andrii

Frajer z luk, polí man. Kluk s pílí, moudry postav, co měl výstavní look, kterým se strefil do diváctva, který vytřel zrak samotné obloze, nebi. I chrpy se shlukly, sebral jim barvy, pro svůj typický "ňůňo" odstín, smyslný, smyslový znak.

Není malá. Jeho láska k sobě samému, vyklubaná v klubu narcisů.

Lekce klasiků s růžovým boa. Kabaretních ptáčků s jemným peřím. Cvrlikajících Pierotů holubičího pelu, kteří lehce opepří, sezobnou "sezónu" vašich alotrií.

Klíčem k líčení políčků, k nalíčeným, pohledným líčkům. Modré krve, mečem v třmenech. Šémem s podkovami. Aristokratka z rodu fauny, s volně vlající hřívou mezi kloboučníky.

Složili se. Na hody slunce, ódu na cenné chvíle. Australská krása, která má cit impresionistických melodií intimit. Sakra sílu rozvlnit "baladu" oceánu rajskou melancholií, než... dáma s černou broží do toho rána, ruku na srdce, na lože, do interiéru s jehlicemi, položí. Na bledulku vonnou, s modrou vlásenkou. Věnec nebes, s bílými ocúny.

Máry má. Teď už jen zarámovat. Ty pravé. Krok sun krok. K živému terči. Na kluzkém kolbišti, na tržišti se životem.

..., z nichž crčí ohnivé plameny, rubínové kapky. Bijí se.  Frejíři, "westernovští boháči," bez neprůstřelných vest. Milovníci, majitelé zdobných šlechtičen, s tělem plným střelného prachu. Na společenském dýchánku vějířů času.

Má oči červánkové. Inkoustovou modř dne zalije kalichem černého nebe. Soumrak jezdce, odjezd bytí. Noc -  ten bytostný básník tmy, co bdění sepisuje úmrtní list. Jen mladým snům ponechává plavé kouzlo,  kytici světel.

Memento v časech fantazie velí: "Nikdy neslevit. Všemi smysly, životem, lvími třesy viset na smyslu slávy, i přes Mefistofelovy otřesy, móresy závislostí v zákulisí."

Náramně nápadití, když jim padnou úspory, odplují z Temže do Seiny. Popadnou se za ruce, znovu jako pár. Hodí si pár představení, špionáž v paruce. V hlavním městě viníka, perlivých rendez-vous. Rozpustilí čtveráci, s citem p/r/o práci.