erased

Přestože nejsem žádným fanouškem sportovně laděných videí, už trailer na Into the Mind si mě získal parádní kombinací nádherných záběrů a povedené hudby. To, co pak dokázal samotný film ve svých třinácti kapitolách o překonávání hranic a učení se pokoře už se těžko popisuje slovy. Díky prvotřídní technické kvalitě by dokázal bez problémů stát i na samotných záběrech přírody zabírající krásy od mořských vln, přes mravenčí upravené sjezdovky až po vysokohorské planiny a čarokrásné vrcholky hor. Samotné sjezdy ale nejsou jenom akčním zpestřením, naopak se mi poprvé stalo, že se mi podařilo vžít se do pocitů vystupujících borců, a právě o těch pocitech Into the Mind je. A i díky hudbě se stal po Domově druhým nejkrásnějším filmem, který jsem viděl.

Nesmyslný, ale lákavý a originální námět je naproti očekáváním využitý naplno. Vlastně ho film ždíme až do poslední kapky, a to nemusí být úplně dobře. Výborné pasáže, jako je sledování rozverných čističů na bezpečnostních kamerách, tak střídá nudná představovačka a povinné pobíhání po tmavém domě, to vše plné těch nejtupějších klišé. Jenže mimo tyto momenty dokáže to, co se tváří jako tuctový horor střídavě vypadat skoro jako zábavná kombinace White House Down a Funny Games. Proto se mi zdá, že si takový námět zasloužil spíš půlhodinový kraťas, než téměř áčkově obsazený celovečerák. Naštěstí aspoň s neobvykle krátkou stopáží snad ani nemůže stihnout nudit. Snad jen ten idealistický konec bych oželel. "It is time for you to quiet down, Mary, and let us do our duty as Americans."

S ohledem na téma se přímo vybízí srovnání s letošním Mud. Na rozdíl od Nicholsova nesentimentálního návratu do klukovských let se ale zdá, jako by Kings of Summer byl naivním výletem klučiny do emocionálního světa dospělých. A postavy tomu odpovídají, tak jednoduché archetypální postavy bez vývoje by totiž člověk pohledal. S tím by ani nemuselo být nic špatně, jenže by se k tomu museli vybrat představitelé odpovídajícího věku, ne prváci na střední, kterým jsem stavění bunkru a lítání po lese s meči ani na vteřinu nevěřil. Ale vem to čert, bez srovnávání, přemýšlení a snahy pod tím vším něco najít (hlavně logiku nebo uvěřitelnost), to pozlátko pro oči i uši docela funguje a odsýpá.

Dannymu očividně omezující příprava stoprocentně family-friendly zahájení Olympijských her prospěla, protože se po mělkých 127 hodinách a Milionáři z chatrče zase vrátil do formy. A ne do ledajaké, přestože je kromě videoklipového stylu úplně jiný, Trance nemá kvalitou daleko ani od jeho kultovního Trainspottingu. Vedle letošních Side Effects je to totiž přesně ten thriller, ve kterém je při rozplétání komplikované zápletky zábava sledovat své vlastní proměňující se vnímání hlavních postav, stejně jako přemýšlet a mylně předvídat jejich pohnutky a další vývoj příběhu. Oproti málem Hitchcockovským Vedlejším účinkům však Dannyho režie zaručuje od začátku do konce neochabující tempo. A tempo rozhodně nebrzdí ani bombastický soundtrack, ať už film doprovází zpívané písně nebo originální tvorba Ricka Smithe. Samozřejmě jde pořád především o efekt, ale dokud stále se proměňující významy jednotlivých scén drží pohromadě, a dokonce pod tím vším tiše pluje i nějaká ta inteligentní myšlenka o vlastní identitě, jsem ochotný tu samoúčelnost žrát i s navijákem. Na zmíněný Trainspotting tak Trance vlastně ztrácí jen tím, že se dobrovolně vzdává sympatických postav. Jedinou opravdovou výtkou proto je, že v roli Simona není obsazený původně zamýšlený Fassbender, avšak postava Jamese McAvoye, stejně jako oba další ústřední charaktery žádné sympatie ani nepotřebují a přesto svým charismatem film bez problémů utáhnou. "To be yourself, you need to constantly remember yourself.’

Kdyby mi někdo někdy řekl, že se Stallone, který ze sebe obyčejně není schopný vycedit nic komplikovanějšího než jednoduché věty (a pokud ano, i rodilí mluvčí potřebují k porozumění titulky), ve 21. století se sedmdesátkou na krku stane noirovým hrdinou par excellence, myslel bych si, že se zbláznil. Bullet to the Head ale do toho přímočarého akčně béčkového příběhu o pomstě nabručeného, ale dobráckého zabijáka míchá neo-noirovou stylovost tak dobře, že bych se ho nebál považovat za akční film roku. Akce je totiž zase po dlouhé době přehledná a díky tomu se ten přehršel krve, kulek a hlášek dá konečně bez problémů stíhat. To vše navíc doplňuje Jason Momoa jako naprosto dokonalý záporák. Není co víc si od akčního filmu přát.

Nebýt té úvodní hodiny keců a příprav na závěrečnou akci, snad to mohl být návrat na akční trůn. Jenže na Konečnou přece nikdo nečekal kvůli stokrát viděnému úvodnímu heistu, který akorát dělá z jinak výborného F. Whitakera idiota. Ani na těch jeho pár stylových pokračování, jakkoli se na tu Korvetu dívá dobře. Ani na kraťoučkou noční přestřelku. Proto bych nakonec byl kupodivu radši za více Knoxvilla, kterého obyčejně sice rád nemám, ale je to on, kdo tu nudu jako jediný dokáže na chvíli zahnat. To se totiž nedaří ani Arniemu. Jeho drsný šerif ze střední Evropy exceluje jen v závěrečné nonstop dvacetiminutové akci. Ta je přesně tak kulervoucí, jak se snažil prezentovat celý film. Jenže to by jí nesměla předcházet ta úvodní hodina keců.

Spíš bizarní rodinné drama s tíživou deštivou atmosférou, než horor. To je na jednu stranu dobře, mimo závěrečných minut se vyhýbá klišé, ani se totiž nesnaží za každou cenu šokovat co nejkrvavějšími scénami, a místo toho vcelku dobře pracuje se všemi postavami. Na druhou stranu se scénář příliš opírá o atmosféru, která sice chvílemi funguje, ale ne dost silně na to, aby film nějak výrazněji bavil. Naštěstí však vyloženě nenudí a ve svém pomalém tempu pomalu odsýpá až k sexy konci.

Tak přece mě dokázal i Snyder zklamat. Man of Steel rozhodně není špatný, ale po jeho předchozích filmech, s přihlédnutím k tématu především po Watchmen, nemůže být fanoušek tohoto chytrého boha efektní akce zklamaný. Začíná se totiž zdát, že je víc než cokoli jiného expertem přes adaptace. A zrovna Superman by tolik potřeboval tu pupeční šňůru s komiksem přestřihnout. Těch pomrknutí a klišé, která dokonale kazí snahu navodit dojem nějaké té reality a rozpolcenosti, bylo jednoduše příliš. Výhry nesmrtelných superhrdinů už se dnes přece nemůžou obejít bez osobních ztrát nebo jo? A Kal-El měl málem čas i na zachraňování štěňátek. Ale vem to čert, zklamání je relativní, protože ten film stejně funguje. Překvapivě dobří Costner i Crowe totiž mačkají emoce přesně tam, kde se o to film snaží. Vedle nich Michael Shannon sice není bezkonkurenční, minimálně herecky se potenciálem vyrovná i Jokerovi, ale film rozhodně nestahuje, naopak. No a samozřejmě hlavně ta akce. Na tu velkolepou destrukci se ani přes rozvleklost nedá vynadívat, ještě lepší pěstní souboje pak táhnou film na aktuální akční vrchol. Jenže pocit zklamání někde vespod pořád vrtá. Třeba se Man of Steel dočká podobné trilogie jako Temný rytíř a mezi hloupoučkým úvodem a patetickým závěrem vznikne přesně ten film, který si na hloubku nebude jenom hrát. A třeba ne.

Člověk se ani nenaděje a na dveře zase klepe Oscarová sezóna. Breathe In do ní perfektně zapadá jako již mnohokrát viděné malé lidské drama s lehce vykonstruovanou, ale stále uvěřitelnou zápletkou, parádními hereckými výkony a dokonalou prací s obrazem a zvukem. Tempo pak v celém filmu ustupuje zadumané náladě, mnoho scén si vystačí s minimem slov a k tomu všemu hraje krásná hudba. I mezi ústřední dvojicí to od prvního momentu jiskří a jak Guy Pearce, tak i Felicity Jones jsou dost charismatičtí na to, aby jim bylo až příliš jednoduché odpustit to, jak si šlapou po štěstí. Vůbec bych se sice nezlobil za obsáhlejší závěr, nicméně už samotné jméno filmu napovídá, že tady jde víc o ten dlouhý, ale přesto svižně ubíhající nádech před skokem, než o srdceryvný dopad.

Překvapivě kvalitní návrat pitvořícího se Deppa k filmovým kvalitám prvního dílu Pirátů. Lone Ranger funguje, a to i přes zbytečnou roztahanost, kdy zhruba v polovině filmu příběh překvapivě neskončí, ale teprve se rozjede. Verbinski v něm kombinuje romantiku naivního divokého západu jako vystřiženého z Mayovek, víceméně fungující disneyovský humor, zábavnou a efektní akci a překvapivě i tragickou vážnost historického problému. Bohužel ani jedno nefunguje perfektně a dohromady tvoří docela nevyvážený mišmaš, který chvíli baví, chvíli dojímá a chvíli nudí. Proto jsem byl celý film rozhodnutý hodnotit jen čestným průměrem. Za povedenou hudbu (i když vůbec bych se nezlobil, kdyby na ní pracoval původně lanařený Jack White) a ty kouzelně dojemné závěrečné titulky ale moc rád přidám.