erased

Za idiotským českým názvem se překvapivě skrývá příjemná oddychová komedie. Nijak zvlášť sice nevyniká z řady Vaughnových rolí, ale zároveň (snad i díky do tématu očividně zapálenému autorovi) nespadá do nenápaditého průměru současných amerických komedií. A i když si téma vyloženě říká o adaptaci v rámci nějakého nekonečného sitcomu, i na takto omezeném prostoru se z něj podařilo vymáčknout maximum. Delivery Man je plný zarámování hodných hlášek a zároveň netlačí na pilu nucenými vtípky a spíš nutí k úsměvu - pocitově mu prostě bije srdce na správném místě. Co chtít víc?

I přes neutuchající snahu se do tohoto životopisného snímku vžít jsem nepochopil, proč by mnou měl osud kteréhokoli z jeho aktérů pohnout. A kdyby to doslovně neřekla závěrečná scéna, tápal bych doteď. Je tak sice fajn, že Jamesy Boy od malička něco škrábal do sešitu a nakonec se mu podařilo zmoudřením nabourat statistiky chudých trestanců v USA, ale před tím, než se mu podařilo gangsta stereotypům vzepřít, nedokázal vzbudit ani nejmenší sympatie. Pro to a nulovou informační hodnotu stokrát omletého tématu je tento autorský debut naprosto zbytečným biopicem.

Hodnocení vlastně přidávám jen kvůli originálnímu pojetí zprofanovaného tématu, kdy navzdory úvodním titulkům typickým pro další obyčejný zombie film pokračují Returned spíše jako lidské drama. Jenže drama je to neskutečně chladné, a na to, aby dokázalo vyvolat alespoň špetku emocí, by potřebovalo mnohem lepší a sympatičtější herecké obsazení i scénář, který není od první do poslední minuty předem odhadnutelný. Jinak se ale během těch krátkých 100 minut dokázal autor dotknout až překvapivě velkému množství problémů, a přestože žádný není rozvedený tak, jak by si zasloužil, byla by škoda kvůli průměrnému technickému provedení o takto originální příspěvek do žánru přijít.

Já vím, o mrtvých by se mělo jen v dobrém, jenže režisérovi se podařilo natočit tak tuctové osmdesátkové krimi-akční céčko, že nebýt několika známých tváří, neštěkl by po Bad Country jediný pes. A to je ještě tuctovost z mé strany kompliment, takto otřesně napsané dialogy, kvůli tomu naprosto nesympatické a odosobněné postavy, neexistující gradaci a levné a nepovedené využití atraktivního a stále více trendy prostředí amerického jihu by totiž člověk i mezi Seagalovkami pohledal. Chudý rozpočet se nakonec nejvíc podepisuje na akci, protože ani ta přes slušný počet ve filmu vystřelených kulek nedokáže této tragédii dodat jakýkoli náboj. Osobní poznámka: Willem Dafoe v roli drsoně se po Grandhotelu Budapešť už asi nikdy nebude dát brát vážně.

Doslova milionová reklama na Valve. Takže pokud to ještě někomu nedošlo, pokud jste v mládí vysedávali nepřiměřeně dlouho před obrazovkou, díky jedné firmě bořící veškeré hranice a posouvající e-sport kupředu se z právě z VÁS může snadno a rychle stát celebrita a milionář! True story. Obsahově to je vcelku prázdné, a přestože je to jasné jak facka, jak v bonusech tvrdí samotní aktéři, tvůrci přikrášlovali co se jen dalo, ale v té prvotřídní produkci se na to dá až překvapivě dobře dívat i očima, které Dotu doteď spokojeně ignorovaly. Pokoukání je to o to příjemnější díky poslední třetině, kde už se od té velkohubé agitky konečně přejde k soutěži, a předevšm díky pěknému prolínání záběrů na reky před obrazovkami s událostmi ve hře samotné a s povedenými animacemi založenými na tom, co se zrovna v závěrečných kláních dělo. Nemůžu se však ubránit dojmu, že nechat podstatnou část dokumentu mluvit ukrajince, jehož anglická slovní zásoba i celkové myšlenkové pochody začínají a končí u "gg" je blbost.

Tak a je to tady - první film, kde jsem se s Aronofskym nespojil. A nejen to. Oproti jeho předchozím filmům, a vlastně jakýmkoli filmům, které mě alespoň nějakým způsobem zaujaly, jsem u Noeho necítil nic. NIC! Žádné plesání nad citlivostí tvůrce, jako to bylo u Noeho předchůdců. Co je snad stejně špatné, dokonce ani žádné zhrození, jako u tolika špatných filmů. Tyto vizuálně krásné předražené dvě hodiny mě prostě naprosto minuly. Přiznám se, užíval jsem si průlety nad digitální i islandskou krajinou, podivně fantasy-dobrodružnou první polovinu, povedly se i mytologické a 'evoluční' prostřihy Noeho vyprávění, popř. snů. A enti...ehm, andělé! I ta relativní sluníčková (nebo duhová?) myšlenková jednoduchost vyřešení Noeho poslední zkoušky je mi v kontrastu se současným trendem komplikovaných psychologických pochodů ztrápených hrdinů do jisté míry blízká (i když naproti tomu ve svém urputném přibližování se Stvořiteli působí Kainovo plémě až nepřirozeně sympaticky). Jenže celé to není ani ryba, ani rak. Na blockbuster je Noe málo efektní, a minimálně ta krásně zpracovaná digitální zvěř by si pro takové označení zasloužila mnohem větší roli, a zároveň je to tak banální a ve své velkoleposti neosobní, že v tom jednoduše necítím nic, co od mé autorské jedničky čekám. Výsledek tak vypadá, jako by Darren dostal od produkční společnosti píseček, na kterém si mohl dělat, co se mu zachtělo, ale ve své hře na boha zapomněl na svůj nezaměnitelný rukopis. Přes to vše se napodruhé celý film dokázal rozležet, a i přes přetrvávající výtky nemůžu říct, že tím či oním nepobavil. Ale do příště - tudy prostě ne!

Od konce promítání filmu v pražské Lucerně uběhlo dvanáct hodin a z té dokonalé post-rockandrollové-upírsko-gotické litanie se pořád ne a ne vzpamatovat. Svůj podíl na tom má samozřejmě celou noc dokola pouštěný hypnotický soundtrack a výborně zvolené místo promítání... Definitivní povýšení Hiddlestona do role současného sex symbolu #1, neortodoxně krásná Eva, opájení se rudou drogou, undergroundová hudba v zašlém Detroitu, kvanta kulturních odkazů (Aww, little Jack White) i lamentování nad současnou společností, tím vším se Jarmusch trefil přesně do černého a vyhnal tak ve mě na povrch toho dlouho potlačovaného adolescentního hipstera, který by už do konce věků nepotřeboval vidět ani slyšet nic jiného, jak spokojeně se v té melancholii vyžívá. A přestože by se obešel bez humorné části s Avou i žíznivé pasáže zpátky v Tangeru, byl by klidně schopný tuto domýšlivou a snobskou baladu poslouchat i mnohem déle, než ty příjemně se táhnoucí dvě hodiny. "How can you have lived for so long and still not get it. This self-obsession is a waste of living! It could be spent on surviving things, appreciating nature, nurturing kindness, and friendship... And dancing!"

Na první pohled naprosto ulítlý céčkový příběh realitě vzdálenější než příběhy z předaleké galaxie, na ten druhý nebo možná ještě pozdější pravděpodobně ta nejvíce sebeuvědomělá běžící série. Banshee je místo, kde je každej chlap a jeho pohled i hlášky tvrdší než diamant a drsnější než šmirgl a kde by každá správná ženská vyšukala mozek z hlavy i Rosenbergovi (pokud by mu ho před tím z hlavy nevystřelila nebo nevymlátila). Tomu správňáckému ztrápenému antihrdinovi pak dělá povinného sidekicka transsexuál, a to nevinné křoví krvavému běsnění dělá amišská a indiánská komunita. A pokud člověk neví do čeho jde, je první řadu potřeba rozdýchávat. Co pak ale potěší stejně jako každá perfektně natočená akční scéna je to, že jsou všechny vztahy a příběhové linie dopředu jasně promyšlené a tak tvůrci prakticky vůbec nerecyklují ani nenatahují. Efektně se prolínající realita a představy hlavních hrdinů a druhá řada spolu s jednotlivými miniepizodami Banshee Origins jsou tomu vynikajícím důkazem, který mě donutil zvýšit hodnocení na plný počet. Díl od dílu se měnící, v současnosti bezkonkurenčně nejlepší seriálové titulky jsou už jen třešničkou na dortu. Banshee je prostě macho akční zábava dotažená ad absurdum a jako taková se nedá nemilovat.

'Ohni se mnou pojď' je přes nadměrná očekávání poměrně zbytečným rozloučením s předčasně ukončeným seriálem. Ten totiž těžil právě z tajemnosti všeho, co se před jeho úvodem událo. Když zde Lynch tuto roušku tajemna zdvihne, polovina kouzla celého případu Laury Palmerové se vytrácí. Své momenty má samozřejmě také, a přestože jde občas až příliš daleko, minimálně scéna v klubu Roadhouse se může bez problému zařadit vedle toho nejlepšího, s čím přišla samotná série. Ty ale ani spolu s drobným cameo agenta Coopera a malou rolí mladičkého Kiefera Sutherlanda na nic více než průměr nestačí.

David Lynch s Městečkem Twin Peaks bez nejmenších pochyb předběhl dobu. Už jen tu premisu využití délky seriálu k rozvíjení jednoho příběhu a osudů jeho jednotlivých aktérů začaly seriály ve velkém využívat až bezmála 15 let po tomto fenoménu. To, že šel dál a vytvořil nenapodobitelný kult mísící (ne)obyčejná rodinná a maloměstská dramata, specifický vtip, napínavou detektivní zápletku, unikátní atmosféru prostředí a v neposlední řadě i mysteriózní prvky, jeho dílu právem přineslo označení kultu. Bohužel pro mě, kultu, se kterým jsem zápasil častěji, než je záhodno. Ani s přibývajícími epizodami jsem těm nesympatickým a přehrávajícím obyvatelům městečka, stejně jako hudbě a zmíněnému vtipu, nedokázal přijít na chuť. A tak mě vyloženě rušily od samotného případu vraždy Laury Palmerové, který by mi zároveň s pomalým rozkrýváním tajemství okolních lesů stačil k naprosté spokojenosti. Není se tak čemu divit, že se po jeho nečekaně rychlém vyřešení seriál v očích tolika tehdejších diváků propadl. Ruku v ruce s následující šachovou hrou Windoma Earlea už jde totiž kvalita hodně dolů, a to i přesto, že někde na pozadí toho všeho jdou jasně vidět Lynchem od začátku pevně vytyčené dějové linie, ve kterých do sebe jednotlivé motivy beze zbytku perfektně zapadají. S Twin Peaks jsem tak měl v průběhu těch dlouhých 30 dílů své problémy, a rozhodně jich nebylo málo, ale díky Bobovi, naprosto dokonalému poslednímu dílu a totomu, jak unikátní výtvor to ve všem zmíněném a mnohém dalším je, si nakonec to bezvýhradní uznání zaslouží. A i kdyby nic jiného, na tento výlet do Lynchovy a Frostovy fantazie v životě nezapomenu.