erased

Nevím, co je to za módu, točit inteligentně se tvářící blockbustery s nulovou invencí. V Now You See Me se ale nejspíš tento skoro-žánr dostal na pomyslný vrchol. Přestože je ten film tupej a dlouhej jak verbalovo poleno, stejně nenudí tak, jak by jeden čekal. Ale popořadě: ústřední postavy kouzelníků jsou ze tří čtvrtin nudné, bohudík tedy aspoň za hláškujícího Woodyho. Ostatní nejsou vyloženě nesympatičtí, ale nic extra taky ne, a to u lidí, kteří mají být kouzelnickým fenoménem jednoduše nestačí. Pak je tu sice vždy sympatický, ale tentokrát i dost často otravný Mark Ruffalo a jeho laškování s Francií - tady byl snad jediný problém, že kradl příliš pozornosti pro sebe, zatímco nenechával dost prostoru právě pro kouzelnou čtveřici. Nakonec nevyužitý Michael Caine, ale budiž. Cokoli včetně Kirsten Stewart je totiž pohlazení po duši vedle toho, co tady předváděl Morgan Freeman. Kdykoli se tato nová superosobnost americké brakové komedie objeví na scéně, naprosto ničí jak všechnu dobrou pověst, kterou si za svá úspěšná léta poctivě vybojoval, tak i tento film. Ani bych se nedivil, kdyby po přečtení scénáře odmítl svůj tučný honorář a spokojil se pouze s pihovatou odměnou, protože během té únavně dlouhé stopáže se mu na tvářích musela vytvořit nejméně první pihová galaxie (znalci South Parku vědí, neznalci jistě chápou, že se jedná o nejstereotypnější roli v historii a ti kdo nechápou už pravděpodobně byli dávno do nové Pihové dráhy stáhnuti). Co se příběhu týče, je to jeden podvod na diváka za druhým, což sice v kontextu iluzionistů dává smysl, ale ani to nic nemění na tom, že i scénáristé heist movie by měli být drženi jakž takž na uzdě a nepřicházet každých pět minut s alespoň jedním WTF momentem. Přesto všechno ten film ale jakž takž funguje. Skončit sice o střízlivou půlhodinku dřív, mohl dopadnout i líp, jenže ani takhle nenudí. Já ho ale přesto nemůžu tak trochu ne-nenávidět, protože přece nejde mít rád film, který od diváků předpokládá IQ klonované opice a přitom se tváří jako velkolepá promyšlená show. Zlatý Incredible Burt Wonderstone...

Je to tak, pod efektním vizuálem se toho moc hledat nedá. Stylové to prostě je, o tom žádná, ale TRON není žádná novinka na trhu a velká většina designových prvků už je na světě léta, těžko z nich tedy může být kdo nadšený. Sem tam se povedou i akční scény, jenže mezery mezi nimi by unudily i mrtvolu a extra odolné musí dodělat naprosto ploché a většinou vtipné neherectví obou Flynnů. Ten příběh je totiž tak špatný, až je k pláči. Hraje si na to, jak celý TRON dává smysl, všechno má svou roli a pravidla, a kdyby takový opravdu byl, mohl být vedle něj Matrix v opici vymyšlená pohádka. Jenže on takový není a místo promyšleného vyprávění na sebe vrší desítky prvků, všechny nechá sáhodlouze okecat ústřední dvojicí a ve výsledku pořád nedává ani zbla smysl. K vzteku. No a nakonec největší rána: nezlobte se na mě, ale i když je jakkoli dobrá, od hudby mých oblíbených Daft Punk jsem fakt čekal víc než další generický orchestrální soundtrack s elektro a retro záblesky. Přesto se pod průměrné hodnocení jít nedá, ta akce byla parádní i ve 2D na malém monitoru a každý záběr na Olivii Wilde by se dal zarámovat (a Kosinski si toho byl očividně vědom a tak cpe jeden takový záběr vedle druhého i když samotná Quorra má v příběhu nulovou roli).

Krvavá úchylárna přesně podle očekávání, přitom se naštěstí drží tak akorát na hranici mezi céčkovou blbostí a povedenou záležitostí guilty pleasure. Vyzdvihnout si zaslouží parádní úvodní scéna, naprosto dokonale zpracované úvodní titulky, zatraceně sexy Mařenka, ostré hlášky i závěrečná čarodějnická přehlídka za roztančených tónů kulometu. Hluché chvilky mezi povedenými akčními scénami a chvílemi příliš vážně pojatý příběh sice zamrzí, ale ta hodinka a půl odsýpá jako u málokterých podobně prvoplánově šílených záležitostí, takto totiž překonává i mé dosavadní oblíbence - Andersonovy Tři mušketýry. K dokonalosti už mi do příštího zhlédnutí bude chybět jen český dabing, akční hrdinové s badass jmény Jeníček a Mařenka musí už z tak absurdní hovadiny udělat jedinečnej zážitek.

Pokračování rebootu po všech ohledech. Vizuálních efektů je víc, akce jakbysmet a hlášky taky dostaly nemalý doping. Jenže pod tím vším pořád pořád nic víc, než jednoduchý blockbuster. Příběh je kupodivu dobrý a i ten patos se jakž takž daří ukočírovat, jenže jeho průběh je znovu tak nelogický a samoúčelný, že mimo úvodní sekvenci snad ani nemůže nadchnout. I ten Cumberbatchův Khan se zdá být po hříchu nevyužitý, protože si Abrams konečně dal práci s lepší prezentací posádky Enterprise. Což je vlastně dobře, ale jak často se poštěstí mít na palubě někoho, kdo během svého prvního záběru dá bez problému zapomenout na i tak dost charismatickou stálou posádku?

Vizuální pozlátko, které mě stejně jako původní seriál naprosto minulo. I přes špičkové efekty a vcelku sympatické postavičky tomu totiž něco chybělo. Od velkolepé pocty dávno mrtvé space opeře bych čekal něco víc, než od sériového letního blockbusteru plného efektní akce, hlášek a lejzrů, ehm fejzrů. Abrams se bohužel držel klasických postupů a jediné, čím připomíná původní kult jsou kvanta referencí a náznaků. Novému Star Treku tak chybí jakákoli klíčová osobitost kromě původního designu technologií a oblečení, které jsou právě tím jediným, co by po téměř padesáti letech existence nutně potřebovalo obměnit. Obzvlášť to zamrzí, když tomu lišáckým vytvořením alternativní dimenze vytváří prostor. Trestuhodný se zdá být i scénář, který je sice téměř od začátku našlápnutý akcí, ale téměř nedává možnost seznámit se důkladně s novými postavami a jakékoli přiblížení se děje pomocí několika málo štěků za běhu. Zůstávají tedy přes své charisma víceméně nevyužité a to je vcelku škoda, kromě otřesně přehrávající dvojice Karla Urbana a Simona Pegga, obyčejně mých oblíbenců, totiž mají potenciál. Nakonec je u takto jednoduchého filmu stejně nejdůležitější, jak baví, a i když mu podráží nohy nelogický scénář, toto se mu daří poměrně dobře.

Tísnivý film jak tématem, tak zpracováním. Je tak jednoduché uvěřit a těžké vyvrátit. Uvěřil bych v takové situaci já? Dokázal bych stát po boku? A dokázal bych si zachovat hrdost, kdybych se ve stejné situaci octl sám? Na to chlapské přátelství se tu sice příliš velký důraz neklade, ale i tak dokáže Hon znejistit. To hlavní téma absurdně vyhrocených následků jedné malé lži v maloměstském prostředí je ještě o to silnější. A i díky naprosto bezkonkurenčnímu Madsovi je toto film, který asi bude stejně aktuální a bezprostřední i za desítky let.

1. řada: **** Dlouho jsem tomuto seriálovému hitu odolával, ale nakonec jsem i já zvrácenému charismatu hlavního hrdiny podlehl. Po úvodních dvanácti dílech se ze mě sice nestal kdovíjaký fanoušek a od závislosti mám taky daleko, s klidem však můžu uznat, že má své kvality. Co mě zamrzelo je, že přes originální téma jede v zajetých kolejích amerických seriálů, a tak jsem se hned ze začátku rozloučil s jakýmikoli šoky a příběhovými zvraty. Přitom závěrem mohlo vzniknout to nejšílenější a nejúchylnější seriálové peklo pod sluncem. Škoda, takto zůstalo jen příliš předvídatelné a obyčejné rozuzlení s báječným rozloučením, přesto autora knižní předlohy chápu. Kdy jsem si naopak užíval jako nikdy dřív bylo ve scénách s falešným vrahem. Sam "Starkiller" Witwer je charismatem i výstupem bezkonkurenční a nebýt pouze epizodní postavou, snad by se ze mě i další fanboy stal. 2. řada: *** Pubertální Dexter hledající vlastní já a řešící rodinné a přátelské vztahy? Nevím jestli prvních 7 epizod byl od tvůrců nějaký kanadský žert, zkouška trpělivosti nebo kdovíco, ale pokud by se z této hrůzy seriál nevzpamatoval, neváhal bych snad ani nad odpadem. Jediné klady se dají přičíst čas od času příjemně černému humoru, sexy postavě a přízvuku Lily, připodobňování k superhrdinovi a nechtěné podobnosti s O.C. Osmým dílem se ale situace obrátila o 180° a kvalita často překonala i nejlepší momenty první řady. Lehce sice zamrzel poslední díl, přesto závěr hodnocení této rozporuplné série zachránil. 3. řada: ***** Dex se změnil. K lepšímu. Konečně je přátelský, zamilovaný, normální... Prostě chladný, dokonale vypočítavý psychopat. Tam kde ve druhé sérii šla první polovina z trapasu do trapasu jsem se u zdejšího mixu sebeironie a černo-černého humoru mohl umlátit. Na druhou stranu u klasického, zato k dokonalosti dohnaného napínavého konce jsem s nehty zarytými do křesla s chutí žral jeden díl za druhým. Nadšení přetrvává, nemám jedinou výtku a tak nezbývá než doufat, že tvůrci nevyčerpali nápady a vysoko nastavenou laťku s přibývajícími díly neshodí. 4. řada: **** Naprosté nadšení se sice nekoná, ale stěžovat si taky není na co. Právě Dexterovo hraní na několik stran najednou udržuje všechny zápletky zajímavé. Některé samozřejmě méně než jiné, především jeho nový sok je bezkonkurenční, přesto všechny do příběhu pasují a hlavně baví. Na konec jsem si chtěl nechat perfektní záběr, po kterém mi doslova spadla čelist, bohužel nadšení z něj poměrně rychle vyprchalo a já se proto musím spokojit "jen" s pozitivními dojmy. Další série už jdou kvalitou jenom níž. V každé se najde ještě několik světlých momentů, ale od té doby, co se hlavní postava vzdala svého, málem kultovního "Tonight's the night..." monologu už to není ono. Dexter se k mé nevoli v kruhu svých přátel a známých nepřirozeným skokem posunul z role podivína do sebevědomého frajera a od té doby se vyvíjí v kruzích a stále znovu řeší stejné problémy a pořád se ne a ne posunout. V tuto chvíli se pro mě tedy stává hlavní postavou Debra, protože Jennifer Carpenter je jako jediná věrná své roli a zároveň je schopná a přesvědčivá herečka. Teprve v 7. sérii, kdy už jsou karty díky Deb a Hannah alespoň trochu rozdané k nějaké té změně se seriál začne vracet do dávno ztracených kvalit. Naopak s rozlučkovou 8. řadou přichází jedno zakopnutí za druhým. Od začátku působí, jako by se tvůrci snažili vecpat vršením a mícháním dalších a dalších dílčích zápletek všechny nevyužité nápady, jenže se tím naprosto hroutí jakákoli logika postav a jejich dosavadního vývoje. Jestliže mě u Game of Thrones vytáčelo sledování kvanta zbytečných vedlejších zápletek a příběhů, které se spolu s mizejícími a umírajícími postavami vytrácejí do prázdna, zde je neustálé opakování stejných problémů snad ještě víc na škodu. Návrat Hannah v polovině už tak vyznívá jako zoufalý pokus scénáristů o smír a z apologetického tónu už se do konce seriál nevyhrabe. Jen ten dvojitý konec, kdy předposlední epizoda představuje happy-end a ta poslední teprve ten opravdový konec, naštěstí nakonec funguje dobře a jako rozloučení se s jednou z největších současných seriálových událostí i důstojně. Třetí řada však svým kontroverzním zpracováním zůstává nepřekonána.

První řada začne, probíhá i končí naprosto brilantně. Od úvodního monologu Willa McAvoye (rád a snadno jsem zapomněl, že se tak herec nejmenuje, protože v mých očích Jeff Daniels naprosto přebral jeho osobnost) si mě zprávaři z ACN naprosto získali. Poprvé se jim totiž při mluvení o americké politice podařilo ve mě místo ušklíbání nad hrdými řečmi/pozérským nadáváním probudit něco jako zájem o tematiku, a zároveň mě pohltily charismatické postavy i jejich typicky telenoveloidní vztahy (no a co!). Zprávy ACN jsou totiž přesně ty, na které bych se rád díval. Proto mě trochu zamrzelo, že seriál není postavený ani inspirovaný skutečnými událostmi. Ale co, představa kvalitní televize je asi moc utopická. Jenže pak přišla druhá řada a s ní překomplikovaná a kompletně smyšlená zápletka a zároveň tvůrci začali ty typické situace s kulometnými dialogy vyhánět do extrému, ve kterém překročili tu hranici uvěřitelnosti. To bohužel kazí to typicky trefné rýpání do amerických konzervativců, při kterých můj oblíbený anchorman jenom září. Jenže hřejivý konec druhé řady i tyto rozporuplné dojmy zpraví a připraví na bezkonkurenční nálož všeho, co je na tomhle unikátním seriálu tak dobré, tedy na třetí sérii. Ta si bere to nejlepší z obou předchozích sérií, dokonce i tu krapet za vlasy přitaženou zápletku dokáže dobře odvyprávět. Co je ale nejlepší, spolu se slzopudným rozloučením se obloukem vrátí k úvodu a k původním jednoduchým motivacím postav, a s písní na rtech dopřeje všem těm novinářským donquichotům tak sladký konec, že snad ani nejde jakékoli občasné zakolísání kvalit, stejně jako závěrečné odtržení od reality, neodpustit. Takhle totiž zbývají jen vzpomínky na tu asi nejsympatičtější bandu přechytračelých, elitistických, arogantních a naivních bláznů, která se na televizních obrazovkách objevila.

Todd Phillips jako tvůrce konečně dospěl a s ním i jeho Hangover. Kde první díl přišel s originálním pojetím ujeté komedie a druhý ho částečně kopíroval s tím, že víc tlačil na pilu, Part III hraje úplně na jinou notu a vlastně ani není tolik komedie. Tam, kde je, už konečně naplno využívá svých dvou es Alana a Chowa, a co je důležitější, ani jeden z nich už nepůsobí trapně, což je u druhého zmíněného sám o sobě takový malý zázrak. Zamrzí sice, že Phil a Stu už tolik místa nedostanou, ale na svém prostoru díky tomu září o to víc. Taky je trochu škoda, že je čekání na kocovinu v závěrečné části skoro marné (i když to pomrknutí v titulcích je naprosto bez chyby), a tradiční téma pátrání po ztracených vzpomínkách nahrazuje dost špatně vykonstruované pátrání po Chowově zlatě. Vážnější pojetí s občasným návratem k tradičním šílenostem konečně ale zase přináší něco svěžího. Jedno s druhým tady k sobě prostě zapadá a lepší a důstojnější rozloučení s komediální sérií si představit nedokážu.

Rád bych začal tím, co je na Oblivion dobré. Problém je, že na něm skoro nic dobrého není. Dobrá není stokrát viděná (cituji) "zajímavá" zápletka, jejíž průběh se dá s naprostou přesností předpovědět po první půlhodině, čímž odpadá jakékoli napětí a vlastně i zábava. Dobrá není ta (znovu cituji) "precizně vystavěná" kompozice záběrů na stále stejný výraz Toma Cruise, jenž tvoří 99% celého filmu (tedy alespoň po první hodině, kdy je obraz to jediné, co se dá otupěle sledovat). Dobře nakonec nefunguje ani vizuální stránka, která je sice nádherná, ale ta bezostyšná pompa, se kterou je to drahé, ale úplně prázdné a odosobněné pozlátko prezentováno, podráží nohy i těm možným shovívavým sympatiím, které si v poslední době u mnohých získala nízkorozpočtová sci-fi jako Looper nebo Book of Eli. Ano, graficky jsou ty výhledy na post-apokalyptickou krajinu a krásně designovaná udělátka i kostýmy super. Jenže když se v té vší nádheře prohání vedle všudypřítomného Cruise ještě otřesnější Olga Kurylenko a Morgan Freeman obsazený do pro něj tak typické role, až z ní každé jeho slovo působí jako sebeparodie, nejde jinak než litovat ztráty času a promarněného potenciálu.