NinadeL

Důležitý velkofilm studia MGM svedl dohromady nesourodou dvojici Gable/MacDonaldová, kteří se pro příští roky trvalkou nestali. Nicméně jako samostatný projekt je to film, který stojí za pozornost. Sledujeme krátký časový úsek od silvestrovské noci 1905 až po osudný 18. duben 1906, kdy San Francisco srovnalo se zemí ničivé zemětřesení. K 30. výročí tragédie, která je považována za jednu z nejhorších živelních pohrom v historii Spojených států (vyžádala si na 3 000 lidských životů), bylo vysloveně vhodné natočit respektující katastrofické drama. Doplňujícím tématem je samozřejmě silné milostné drama, abychom si vytvořili vztah k postavám, které mají prožít katastrofu. Příběh sobecké a neopětované lásky zdobí několik skvělých operních vystoupení MacDonaldové v kulisách Gounodova Fausta a Verdiho La Traviaty. Vysloveně zajímavá je neviditelná spolupráce D. W. Griffithe a Ericha von Stroheima, kteří se do titulků nedostali. Dnešní kopie filmu, která je k dispozici, není původní, ale jde o upravený film z roku 1948.

Vysloveně slaboučká verze v té době již dost archaického příběhu sovětských autorů Ilfa a Petrova z roku 1928. Partička evropských filmařů si do svého filmu přizvala vycházející americkou hvězdičku Sharon Tate, která si s ničím hlavu příliš nelámala. Vyhrávala soutěže krásy, pózovala pro Playboy. Přijela na natáčení těhotná, nejprve natočila sexy scény a bylo vymalováno. Je to taková volovinka, kde dlouhovlasá blondýna pobíhá z místa na místo a s dějem se nikdo moc neobtěžuje. Sharonin partner Vittorio Gassman v podstatě nestojí za komentář. Pro fanoušky Orsona Wellese je tu alespoň taková malá divadelní srandička, pro ctitele de Sicy je to jen další položka jeho zbytných filmů. Fakt, že po návratu z natáčení byla Sharon Tate v osmém měsíci těhotenství brutálně zavražděna, nemůže změnit hodnocení celého počinu. Shodou okolností podobně slabý evropský film natočil o pár let později i její tehdejší manžel Roman Polanski pod názvem Co? (1972).

Na Mrnkově Miladě nejvíc oceňuju, že vznikla mimo ty tradiční české struktury. Zdánlivě je to český film jako každý jiný, v menší roli je tu Geislerka, ve větší Chýlková, nechybí Medvecká, Kerekes, Javorský, Mihulová, Dobrý... ale Horákovými jsou Ayelet Zurer a Robert Gant, což je vysloveně dobrý tah. Téma je zpracováno bez dohledu těch našich klasických zpátečnických institucí, hlavním investorem byl Netflix, EFB a DFG. Tady není o čem pochybovat.

Blbější upírský film neexistuje. Nic na tom nezmění ani fenomén Tate-Polanski. A to jsem si dokázala užít i některé Hammerovky. Je už dost na tom, že se o 30 let později sám Polanski k tématu vrátil a v roce 1997 se zrodil rakouský muzikál Tanz der Vampire. V původním nastudování se hrál tři roky ve vídeňském Raimundtheater. Dnes už je to moderní klasika, která se kupodivu hraje i česky.

Kratičký experiment vracející Ester Geislerovou mezi filmaře. A samozřejmě vycházející z životní zkušenosti a změny perspektivy. Nikoli náhodou pod režijním vedením své sestry deklamuje několik odborných tezí Aňa Geislerová, matka a herečka.

Po loňské Amnestii přichází na řadu sólový životopis Havla sledující období od konce 60. let do poloviny 80. let s kratičkým epilogem roku 1989. Osobně nemůžu říct, že bych předchozí film Slávka Horáka jakkoli adorovala, ale jeho Havel je hravý, velmi lidský a s uměřenou dávkou umělecké licence. Je doslovný v emocích jednoho lidského osudu, který definoval osobní postoj k morálce. Viktor Dvořák si už svého Havla natrénoval na prknech divadla Rokoko ve hře Čapek, ve filmu Pražské orgie a nyní ho jen doladil do dokonalosti. Adrian Jastraban pro změnu svého Dubčeka už umí ze sólového slovenského filmu Dubček a zde jen pokračuje na jistotu. Úplnou novinkou je Olga Havlová v podání Ani Geislerové, která nám v posledních letech pravidelně dokazuje, že dozrála do skvělé úrovně a velké osobnosti našich dějin také mohou být bez zaváhání jejím novým oborem (už teď se těším na její Němcovou). Velkým překvapením je Martin Hofmann jako Lanďák (ty tam jsou ty nevkusné manýry, které ho po seriálu Most! málem jako herce vyřadily). Mezi slabé až rutinní výkony patří Kohoutová Seidlové, Kohout Majera a Patočka Barťáka. Jsem ráda, že už doba pokročila a už i tento životopis je tématem samostatného filmu. Jako ještě lepší zpracování bych viděla celý jeho život, ale v době, kdy se za životopis považuje i jedna klíčová událost z celého života sledované osobnosti, je Horákův výsek vcelku ideální.

The Cat and the Fiddle je velkolepý nástup MacDonaldové jako hvězdy MGM. Operetní backstage téma je převzaté z úspěšné broadwayské hry z roku 1931, zdálo by se tedy, že sledovat romanci mezi MacDonaldovou a mexickým ideálem Ramonem Novarrem bude líbezné. Leč partnerství těchto dvou nevykazuje takovou jistotu, jako její spolupráce s jinými osvědčenými stary. Konečně i jejich romance je psaná jako setkání dvou emancipovaných lidí, kterým to vedle sebe nefunguje ani napodruhé, ani napotřetí. Nebýt závěrečného hudebního čísla snímaného na barvu, nestál by ten zážitek za to.

Klasický omyl pozdního Steklého, který to za normalizace dotáhl až na samotné dno. Je to pořád dokola ten stejný problém jeho pozdních filmů, námět nezní špatně, obsazení ujde, ale výsledný výrobek klasicky nedává smysl ani omylem a je až fyzicky nepříjemné to absolvovat. Drobným plusem budiž zdejší jediný pokus Pavly Břínkové o filmovou roli. Díky ní jsou tu k poslechu mmj. úryvky z Hašlera nebo Nedbala, ale v dialozích by potřebovala krotit jevištní manýru. Nejpůvabnější výstup z těch několika málo minut, které jí byly ve filmu svěřeny, jsou na vlně roztomilého textu, který interpretuje k poutavém bílém fraku s bílým cylindrem: "Chtěla bych pane být vaší muškou, létat jen pro vás a vaši pohodu, bzučet nad stolem i nad poduškou, křídla mít a nestarat se o módu. Chtěla bych pane být vaší muškou, z rodiny motýla, lesního brouka, klidně si létat a bzučet bzzzz, nemyslet nikdy na pavouka."

Takové hezké stařičké přímočaré nic a přece všechno. Klasický Lubičův manýrismus se vším všudy. MacDonaldová je jak z porcelánu a klasické situace "já je někdo jiný" jsou rozehrané na maximum. Vysvětlení hledejte v Monsieurovi Beaucairovi.

The Love Parade je film, o kterém lze říci mnoho. Například, že byl první zvukový Lubitschův, zároveň filmovým debutem Jeanette MacDonaldové. Dále byl jedním z prvních, které vystřelily mezi hvězdy hollywoodského Francouze Maurice Chevaliera. Získal 6 nominací na Oscara, studiu Paramount pomohl překonat krizi. A přitom je to jen taková roztomilá volovinka podle staré evropské látky odehrávající se v jednom fiktivním královstvíčku. Nebo ještě lépe řečeno stařičká francouzská divadelní hra Le Prince Consort (1903) Julese Chancela a Léona Xanrofa, která se už od roku 1905 hrála na Broadwayi.