soul!"

Jako další čerstvý závan do stále znovu omílaného prostředí druhé světové války připomíná Zlodějka knih zdánlivě třeba Faunův labyrint, oproti němu a většině jemu podobných ale zůstává i přes rámec vypravěče víceméně na povrchu tématu, ve výsledku vlastně neukazuje nic, co by se neobjevilo stokrát dříve. Ne, že by na tom bylo něco špatně. Mimo skvělého obsazení a hudby je to hlavně kvůli té dětinské naivitě hrdinky i celého filmu, kdy je od začátku jasné, jakým směrem se postavy i samotný děj budou vyvíjet, proč jsou celé dvě hodiny více než válečným dramatem příjemným hlazením po duši. Přesto je škoda, že se té z předlohy přejaté postavy vypravěče nepodařilo využít nějak víc, než k otevření a uzavření celého příběhu.

Ani těžce nezvládnutý poměr mezi autentickým sledováním bratrů ve zbrani, ne-až-tak autentickou akcí a naprosto přepáleným klišé a nacionalistickým patosem mě od Lone Survivor neodradil, a nakonec jsem si div nepustil americkou hymnu. S ničím ze zmíněného bych neměl problém jednotlivě, a nějakým způsobem se mi přes časté mhouření očí podařilo přenést i přes tento podivný mišmaš a vlastně si film užívat. Své si na tom jistě nese obsazení, to ale neznamená, že třeba právě povedená, ale nemístná post-rocková hudba pravidelně nenačínala veškeré přešlapy, kterých se Berg dopustil při pokusech o vyvolání emocí, že by ještě povedenější zběsilá akce s neprůstřelnými tuleni v tom reálně se tvářícím prostředí nepůsobila rušivě, a už vůbec ne, že by se dal odpustit jednoznačně černobílý pohled na bojující strany.

Superhrdinové a já, to nikdy nepůjde dohromady. Jinačí pojetí prvního dílu Amazing Spider Mana mělo o něco lepší startovní pozici, než většina jeho konkurentů, a kdyby se ho pokračování více drželo, mohl jsem z kina odcházet spokojený. Tím hlavním esem bylo kromě režiséra civilnější pojetí maskovaného hubeňoura, který zachraňování světa bere jako koníček, a v celku působí jako obyčejný teenager, který dostal nečekaně zábavnou hračku. Tomuto filmu ale přesně takové pojetí z velké části chybí. Spidey se sice stále vesele prohání mezi mrakodrapy, avšak prim hraje povedená (nepochybně právě díky režisérovi), ale zdlouhavá a v kruhu se točící (nepochybně kvůli námětu) romantika a tuctovější epičtější pojetí. Pozitivní dojmy naproti tomu vyvolává ve filmu povedené prolnutí hudební elektroniky a třeskající elektřiny při bitkách s Electrem, které se bohužel tím zbytkem prodere do popředí pouze dvakrát za celou tu přestřelenou stopáž. Jenže když ty třesky a blesky vypadají ve 3D tak dobře! Jen škoda, že samostatně soundtrack naprosto nefunguje. Nakonec tak vlastně hlavně díky těm efektním bitkám nejdu s hodnocením níž, než u předchůdce. A že jsem při scénách s Goblinem skřípal zuby...