Genero

Buch, buch, buch...Kdo tam?… Zde Jean...Claude...Van...Damme…Tak mě moc neserte, nebo vám dam přes píču všem čtyřem! Kdyby Sly při psaní scénáře úzkostlivěji dbal, aby byl příběh ještě více o hovně, cítil bych se paradoxně uspokojenější. Bohužel se děj někde uprostřed zadrhne, dobrou půlhodinou se Postradatelní protlachají a tak nějak to plýtvání životními moudry připomíná konverzaci na školním výletě třídy pro retardy v Bulharsku. Ale chápu, že se postavy musí nějak přemístit od výbuchu k výbuchu, nejsem dement. Když už se zdá, že je všechno úplně v prdeli, vždycky se objeví Chuck z Chuckovic a všechny zachrání. Ovšem při poslední dvacetiminutovce, kdy je Guvernátor opět bek a začne se čadit z jeho hlavně, Bruceova lebka se leskne jako čerstvě naolejovaný velbloudí šourek a Sly spustí koutek úst až na prsa, draly se mi slzy do očí, úsměv jsem měl široký jako kocour Felix a málem jsem si ho u těch sběrných surovostí vyškubnul.

Muž s druhou největší bradou na světě (tu největší má samozřejmě Robert Z'Dar), který se jen těsně nestal novým Lawrencem Olivierem, je ne vlastní vinou v rýži a musí chca nechca bojovat proti zlému plastovému Číňanovi. Bruce Campbell byl pro Bruce Campbella do role Bruce Campbella jedinou možnou volbou, a i když nikdy nenatočil takovou debilní kokotinu o gumových ufomouchách, jak se mi na začátku snaží sebekriticky vsugerovat a zaměřuje se spíše na plytké, zdravotně nezávadné hovadiny a mrdkoviny, je to vtipné a velmi zábavné. Nakonec mi z toho všeho ani nevadila ta trapná přeměna sympatického, sebestředného alkoholika v hrdinného, slizkého píčuse. Pan Campbell, jeho havajská košile a lahev Jacka můžou být velmi příjemným překvapením pro každého filmoznalce s varlaty místo mozku a smyslem pro neobjektivní nadšení.

Pohádka o veselém životě záhrobním je pro mě mementem, jaké filmy pouštět svému potomkovi. Pokud se chcete vyhnout dotazům typu Proč paní upadla ruka? Proč paní vypadlo oko? nebo vyloženě všetečnému Kde má bubák pindíka?, raději podumejte, zda není vhodnějším materiálem pro rodinné večery Saw 26 nebo Nezvratný osud 48. Jinak je to ale příběh půvabný, postavičky roztomilé a mrtvá nevěsta naplněním mokrých snů každého nekrofila s dětskou duší. Bavilo mě to a nudilo zároveň, zejména u hudebních čísel jsem zvažoval, jestli raději na chvíli nemrknout za dědečkem na druhou stranu, takže zdejší hodnocení považuju za úmyslně přestřelené, protože Burton. Pěkně si tu zaslintejte a já zatím zajedu do Blatné vykopat Adinu Mandlovou, aby kamarádi záviděli, jaké mám hezké děvče.

Jestli chcete vědět, co dělali Rákosníci před tím, než rozbili své pokoutné krámky a začali své koupěchtivé zákazníky lákat na fialové šusťáky Adibas a pevnou obuv značky Nice, vyrobenou z jednoho kusu plastu, je podle mého mínění tento film tou nejvhodnější volbou. Člověk hned celý pookřeje, když si může vyrazit s klukama na vodu a navštívit ošklivého, tlustého strýčka. Cestou na šífu pak potkává spoustu rázovitých postaviček včetně chlapíka, co čepuje ten nejříznější napalm na pobřeží a srandovně čtrnáctiletého Fishburna. Pokud přihlédnu k faktu, že to natočil režisér po mrtvici s hercem po infarktu, kulisy smetl hurikán a filipínský dealer musel být v kondici makaka, když se prosekával pralesem a houpal na liánách, než dopravil štábu další dávku, musím tleskat ve stoje. Bohužel Marlon asi nebyl po roce a půl natáčení ve čtyřicetistupňovém vedru v dobrém rozmaru a jeden by měl z toho jeho tlachání o smyslu života za chvíli hlavu velkou jak Pomeje. Byla to prostě zlá doba a na šíleného plukovníka tenkrát povýšili každého, kdo měl díru do prdele. Takže na pět to zase není, Coppulo!

Přehled filmů, které mě dnes nasraly: Saint, Ange. Packalův debut je určen výhradně pro ty fanouše strašidláckých příběhů, kteří trnou hrůzou při pohledu na těhotné krávy, co se hodinu a půl motají po prázdném děcáku a mlátí si pěstí do břicha. Velice rád bych se vyjádřil v tom smyslu, že je to zasraná, vyjebaná, hloupá píčovina... ale budu slušný, přece jen tam ta tlustá kuchařka žvanila něco o mrtvých dětech, a proto použiji pouze slovní obrat: zasraná, vyjebaná, nudná píčovina. A teď to jdu dospat, ta muzika u titulků na konci strašně řvala.

Protože v Americe mají osoby pod plachetkou (hnátky křivé) silné odbory a po obědě vám prostě makat nebudou, je potřeba na strašení cikánských harantů adekvátní záskok v podobě zlého pana Čahouna. Nehraje ho Václav Sloup. Zprvu se mi zdálo, že se jeho životní příběh vydal zručně nakrouceným a pozoruhodným směrem. Bohužel jsem netušil, že je jedním z koproducentů Okresní správa sociálního zabezpečení ve Studené skále a zbytek bude blábol, co naplive do ksichtu všem dětem, které se kdy ocitly na krabici s mlékem. Korunováno uslzenou a šerednou slečnou Bielovou, která mi definitivně zkurvila celý film. Ještě se to dalo zachránit scénou, v níž by plavala stažená z kůže v akváriu plném fízáku, ale to néé, to by tomu Žabožroutovi nabouralo koncept filmového díla. Nesmutni nad mými slovy, verbale, až na usmířenou přitisknu své rty na ty tvoje, nechtěl bych v reakci slyšet nic jiného, než huhňavé (hlas vichřice podoba) : „Fyuiž mi kua puedeu, uasuanej Ueneuo!!“

Ctihodný opičan se cítí ukřivděně, rozhodne se kruťácky pomstít za vyvraždění rodiny a z celého vládního aparátu udělat vládní preparát. Jen opravdovému škarohlídovi by v cestě za naplněním tohoto snu bránila taková malichernost, že zrovna bručí v base. Synopse ve mně vzbudila nemalá očekávání, která byla víceméně naplněna. Zprvu jemný psychopatický ping – pong dvou ne úplně košér chlapíků, kde mi bylo od začátku zcela jasné, že budu fandit tomu světlejšímu, se někde za půlkou zvrhl v naprostou hájtechkokotinu, v níž nic není náhoda. To mě ale kupodivu vůbec neurazilo, ba naopak inspirovalo. Zrovna teď jsem se vrátil z hajzlu, kde jsem potmě na svém novém dřevěném prkénku upředl obludný plán: z tranzistorů a napalmu zhotovím armádu milionů nanobotů, kterou potom pomocí mechanického ptakopyska vženu do vzduchotechniky úřadu vlády a panu Nečasovi trochu zatopím pod Kalouskem. A včil mudruj, Foxxxxi!

Patnáct rozhněvaných mužů, hromada zasrané administrativy a jeden neprůstřelný plán. Netřeba připomínat, o čem je děj – to ignorantovi nevysvětlíte a popírač holocaustu vám to stejně sveřepě popře. Nebudu se tady okázale a velkohubě stavět do role kovaného židofila, ale jsem vážně rád, že těm nacistickým zmrdům utnuli tipec alespoň pět minut po dvanácté, Adolf si prostřelil hlavu, když mu přišel účet za plyn a ještě tolik lidí si po válce mohlo říct: Jsem žid a zdráv. Film je to bezpochyby mrazivý a ruku na klopu, i zvrhle zábavný. Přesto bych si briefing nacistických papalášů klidně nechal líbit jako rozhlasovou hru, v níž by mi ke spokojenosti stačil Kanyza, Soukup, Alfréd Strejček a šustění papíru. On kysličníkem árizovaný Branagh představující Heydricha je podobně šťastná volba, jakou by byl Morgan Freeman v roli Hermanna Göringa.

Ne že by už Běla Lugosi nevypadal ve svém prvním upírském filmu jako úplný kretén. Nějak ale nemůžu překousnout Oldmanův styl odívání a celkovou image starce s účesem, který mu zřejmě přivodili cikánští spolužáci z podhradí, když strčili jeho hlavu do pisoáru a zamávali dlaní před fotobuňkou. Taky jsem nevydýchal protisluncový cvikr a kvádro, které si vezme na první rande se svou plochou femme fatal a ještě se tváří jako zasloužilý gay. Když přičtu, že kulisy vyřezávali z umakartu a pan Coppula vykydal na celuloid celé spektrum barev s převládající hnědou a růžovou, děkuji jen zelenému zákalu za zachování zdravých spojivek. Něco tak šíleného a do hajzlmísy volajícího jsem za svých 458 let života spatřil jen párkrát, vždy z opravdu uctivé vzdálenosti, a je to snad ještě méně úsměvné, než když se vám šprajcne krucifix v konečníku. Nakonec tedy dvě hvězdy za nymfomanské vampírky, od kterých bych se nechal vysávat často a rád do poslední kapky.

Jako představitel tvrdého jádra Yntelektuálňý asocijace středočeských akademyků naprosto bezpečně poznám Pabla Picassa od Bedřicha Engelse, ale nepoznám fanku od zednické lžíce. Plný zoufalství jsem klečel před polorozpadlou chalupou v Brdech, která přímo volala po rázném zásahu zednického mistra, hlavu jsem držel ve svých drobných dlaních, pěstěné nehty cuchaly přehazovačku na jejím temeni a hořké slzy skrápěly tónovaná skla dioptrických brýlí. Netušil jsem, co sobě počít. Když hle, přede mnou spočinul náhle jako Hopkirk vazoun s rukama připomínajícíma rypadla z povrchového dolu a bujnou kšticí střiženou na čolka, kde malta byla tužidlem. Říkal si mistr Mouka, olovnici popustil proklatě nízko a stal se mým spasitelem, lešenářem, projektantem i topenářem. Vypil na ex basu Bráníků, vrhl se po hlavě do útrob stavení a dřív než bych se nadál, začal štorcku zdít... Černý bratr Ledová Krychle nemá to štěstí a vždycky narazí na šizuňky a podvodníky, kteří se jen snaží ho ochcat a kdyby z toho nebyla hloupá a trapná kravina, dalo by se snad takovému osudu i zasmát... jenže jako vždycky nasrat.