Genero

Už se zdálo, že ten šarmantní, plesnivý senior bude až do své smrti v zapomnění vypravovat za homoli cukru dětem před školkou o Partii domina, smradlavé špaldové kávě v Kavárně Rose a drcení jitrnice pod filcem vojenského mantlu při Setkání s Ingrit. Omyl, už i nesmrtelný, nemrznoucí bojovník a neodolatelný svůdník ze zažloutlých komiksů za šest kaček Janek Bondowski je bek! Jako milovník polské kinematografie, jehož znalosti se tak či onak vztahují zejména k dobrodružstvím Bolka a Lolka, jsem v naprostém úžasu, že se na to nejen nechá dívat, ale je to ještě ke všemu skvělé. Vtipné, svěží, akční, zábavné a dokonce tam nikdo, ale opravdu nikdo nepláče, jaké byli komunisti (třikrát fuj) zlé svině a neřeší tam sociální otázky utlačovaného romského etnika a rasyzmuz, more. Opět nezbývá než doufat, že zavane svěží vítr i na jih od polských hranic a já se dočkám vysněného spektáklu, v němž budou obětavý František Bavor a tajemník Josef Pláteník v dešti kulek a za lomozu výbuchů semtexu pátrat v Sovětském svazu po bájném pokladu Inků. A chci tam i nějaké ufony!

Nikdy jsem příliš nepátral po příčinách, proč před pětadvaceti lety rostly strýčkovi z Užgorodu na zahradě metrové okurky, z lesa nosil hřiby s klobouky velkými jako kola od Avie a jeho dvouhlavé telátko smutně mžouralo svýma pěti očima. Teď jsem oprášil polozapomenutý dokument o Černobylu a musím konstatovat, že je vynikající. Sice se nepídí po příčinách, o to více informuje o důsledcích lapálie, kolem které soudruzi v Sovětském svazu tehdy tak obratně mlžili. Na působivosti přidají původní retrozáběry a výpovědi všech pěti chlapíků, kteří z té půlmilionové armády likvidátorů přežili, protože mají z ozáření pouze rakovinu. Jen ten Gorbačov tak alibisticky žvaní, až se mu z toho roztéká skvrna na pleši.

Sice jsem na to šel na rozdíl od některých od lesa a s vědomím, že se chystám na další nalezené-záběry výplod, jsem si strčil do prdele pružinu z Hyundaie, abych v nepravidelné frekvenci vibroval na gauči a trochu se dorovnalo to nervní klepání rukou amatérských kameramanů. Nebylo mi to nic platné, protože kamerová gymnastika byla tentokrát na samé hranici lidských i technických možností, takže jsem měl občas pocit, že se dívám z bubnu pračky s programem nastaveným na extra zadělané trenky. Stejně jsem se nějakého překvapení nedočkal a velmi rád bych nasrat na ruce krejčímu, co sešil trailer s takovým mistrovstvím, že vyzrazuje ty nejvíc nejstrašidelnější momenty z celého filmu. Jako pozitivum beru, že jednotlivé příběhy mají kolem čtvrthodiny, takže jsem se nestačil znudit do bezvědomí a ano, přiznávám, jednou jsem se lekl, až jsem vykuckal polovinu biokultury z jogurtu, protože jsem opravdu nečekal, že ten duch, který zrovna proběhl kolem dveří, poběží zase zpátky.

Tak už i Černobyl má oči, jen tentokrát nikoho nestraší horníci, ale zmutovaní sovětští jaderní inženýři. Ti ve filmu pronásledují šestici kluků a holek, které neznám a radostně hledím vstříc snu, že už ty ochotníky ani nikdy neuvidím. Navíc scénárista vyřešil dialogy velice pragmaticky, když napsal ve wordu čtyři dramatické a slohově pestré věty (Musíme najít ostatní. Dochází baterka v baterce. Proboha, oni se blíží. Tu pistoli musíš nejdřív odjistit) a následně na klávesnici hodinu zběsile mačkal ctrl+c a ctrl+v. Plusem Černobylských deníků je bezpochyby výprava a každý skalní fanoušek PC hry Stalker: Call of Chánov jistě se sentimentální hořkostí na patře ocení všechna ta malebná zákoutí vybydlených komunistických paneláků. Ačkoliv to tak do padesáté minuty vypadá, že se bude veškeré dění odehrávat na nároží ulice Kolji Lakatoše a Prospektu Vitalije Ivanoviče Demétera, nakonec se proběhneme i po reaktoru a určitě budete jako já už jen prahnout po tom, aby konečně v řídícím středisku elektrárny někdo stisknul to červené tlačítko s nápisem Jaděrnyj grib a umožnil tak nejméně půlce Evropy takovou kokotinu pro samý spad nevidět.

Uživatel Lovin má naprostou pravdu. Přirovnávat to k Blair Witch nebo Paranolmal aktivity (sic!) je absurdní. U obou jmenovaných průměrný člověk zažije nečekaně pestrou škálu pocitů jako je omrzelost, znuděnost, zbytečnost, nespokojenost nebo nezajímavost, dále depresivní stavy a sklony k samohaně či sebevraždě. Protože ale Lake Mungo příliš nesklouzává ke zbytečnému blérwičení ani paranormálním aktivitám, nerozhoupe se ani jeden lustr a ani jedna hnusná kráva nefuní ze dvou milimetrů do kamery, je toto mystifikační dílko velice dobře skousnutelné. Já mystifikace rád, a i když jsem musel nejdřív vytrpět hodinu Navlastních očí, na konci se mi chlupy v podpaží, nose i uších strachy ježily tak, že jsem ještě druhý den ráno vypadal jako Goldblum, když vylezl z telepodu.

Pan Däniken a já celý život tvrdíme, že ty jeskynní obrázky s panáčky a pěti koulemi jednoznačně dokazují, že nás stvořili ufoni. Proto mě těší, že i taková persona jako pan Skot podpořila naše kontroverzní myšlenky a svou pevnou, svraštělou rukou natočila spektákl, který všem posměváčkům uštědří krutý políček do tváře. Jen škoda, že je to v podstatě nudná blbost. Ve filmu se pohybuje odhadem patnáct až dvacet herců, z nichž je zajímavý pouze pan Fassbender, který skvěle zahrál utrženou hlavu a slečna Theron, která celou dobu prochodí v přiléhavém, elastickém oblečku a tváří se nadrženě. A pak se ještě můžete nechat nasrat šerednou Švédkou, co si někde uprostřed rozpáře a zase sešije břicho, pořád žvaní něco o Bohu a fascinovaně vysvětluje, proč a nač se do té díry letělo, i když je to všem ostatním u prdele. Je pravda, že se na Promethea vcelku pěkně dívá, protože vypadá velkolepě a draze a chvílemi jen zíráte s otevřenou hubou (pád vesmírné lodi, Fassbenderova vypracovaná prdýlka). Bohužel celek působí jako jeden z nejvzácnějších klenotů z pokladnice dadaismu, vhodný zejména pro milovníky dravých žížal, chobotnic a mimozemšťanů, kteří se převlékají za slony.

Film věrně zobrazuje vroucí, romantickou lásku mezi moudrým starcem a nezkušeným chlapcem. Poklidný příběh je zajímavý zejména tím, že se v něm vůbec nic nestane, ale zase se hodně citují dávno mrtví autoři, mentoruje se a poučuje, díky čemuž malý Jelcin žije až do padesátky dobrým životem čestného člověka. Zdaleka nejlepším hercem je dr. Lecter v roli starého telepata, který všem dramaticky říká, že po něm jdou. Se všemi ostatními si s přehledem a grácií vytírá prdel i ve scénách, kdy kouří cigaretu na terase a nebo se mlčky dívá z okna, takže jsem v závěru nebyl ani nijak zvlášť zklamaný, že mu nevybuchla hlava.

Tedy pane démon, to byla ale hlína, co? Nečekal jsem zrovna, že budu srát polévkové koření v kostkách, ale jak vidno, jste ve styku s mladými dívkami vyloženě nesmělý a měl byste využít odborné pomoci parapsychologa, aby se vám zvýšilo sebevědomí a získal jste u strašených subjektů trochu té autority a úcty. Jestli si myslíte, že stačí udělat pár ťápot v mouce a vyrýt pařáty milostná poselství do spiritistické tabulky, abyste upoutal pozornost nějaké krasavice a jejího krásného kavalíra zahnal do zaječích, tak jste vedle jak ta jedle. A nebo na to celou dobu prostě mrdáte, ta kravka a její ulízanec vás mají na salámu a já musím osmdesát minut sledovat, jak jdou večer spát, ráno koukají na televizi a jedí puding. Vezměte si příklad z našeho domácího démona Václava, na kterého jsem už musel zavolat proslulého démonologa pana Mrázka, protože mi pořád škodolibě kradl hajzlák a nutil moji manželku, aby se na mě v noci sápala a chtěla dělat takové ty věci, které tady na Kladně neděláme. A to je fakt horor, tak se učte.

Pavlíka už nebavilo poslouchat věčné spílání zatrpklých cenzorů ve Svatém lese, že se v jeho filmech pořád jenom vraždí a klátí a tak se přeplavil přes Atlantik zpátky domů, aby trochu poškádlil staříky z Holandského svazu bojovníků za svobodu. V podání toho bludného Nizozemec se na záludnost nacistické okupace kouká velice pěkně, protože nikdo není černobílý, nacisté jsou náležitě megazlí, ale jen někteří, stateční soudruzi z odboje nejsou zas tak úplně stateční (a vlastně nejsou ani zas tak úplně soudruzi), někdo musí práskat jako nepříčetný a všichni umřou nebo začnou bydlet v kibucu. Dokonce není tentokrát žádných pochyb o tom, že hlavní blondýna bobříka ukáže. Nejsem si jistý, jak moc příznivou odezvu by měl u tuzemských filmových kritiků příběh, který by Jirka Strach natočil třeba o tom, že měl generál Jan Sergěj Ingr máslo na hlavě, protože leštil kliku Petschkova paláce a Anežka Hodinová-Spurná ho za to zašroubovala do rakve. Ale tady by se nic takového samozřejmě stát nemohlo.

Když mi nedávno můj věrný parťák, vrba, kamarád a příležitostný máma u piva vtloukal tři hodiny do hlavy, že někdo v Čechách natočil za posledních dvacet let vtipnou Komedii (ano, s velkým Ká), a to nota bene ještě o kopané na špičkové okresní úrovni, kverulantsky jsem si klepal na čelo a vyválel toho prosťáčka v medu a peří. A teď cítím, že se mu budu muset s hlubokou úklonou omluvit, být milý a slízat mu ten med ze zad. Hmm, mňam! I když srdce není prdel, tak jsem se, nelžu vám, smál jako Baroš na policejní radar. Slovo prdel totiž umí dneska říkat kde kdo. Ale když řekne prdel Pepik Hnátek, má to teprve ty správné grády. FC Barcelona by zíral, jakou má pod vlídným vedením toho věčného skeptika Slavoj fazónu. Ty by rozkopali SK Doudleby, no prostě všechno, to vám řikam. Takže po dvou reprízách během dvanácti hodin jen natahuju holínky, v kiosku si kupuju teplého kapáče a klobásu a od lajny s povzbudivým tleskáním volám: Sejte to na bjánu, buzejanti!