NinadeL

3/3 Televizní studio v bratislavské Kolibě zrealizovalo adaptaci tehdy novinkové knížky V. P. Brovičky Vražda jasnovidce Hanussena (1968). Autor se odvolává na několik zajímavých zdrojů: na někdejšího předsedu litoměřického senátu, Dr. Roberta Šálka, vídeňského Hanussenova protivníka Bruna Freie a Ústřední státní archiv NDR v Postupimi. Tato rešerše pak jemně odlišuje jeho fikci od jiných Hanussenových životopisů. Pokud bych do hodnocení televizního triptychu měla zahrnout kvalitu dobového přiblížení zcela konkrétních reálií a lokací (Bratislava, Litoměřice, Berlín) z přelomu 20. a 30. let, tak bych musela jít k čisté nule. Ale je jasné, že rozpočet Koliby, ani dobová manýra neinklinovaly k něčemu výraznějšímu, natož autentickému. A tak tu máme sotva pár stařičkých uniforem, jinak je to smutný pohled na opravdu laciný fundus a šedesátkovou každodennost. Atmosféra provinční Bratislavy vcelku ještě ujde, Litoměřice (kde každý mluví slovensky) ve druhém díle hrají jen kulisu soudničky (obžalovaný není jen Hanussen sám, ale celá československá demokracie), Berlín v závěru bychom samozřejmě nepoznali ani omylem, natož v jeho dekadentně opulentní kráse pozdní Výmarské republiky. Naštěstí tu máme ale výrazně dobrý výkon Ctibora Filčíka v hlavní roli a to nám musí stačit.

Snesu fakt hodně. K původnímu fenoménu Baywatch nemám ani nijak zvlášť nostalgický vztah, navíc vždycky ocením Priyanku Chopru jako záporáka. Ale tenhle film nedává smysl ani v sérii podivného subžánru "komedie s Dwaynem Johnsonem". Není tu víc, než trocha humoru pro tweeny a naprosto zpackaná camea Hasselhoffa a Anderson.

Solomon Kane je klasika Roberta E. Howarda. Jeho povídky vycházely od roku 1928 v časopise Weird Tales. Kromě tohoto filmu vyšla také celé řada komiksových adaptací (Marvel, Dark Horse). Osobně sice nijak zvlášť netíhnu k fantasy dobrodružstvím z přelomu 16. a 17. století, jejichž hlavním hrdinou je puritán, ale budiž. V kontextu žánrové tradice to má svojí hodnotu a film jako takový také není žádná prohra. Vedle Conana, Kulla (a Rudé Sonji) i Solomon Kane dělá svému autorovi čest. Pro našince je samozřejmě plus, že produkce má i svou českou stopu, ale ty maličké role Vašuta a spol. nemusí samozřejmě nikoho rozptylovat.

6/6 Wives and Daughters, An Every-Day Story je poslední román Elizabeth Gaskell, který nejprve vycházel na pokračování v Cornhill Magazine (1864-1866). Gaskellová mi byla příjemným "novým" objevem na poli literární scény první poloviny 19. století, protože z té doby je omílaná pořád dokola jen Jane Austen a sestry Brontëovy. Gaskellová je o generaci mladší, sama je mmj. autorkou prvního životopisu Charlotte Brontë (aby to bylo přehlednější). BBC realizovalo jako mini série hned tři romány Gaskellové, postupně se určitě chystám na všechny. Wives and Daughters jsou, pravda, trochu rozvláčnější, ale kvalita adaptace je zřejmá, dobovka je to víc než ucházející a herecky je to místy lahůdka. Francesca Annis (Pentlička z osmdesátkové verze Partners in Crime) je přímo epicky klevetivá, Penelope Wilton (parťačka Maggie Smith z Downton Abbey) je ukázkově dojemná a Rosamund Pike tu začínala jako čerstvá dvacítka. Každý, kdo si rád občas lebedí na anglickém venkově ve 30. letech 19. století, bude spokojen.

#12 DCEU. Fury of the Gods je třetí film z cyklu Shazama! a Black Adama. A jako takový stojí za pozornost jenom kvůli Rachel Zegler a Gal Gadot (budoucí dvojice z plánované Snow White). Ale zapojení Wonderky do této pozdní fáze DCEU je natolik nešťastné a nevtipné, že mně ani pohled na záporačky Helen Mirren a Lucy Liu neukonejšil. Škoda.

Vynikající dokument sledující změnu, která se odehrála v Mattelu v roce 2016. Krátce předtím se firma mnohem více soustředila na úspěch Monster High a na Barbie se trochu zapomnělo. Pořád byla vydávána stejná generická panenka, ale čísla prodejů šla dolů. Animované celovečerní filmy byly v pohodě, ale online obsah nabízel jen parodie ve stylu Life in a Dreamhouse. Ve filmové sérii byly znát pokusy o moderní aktualizaci zejména ve výběru námětů, Princess Power je superhrdinský komiks, Star Light Adventure sci-fi, Video Game Hero má svůj specifický žánr v názvu. Svět se změnil a Barbie se musela změnit taky. Protože veřejnost zapomněla na diverzitu, kterou Mattel nabízel v minulých letech, přičemž výsledkem se staly nové tělesné proporce - klasická štíhlá Barbie je nově také vydávána jako panenka s křivkami, jako velmi vysoká nebo naopak hodně drobná (později taky s výraznými svaly a s menším poprsím). Zároveň i v laciné playline jsou k dispozici všechny možné etnické varianty, textury vlasů, typy obličejů, barev kůže a v neposlední řadě nechybí celá škála hendikepů a odlišností od klasické univerzální modrooké blondýny s dokonalou světlou pletí. Máme Barbie (a Kena) na vozíku, s vitiligem, s rovnátky, protetickou nohou, nechybí pihy, downův syndrom... Proč tohle všechno přišlo až tak pozdě a proč to byl takový problém? Protože různé velikosti Barbie mají své limity v kompatibilitě celého světa doplňků. Pro vozíčkáře se musela změnit velikost výtahu v domečku, oblečení opravdu už není (a ani nemůže být) univerzální a je to celé trochu větší věda, než by se mohlo laikům zdát. Navíc zákazníci jsou mnohdy blbci, protože jsou si schopní stěžovat na to, že Barbie s křivkami neobleče kalhoty pro drobnou Barbie, ačkoli velikost je výrazně vyznačena na obalu pomocí návodných obrázků. To vede k vytvoření jakési one size módy, která ale zase neuspokojuje náročné sběratele. Lidé v Mattelu to měli a mají velmi složité, kritika je naivní, děti jsou náročné a sběratelé vám nic neodpustí. A do toho všeho vstupují celebrity jako Gloria Steinem se svou apoteózu na téma "Barbie není dost". Čím by ale měla být víc, když sama Americká žena ve 20. století byla vším od ženské u plotny až po filmovou hvězdu a to vše Barbie obsáhla (včetně modelu astronautky, bussiness woman a madame President). Pokud nelze jít dát v profesích a v inspiraci, musí se opět měnit jen zevnějšek. Takže kdo je tu povrchní?

Barbenheimer, part 2. Nebála bych se Nolanova Oppenheimera srovnat s Dominikovou Blonde. Oba filmy jsou adaptacemi životopisných románů, zpracovávají obecně známá témata, znovu přinášejí stejné příběhy, stejné kulisy, stejné osobnosti a pokládají stejné otázky. Snad jsou oba filmy formálně ambicióznější, ale nepřinášejí cokoli nového, překvapivého. Snad jen ty nové herecké výzvy poprat se s obrazy postav, které jsou kulturně zakořeněné a definované. A Nolan samozřejmě má to nejatraktivnější obsazení dnešní doby, o tom není pochyb. #čsfdprojekce

Barbenheimer, part 1. Pro budoucnost kin je to požehnání. V současné době profesních stávek, postcovidového strádání a nadvlády streamovacích služeb, se dvě letní premiéry proměnily v kontrastní událost, na kterou slyší celé spektrum publika. Profesionálové se pomalu učí, že černobílé / banální cílení obsahu na konkrétní diváky typu muži / ženy / děti končí. Na Barbie chodí všichni v růžovém a ti, kteří na přednáškách nespali, vědí, jak se vztah k této barvě za posledních sto let proměnil (a dál se měnit bude). V globálu jde o fenomén starý přes půl století a tak se nelze divit, že za těch 64 let má Barbie velké procento dospělých fanoušků, přičemž děti ji teprve začínají objevovat. A bývalé Československo ji nikdy plně nepochopilo, bohužel. Zároveň je to první hraný kino film po éře 40 animáků pro trh VHS, TV a VOD, takže i to je důvod k oslavě. Merch má Barbie výborný, hodně se ho dostalo i do ČR, už teď jsou to sběratelské kousky a je to jednoduše radost. Soundrack je příjemný, i když některé tracky dávají smysl až po shlédnutí ve filmu. A jaký je tedy výsledný film jako takový? V trailerech vyšlo najevo opravdu velké množství nápadů, byl odtajněn styl i humor a zdálo by se, že toho už moc navíc nezbylo. Naštěstí chytrý marketing klamal tělem a reálně film nabízí poselství navíc, naštěstí to není jen přehlídka toho, jak se Greta Gerwig pokusila zrekonstruovat 30 klasických motivů z dějin filmu, ale má to emoční hloubku. Setkání Barbie s realitou je nad očekávání kruté, stejně jako Kenova cesta za patriarchátem. Celý příběh je koncipovaný jako fantasy quest okořeněný prvky z klasického muzikálu. A kupodivu to funguje. Jaký je pro něco takového důkaz? Už teď se některým analytičkám feminismu z toho všeho zatočila hlava. Já sama se nemůžu dočkat, až vyjde Barbie podle Kate McKinnon a hrdě si ji vystavím vedle Malibu Stacy a Cynthie. Pokud vás zajímá reálný svět Mattelu, cele doporučuju dokument Tiny Shoulders, Rethinking Barbie (2018).

Protiválečná klasika, film vyšel prakticky okamžitě po knize Manfreda Gregora. Bernhard Wicki Mostem upevnil svou pozici výrazného nastupujícího režiséra. V našem prostředí by to ale každopádně chtělo odignorovat extrémně nepovedený dabing, kterým ocejchovala film DW Agentura pro DVD vydání z produkce Řitky Video (a který bohužel prošel i televizí).

Atraktivní téma zničené a zadupané do země.