Tsuki

Pocta herectví. Film ve mě vyvolal obrovský pocit radosti z umění - jakoby mě samotné jeho zhlédnutí doslova nabilo energií. Mám za to, že je to především hereckými výkony dvou hlavních představitelů, na které byla skutečně radost pohledět. Navíc film jako celek byl hezky vystavěný, nápaditý, vtipný, a zároveň citlivě zasazený do období války. Tady moje chvála naopak patří Mitanimu Kóki, který má celý tenhle příběh a scénář na svědomí. Stálo by za to vidět tohle dílo i v původním divadelním provedení. (Viděno v rámci Eigasaie 2017.) ~(4,5★)~

Dětský svět malé Kokko sice může na první pohled působit až moc bizarně, ale ostatně - kdo má právo říkat, jak má vůbec takový dětský svět vypadat? :) Mně tenhle druh vnímavosti a představivosti naopak k excentrické osmileté holčičce dokonale sedl. A především se mi líbila její proměna v průběhu filmu, kdy se svérázným způsobem snaží o větší pochopení a empatii vůči svému okolí. Film plný dětské fantazie a zvláštní atmosféry v horkých dnech jednoho japonského léta, navíc nepostrádající vtip ani určitou dojemnost. Co víc si od takového filmu přát... (Viděno v rámci Eigasaie 2017.) P.S.: Mana-chan nepřestává okouzlovat svým hereckým uměním. Snad ji i do budoucna čeká úspěšná kariéra. ~(4,3★)~

Svět rakugo s velkou nadsázkou a smyslem pro humor. Byl to příjemný film plný veselých i smutných emocí, zkrátka takový snímek ze života, což je ostatně žánr, který Japoncům jde. Jen je podle mého názoru škoda, že na to, že se to celé točilo okolo lidí, kteří se věnují japonskému umění vyprávěčství (=rakugo), tak tam z toho skutečného vyprávění nebylo ukázáno víc. Stačila by aspoň jedna plná scéna celého vyprávění a byla bych spokojená. Pochopila jsem, že to asi nebyl záměr, a že spíš šlo o ty postavy a jejich život, ale i tak to tam trošku chybělo. V tomhle ohledu se mi víc líbil film Sheberedomo, shaberedomo se stejnou tématikou, který jsem před lety měla šanci zhlédnout. Jako ukázku rakugo bych ho určitě doporučila více než tento, a to přestože v tomhle filmu údajně hraje větší množství skutečných japonských vyprávěčů rakugo, takže by to mělo být autentičtější. (Viděno v rámci Eigasaie 2017.)~(3,7★)~

Nebylo to vůbec špatné. Stejně jako u jedničky mám za to, že v rámci toho, jaký brak je předloha, se podařilo to zfilmovat jak nejlépe to vůbec jde. Jasně, postava Any mě stále rozčiluje svou pitomostí, ale upřímně řečeno, v knize působí jako ještě větší blbka, jelikož tam doslova můžeme číst její myšlenky, včetně stále se opakujícího "holy cow" a "inner goddess" (četla jsem v angličtině). Ve filmu je tedy o něco snesitelnější. Jediná skutečně nepovedená scéna ve filmu byla podle mého názoru ta rádoby napínavá situace s pádem vrtulníku, kdy celá rodina čeká na zprávy, jestli je Grey naživu a on se (spoiler!) jako by se nechumelilo najednou obejví ve dvěřích se slovy, že jako sorry, ale nemohl dát vědět, protože se mu vybil mobil. To bylo snad ještě stupidnější než popis v knize. Jinak ale musím uznat, že téměř vše se v rámci možností podařilo zfilmovat co nejlépe, s důrazem na vizuál, který je samozřejmě u takového filmu důležitý. Takže celý film se minimálně může zařadit mezi spoustu a spoustu dalších filmů průměrné kvality, aniž bychom zbytečně dělali velké haló z toho, o čem ten příběh je. Já na to šla v podstatě jen pro legraci a nic jsem od toho nečekala, vzhledem k tomu, že vím, jaká je kniha, ale výsledek byl překvapivě fajn. Když člověk přistoupí na to, že příběh je zkrátka jen taková nereálná kravina s důrazem na smyslnost a erotiku, tak si to podle mě může i docela užít. Já si třeba užila sledování krásného spodního prádla :-D Jediné, co mě oproti prvnímu dílu trošku zklamalo, je hudba. V jedničce mě celkově zaujal soundtrack, tady už ale chytlavé hudby a písniček nějak ubylo, přestože hudbu stále skládá Danny Elfman a podíleli se na tom i interpreti jako Taylor Swift. ~(3,4★)~

Seriál začal hodně slibně. U novějších japonských seriálů mi v poslední době chyběl ten spád, zajímavá dějová linka s romantickou zápletkou, vtipné a trhlé scény.... no a světe div se, tenhle seriál to nepostrádal a na okamžik jsem zažila to nadšení z nového seriálu, které jsem dříve mívala u některých doramat staršího ročníku. Užívala jsem si ty zvraty, kdy se některá z postav najednou zachová nečekaně, a divák přemýšlí, co za tím vězí (podobné dějové linky v Japonsku často nabízí některé komiksové příběhy, podle kterých bývají natočeny seriály nebo filmy - což je ostatně případ i tohoto seriálu). Zkrátka, věřila jsem, že se konečně po dlouhé době nějaký seriál skutečně povedl. Nemluvě o tom, že v něm hraje jeden z mých oblíbenců, Yamapi... Bohužel však po několika dílech přišlo zklamání. Zhruba v polovině totiž celý příběh úplně ztratil dech, romantická linka ustrnula na mrtvém bodě, kdy se už nedělo nic zajímavého (nemluvě o tom, že mi nešlo do hlavy, kdy přesně Džunko Hošikawovi propadla), a jedinou problematickou zápletku měl zajišťovat mladší bratr Hošikawy, který ale nepůsobil ve svých záměrech ani za mák uvěřitelně. Začalo to být nudné. Postavy rázem ztratily na zajímavosti a závěrečný zvrat v chování Hošikawy působil spíš hloupě, než aby vytvořil vyhrocenou a poutavou atmosféru. Vztah dvou hlavních postav navíc postrádal skutečnou chemii a přestal mě úplně zajímat, což je samozřejmě u romantického seriálu kámen úrazu. Škoda, že se seriál neodvíjel trochu jinak a neudržel si to napětí. ~(3,3★)~

Nebýt toho, že jsem neměla po ruce Shakespearovu hru samotnou a nutně jsem potřebovala znát příběh, nejspíš bych se na tenhle film nepodívala. I teď po zhlédnutí musím říct, že to bylo na můj vkus úmorně dlouhé. Na druhou stranu tam však velmi vyčníval samotný Laurence Olivier a jeho výkon v hlavní roli, což celý film neuvěřitelně pozvedávalo. Postava Richarda a její ztvárnění - to samo o sobě zasluhuje vyšší hodnocení. Věděla jsem, že Richard je jedna ze Shakespearových ryze záporných postav, ale Olivierovi se charakter té postavy podařil dotáhnout tak vysoko, že skutečně působil naprosto nenáviděníhodně a uvěřitelně zároveň. Zkrátka dokonale bezpáteřný a vypočítavý hajzl lačnící po moci. Ostatní ve filmu téměř nestojí za řeč. ~(3,8★)~

Ryzí, syrové drama s hutnou atmosférou a velice realisticky působícími postavami. Film je sympatický právě svou syrovostí, protože působí jako skutečný příběh ze života, se všemi radostmi a strastmi, a v tomto konkrétním případě především onou bolestností a raněným nitrem člověka. Je to v podstatě film o odpuštění. Casey Affleck zvládl hlavní roli výtečně, a to dokážu říct i přesto, že mi (čistě subjektivně) není tento herec příliš sympatický. Svým výkonem táhl celý film - s tím, že ostatní herci ho dobře doplňovali. Snad bych jen o něco málo zkrátila stopáž. Jinak mě však tento film upřímně dojal a z kina jsem odcházela naprosto spokojená. ~(4,3★)~

Na tenhle seriál mě nalákalo obsazení Okady Masakiho, slibně vypadající hodnocení a komediální žánr. Bohužel jsem už k japonským seriálům o něco kritičtější než dříve a musím říct, že i když je tohle dorama rozhodně postaveno na japonském humoru (který mám moc ráda), humor je v tomto případě dost slabý a ne zrovna nosný. Většina scén sází na poměrně primitvní a nepříliš nápaditou komiku, takže jsem se v průběhu sledování zasmála tak málo, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. Příběh je v podstatě prostý a rozvoj vztahu mezi postavami se pořád točí okolo nudných epizod ze života občanů zapadlého městečka Furano (ano, skutečně to na mě působilo nudně, přestože je to po japonském způsobu šílené). Chápu, že právě ta jednoduchost byla nejspíš cílem pro vykreslení atmosféry, ale na mě to moc velký dojem neudělalo a jednotlivé epizody na mě působily spíš trapně než skutečně zábavně. Seriál má sice pár silnějších chvilek (stavění sněhuláků atd.), ale celkově si mě nezískal a jsem si jistá, že ho už nikdy nebudu sledovat znovu. Je spousta lepších japonských komedií (většinou staršího ročníku). ~(2,3★)~

Zprvu mě postava Ji-Ho štvala svou nuceností a trochu na hlavu postavenými radami (i když dobře míněnými), a postavy Kaede a Nomura naopak svou přehnanou ostýchavostí, ale samozřejmě šlo především o to vytvořit kontrast mezi klasickou japonskou nesmělostí a korejskou vášní pro lásku a romantiku. Na tomhle se stavělo a jak film ubíhal, začala jsem mít větší pochopení pro chování postav a postupně to hezky zapadlo do sebe. Nakonec jsem byla upřímně překvapená, že ve výsledku dělá film mnohem lepší dojem, než jsem vůbec čekala. Konec mě upřímně dojal až k slzám a musím uznat, že to byla příjemná podívaná. Tóny "Snu lásky" (Liebesträume) Franze Liszta k romanticko-melancholické atmosféře filmu hezky sedly. ~(4,0★)~

Nechtěla jsem, aby tenhle můj komentář byl jen výkřikem superlativů, ale zřejmě se tomu úplně nevyhnu. Byla jsem na tomhle filmu v kině už dvakrát - napoprvé mě zanechal v naprostém úžasu a se slzami v očích, napodruhé to bylo obdobné, jen jsem si ještě o to víc všímala všech těch úžasných detailů, kterými je film prodchnutý. Všechno to dokonale funguje a od první sekundy je na to radost pohledět. Nadchla mě už jenom ta první scéna, která je přes svou komplikovanost celá natočená na jeden záběr (což, jak jsem si později všimla, se ve filmu opakuje několikrát). Samotná technická stránka je vypilovaná k dokonalosti - skvělá režie, kamera, choreografie... To, jakým způsobem se Damien Chazelle rozhodl tento příběh vyprávět (syžet je hezky vystavěný)... Našla bych spousty a spousty věcí, které bych ráda na La La Landu pochválila, a naopak mě nenapadá ani jediný nedostatek, což je podle mě u filmu naprosto výjimečná skutečnost. Kromě technické stránky byly pro mě určující především příběh, téma a atmosféra filmu. Není to vůbec klasicky sladkobolné, ale naopak se před divákem rozprostírá kouzelný svět, který však není tak úplně mimo realitu, a říká nám, že životem můžou vést různé cesty a cesta k lásce a štěstí není jenom jedna jediná. Vše stojí na vlastních volbách. Ryan a Emma byli pro hlavní role jako stvoření - nejen, že mezi nimi fungovala chemie, ale celkově film naplňovali ryzími emocemi. V neposlední řadě pak musím zmínit hudbu, která ony emoce krásně podtrhuje a velkou měrou přispívá k nezapomenutelné atmosféře filmu. Všechno grandiózně a zároveň s jakousi lehkostí a nenuceností spojuje dohromady. A upřímně - jak hlavní hudební téma, tak i všechny jednotlivé písně jsou natolik povedené, že už jsem je po zhlédnutí filmu nedostala z hlavy (abych se přiznala, něco z toho mi utkvělo v hlavě dokonce ještě předtím, po pouhém zhlédnutí traileru). A z hlavy je ani dostat nechci, protože soundtrack je právě jedna z těch mnohých dokonalostí, kterou La La Land oplývá. Triumfální vítězství na Zlatých glóbech si rozhodně zasloužil. A stejně tak věřím, že sklidí úspěchy i na předávání Oscarů. ~(5,0★)~