Genero

Říkám si, jestli na filmu, kde hoří kanape ve vakuu, potloukají se v něm divní chlápci převlečení za mloky, princip gravitace je čistě teoretickým pojmem a jediným důvodem, proč jsem to dokoukal je přítomnost Kristen Stewart v negližé (měla trenky a je škoda, že jí na půlku stopáže zavřeli do mrazáku a nechali stát), není něco špatně a neměl bych zvracet. Zase na druhou stranu vidím, že jsem Jumanji se slizkým Williamsem kdysi nevímproč napral tři hvězdy, takže si nižší hodnocení sám sobě neobhájím. Tak aspoň můžu smířlivě ukončit zdejší věčné hašteření a vášnivé debaty, jestli je Kristen šukatelná nebo ne: JE.

Ta ředitelka věznice byla pěkná mrcha. Většinou takové pěkné mrchy představuje ve filmech Sean Bean, ale tady to byla paní, co mi silně připomínala moji dermatoložku a to dodalo postavě v její přesvědčivosti skutečně nestvůrný a nebojím se říct, až pletichářsky neosobní rozměr. A o charakterních hercích je to především. Definitivně jsem si potvrdil svou hypotézu, že se Jasoň kdysi nechal rozřezat, naplnit testosteronem až po rysku a potom zase sešít dohromady. Z toho důvodu asi nikdy Masaryka hrát nebude, ale pokud je mu po boku ještě silikonová Natalie, nabízí se velice kůl dvojka v podívané, kde snad ještě stojí za zmínku střelba, výbuchy a krev. A taky střelba a výbuchy. Jo a střelba. Když pak zmáčknete na mozkovém laloku tlačítko OFF, myslím si, že je celý příběh dostatečně o hovně na to, abyste byli hodinou a půl strávenou u takového filmu nadšeni.

Tak jsem si to zase pustil. Abych barvitě vyjádřil své pocity z tohoto filmu, použiji následující podobenství vhodné i pro yntelektuály: Představte si, že ve vaší vaně masturbuje dvacetiletá francouzská dívka. Říkejme jí třeba Claudie. Tato Claudie je skvěle rostlá a dokonale opálená věčným poleháváním na plážích riviéry. Je uvolněná, se zavřenýma očima si rukou hladí svá mladá ňadra, i ploché a pevné bříško. Prsty druhé ruky si zajede mezi nohy a začíná zde pomalu kroužit ukazováčkem a prostředníčkem. Nikam nespěchá. Z jejích plných, rudých rtů se ozývají vzrušené vzdechy a vy se na to smíte devadesát minut dívat. Ano, občas vám dokonce dovolí si sáhnout. Právě ve chvíli, kdy vás požádá, abyste jí na pomoc přinesli nějaký čerstvý produkt z vlastní zahrádky (konkrétně se jedná o okurku hadovku), vtrhne do koupelny sedmdesátiletá tlustá kuchařka maršála Petaina s pěstěným knírem zdobícím její dobráckou tvář a prsy končícími těsně nad opaskem wehrmachtu a s bodrým zvoláním Bon apéttit! vám nacpe pod nos kýbl plný vařených hlemýžďů. Zjednodušeně řečeno, skvělá, vzrušující podívaná s naprosto iritujícím koncem.

Tak nám propukla netopýří chřipka a protože WHO zrovna neměla po ruce Dustina Hoffmana, musel se do toho viru zakousnout Fishburne, rozhoďnožka z Titaniku a nějaká paní v pláštěnce a s kuklou na hlavě. Nejvíc zábavné na filmu je, jak známé hvězdy ze Svatého lesa natahují bačkory v ještě zběsilejším tempu, než tomu bylo v Mars útočí, přičemž například slečna Paltrow vychrchlává hleny přímo do objektivu kamery se znatelným nadšením, které se dá hodnotit jako její nejlepší výron za poslední roky. Pro celkově depresivní a katastrofickou atmosféru filmu jsou dalším osvěžením příjemné dada vtípky, jako třeba takovýto kameňák: Vaše manželka bohužel před několika okamžiky zemřela – Dobře, a kdy si s ní budu moci promluvit? Ale něco mi napovídá, že by to takhle nějak mohlo vypadat, kdyby před lety krávy a ptáci ještě o něco více zešíleli a nepomohl ani celoevropský vakcinační týden.

Ve své podstatě je tenhle film taková klasická akční, béčková píčovinka o špionech, pomstě a karate, jen v ní vystupují lepší herci. Ovšem již po deseti minutách jsem odhalil, že tentokrát nehraje hlavní hrdinku Steven Seagal, ale jakási slečna Carano. Po důkladném rozboru tělesných dispozic jsem dokonce dospěl k překvapivému verdiktu, že je o poznání hezčí než bulharský bijec. Ale nebojte, ani mě nenapadlo po ní zaprahnout, protože je to na můj vkus divoženka příliš divoká a já mám v ložnici přece jen raději jízdu na koni, než úder malíkovou hranou. Jen chci říct, že takové momenty, kdy ona zápasnice dává dlouhé minuty přes držku homokládě McGregorova formátu, jsou pro mě mnohem výživnější, než hodinové hlazení chodidlem po koulích.

Díra ve dveřích, za kterou vás může zprznit ožralý, upocený bezdomovec, to je pro malé chlapce skutečně velké lákadlo. Tak se stane, že s touto neodolatelnou vidinou vleze do jejích útrob celkem pět amatérských herců a ztratí se v nenávratnu (nebo možná v prdeli), stejně jako pointa tohoto kasaštyku. Ale abych byl spravedlivý, na amatérský kraťas to nebylo zase tak blbé a vzít ten námět do pracek Lars von Trier, jistě by ho rozverně rozprostřel na necelé čtyři hoďky a yntoši by zase mohli v klubu zasvěceně debatovat o symbolicky propojeném zhmotnění myšlenky a pocitu do hlubokého yntelektuálňýho zážitku.

Poetiku a smysl díla o nejděsivějším období rockové hudby (a dost možná hudby vůbec) jsem nějak nepochopil, ale rozumím tomu, že pro ty rockery, kteří mají ve své náruči nejraději jiné rockery a barva jejich masivního, plastového prstenu s lebkou je vždy růžová, to musel být ultimátní nářez. Velmi mě překvapilo angažmá tak vysokého počtu poměrně známých tváří, ale pan Cruise v kůžákách mi doslova vyrazil dech. Domnívám se, že mu musel Michal David držet keytar u hlavy a hrozit, že pokud to Tomáš nepodepíše, stiskne Cis. Ba ne, dělám si prdel. Já vím, že alimenty, ty svině zelené, se sami nezaplatí. Ale jinak to bylo tak skvělé a zábavné, až jsem si ze samého nadšení říkal, že se hned zítra nechám najmout do Buzikálu ze střední a celých 56 natáčecích dnů proklečím Efronovi pod lavicí.

Pan Kowalski je nevrlý dědek, s kterým se určitě jiní nevrlí dědkové jako diváci dokáží bez problémů ztotožnit. To, že jde o rasistickou postavu, je samozřejmě fáma, pan Kowalski totiž NIKDY nedělá pražádné rozdíly mezi různými rasami a bambusáky, negry, mexikány, cigoše i židy nenávidí stejným dílem. Protože je to velká švanda, volal jsem: Walta Kowalského do každé rodiny! Tedy alespoň toho z první poloviny filmu. Škoda jeho náhlého uvědomění si, že rákosky od vedle jsou vlastně děsně fajn lidé, protože oproti všem předpokladům pejsky a kočičky k večeři na grilu tuze moc rádi nemají. Díky překvapivému, ale v rámci možností hodnověrnému závěru, se naštěstí z Gran Torina nestal pouhý antidiskriminační blábol s poselstvím (nechci moc spoilerovat, ale kdyby takhle skončil první Drsný Harry, měla by celá série jeden díl). Sveřepý stařec to pořád umí, ale přestože obdivuji, že dokázal celý film urežírovat z křesla na terase, určitě už párkrát uměl i lépe.

Rád vzpomínám na ty dávné časy, kdy jsem byl mladistvým intelektuálem. Bylo mi šestnáct a horké srpnové odpoledne jsem trávil s přáteli a knihami, když mě v jeden okamžik napadla velmi zábavná a hravá myšlenka, kterou jsem vzápětí vyslovil i nahlas: „Co kdyby se idea odcizila sama sobě, vzala na sebe vnější podobu jsoucna a toto svoje neadekvátní bytí překonala, aby realizovala svůj vnitřní účel, vědomí sebe samé.“ Arpád narychlo zavřel plechovku toluenu, hluboce se zamyslel a s úsměvem odvětil: „Tím by ale nutně překonala důvodnou etapu na cestě k uskutečnění ducha.“ Starý Fedorko přihodil dalšího Hegela do vatry, podrbal se v rozkroku a jen vztekle zabručel: „Tento duch, představovaný v čistém jsoucnu, nebyl by sice abstraktním čistým jsoucnem, nýbrž toto jsoucno by naopak pokleslo v živel právě tím, že bylo pouze momentem v duchu, more.“ Dezider Tancoš očistil brýle od malty, láskyplně pohladil měděné trubky na dvoukoláku a namítl: „Podání ducha v tomto živlu by přece mělo v sobě po stránce formy týž nedostatek, který má jsoucno jakožto jsoucno.“ Marika si upravila podvazky, dlouze potáhla z dýmky a naši diskuzi rázně uzavřela: „Duch, vyslovený v živlu čistého myšlení, by byl bytostně sám ten, který nebyl jen sám v sobě, nýbrž byl skutečným, neboť v jeho pojmu by byla obsažena jinakost sama, to jest překonání čistého, myšleného pojmu. Chcete vidět kundu, buzeranti?“

Tančí s vlky si projde Kainovou výchovou a posedí na pár sezeních Anonymních yntelektuálů a je z něj hned psychopat jak vystřižený ze žurnálu EfBíÁj. Sice se většinu času tváří, jako by byl ještě více mrtvý než mrtvoly, které sám zhotovil, tu jiskřičku v oku ale nelze přehlédnout. I když musí být skutečným potěšením být umlácen lopatou takovým milým člověkem, největší hvězdou filmu je bezpochyby jeho vždy dobře naladěný našeptavačský stín, neboť co se mě týče, už nikdy v životě nechci trpět jiným schizofrenním bludem, než panem Hurtem. S ním pak není žádný problém utáhnout na vařené nudli i nesympatickou, hysterickou krávu, jakou je paní Můrová. Kdyby byli všichni sérioví vrazi tak příjemní, moudří, elegantní, okouzlující a empatičtí lidé se smyslem pro chytrý bonmot za každé situace, byl by jistě svět hned lepším místem pro smrt.