Jirka_Šč

Očima člověka, který o zoologii a vývoji života dost ví: Zajímat mě to začalo asi až od 3. epizody. První slabina spočívala v tom, že trailer evokuje pocit, že je to jen o evoluci druhů - houby. Možná víc, než polovina epizod je o současné přírodě. Což by nevadilo, kdyby to nebylo tak dlouhé, nebylo toho tolik a kdybych neměl neodbytný pocit, že současné druhy nemusí mít s mnohými vyhynulými až tolik společného. Příliš často se opakovalo, příliš často se dělaly dramatické pauzy, příliš často to bylo natahované. Čímž neříkám, že to není velmi dobře natočené - je. Jen by mohli lépe vyprávět. První epizoda byla tématicky rozháraná, v poslední jsem v jednu chvíli děj o kousek postrčil. Čistých 70 %.

Nevěřil jsem tomu lásku. Vše ostatní ano, ale lásku ne. Chyběla mi chemie a zamilovanost. Přátelství - rozhodně ano! Vztahy v práci - výborné! Dospělé "rodinné" emoce - určitě! Problematika žen, které se po rodičovské pauze snaží opět zaměstnat - perfektně zobrazená! Láska ke knihám - jeden z vrcholů žánru! Jenže se mi nedařilo dívat se na dvojici a vědět, že se miluje. Když přišlo na lásku, připadla mi uvěřitelnější vedlejší dvojice mladých zaměstnanců, která byla tak zparodovaná, až byla krásná. ■ Romance Supplement (로맨스는 별책부록) bylo velmi příjemné sledovat. Nepatřil mezi seriály, které člověk touží vidět na jeden zátah (což je u mě většina). Úplně mi stačil jeden nebo dva díly před spaním. Na dobrou noc :).

Dobré. Doopravdy hodně dobré. Maličko jsem se obával, protože se jedná o remake stejnojmenných filmů z let 1981 a 1937 (které jsem neviděl, ale minimálně 1981 chci vidět) a snaha udělat něco znova a nověji často nedopadne nejlépe, nicméně líbilo se nám (sledoval jsem se ženou) moc. Krásné postavy, dokonce i vedlejší a záporné (syn majitele koželužny). Židovský hostinský byl velmi sympatický, mlynářka nádherně zemitá (velmi se mi líbil i její otec), mladý hrabě byl floutek, ale férový, dcera byla charakter sama o sobě, Rafał Wilczur je v Polsku považován za jednoho z "nejslavnějších literárních hrdinů meziválečného období". Hudba a kamera uvedený celek výborně doplňovaly a ukázaly pohled na svět, který již neexistuje. Proto tento poctivý polský film trochu nadhodnocuji a dávám maximum. ■ P.S. Googlil jsem o knižní předloze: Původně se jednalo o filmový scénář, ale když byl odmítnut, přepracoval ho Tadeusz Dołęga-Mostowicz v roce 1937 na román, který je ve skutečnosti značně rozsáhlejší, než film (v letech 1937, 1938 a 1939 vznikly až tři filmy o Rafałovi Wilczurovi).

Zdráhám se říci, že je tato minisérie komediální. Je tíživá, ubíjející, bezvýchodisková a humor obsahuje čistě proto, aby se na ni dalo koukat. Doslova: "Náš vztah je to jediné, co jsem ve svém životě nepodělal. A i tím si přestávám být jistý." Adam mi zvláštním způsobem nesedl. Ne proto, že je gay, ale proto, že se uzavírá do sebe a nehovoří o svých starostech, které nakonec stejně v ještě horší podobě vybublají na povrch (bohužel lidé, u kterých starosti nevybublají, dopadnou ještě hůř). Britské veřejné zdravotnictví je prostě podfinancované a nad hladinou ho drží primárně entusiastičtí a sedření lékaři (což mi připomíná, jak jsem nedávno slyšel od doktorky svých dětí, jak toho má moc). Dejme ale ruku na srdce - největší stres způsobujeme lékařům my. V porovnání s generacemi před námi jsme rozmazlení, přecitlivělí, chováme se agresivně. K tomu současná hyperkorektní společnost nutí lékaře chovat se ke "klientům" maximálně korektně, čímž na ně ještě víc zvyšuje tlak. Žijeme v časech, které lékařům nepřejí. ■ Maximální hodnocení, protože poselství seriálu šlo jen těžko předat líp.

Brilantní. Past je v tom, že abyste filmu rozuměli, musíte mít předem v hlavě historii Izraele a alespoň zhruba průběh jomkipurské války (abych se zorientoval, studoval jsem jomkipurskou válku zhruba hodinu). Pokud to v hlavě máte, pak po dobu téměř 100 minut v téměř divadelním dramatu sledujete tvář ženy, na které se celá hrůza konfliktu (návštěvy nemocnice, zvuky ve sluchátkách, až paranoidní obrazy) odráží. Nedá se nesrovnat s explozivním Oppenheimerem - Golda je komorní snímek s brutálním pohledem do duše dodnes jediné první ministrině státu Izrael, na jehož konci cítí divák brutální respekt k této ženě (která posadila Kissingera ve své kuchyni a donutila ho sníst dvě lžíce boršče). ■ Mimochodem - Golda Meirová se narodila v židovské rodině na Ukrajině.

Zrození moderního fotbalu a moderního fanouškovství. Pro konec 19. století mám slabost a proto se mi na minisérii The English Game velmi příjemně dívalo. Výborně zahrané, autenticky působící, emocionální (jsem si jist, že minimálně jedna dcera bude na konci slzet a projevovat respekt). Je pouze třeba si uvědomit dvě věci: 1) Tvůrci se rozhodli hovořit víc o společnosti (té doby), než o fotbalu samotném. Chtěli, aby hráči měli propracované příběhy a vztahy. Proto v seriálu o fotbalu sledujeme fotbal paradoxně docela málo (což je i trochu slabina - přál bych si fotbalu víc). 2) Asi nešlo zobrazit historii přesně tak, jak se odehrála. Určitě doporučuji přečíst si, co píše Trevor ve svých komentářích k jednotlivým epizodám. Rozumím jeho kritice, jsem ale přesvědčen, že pokud neměl být seriál roztahaný a víc roztroušený, bylo správné děj upravit. ■ Samostatná věc je, co ve svém komentáři kritizuje rikitiki - o násilném přidání ženské dějové linie. Asi má pravdu, ale nevadilo mi.

V úvodních epizodách jsem byl z této Popelky značně nadšen. Pak ale mé nadšení poněkud ochablo, protože pokud něco nemám rád, tak ufňukané jedince s nedostatkem sebevědomí a Miyo velmi, velmi dlouho nějaké sebevědomí hledala. Každá epizoda má jen 20 minut a čekat celý týden na díl, ve kterém hlavní hrdinka hledá a nenajde - to nadšení nepřidá. Finálně ale dávám 4 hvězdy, protože závěr byl fajn a bylo věrohodné, že Popelka našla odvahu tak, jak to ukázali (a že po mnoha letech týrání ve staré rodině nedokázala změnit charakter mávnutím kouzelného proutku). Chci to vidět ještě jednou, v kuse. A těším se na druhou sérii! ■ Po druhém vidění na mě příběh působí kompaktněji a povaha hlavní hrdinky již tolik neirituje.

Sny mají barvu duhy.

Zápletka je rozvinuta slibně, finálně je ale příběh slabší, než se zdá. Škoda, protože sociálních animovaných filmů, které by se zabývaly životem těch úplně nejobyčejnějších (a spíš chudších) lidí, není moc. Tvůrci dali na odlehčení fantazijní sny hlavních hrdinů (což ani nemuselo být - nicméně rozumím, že Gitanjali Rao je na sny zaměřena) a pohled na svět očima růže (což byl výborný nápad). Animace vychází z indické kultury, trpí ale tím, co animace často - když přijde na svět, město a vše okolo, vypadá super, když přijde na mimiku postav, je slabší. ■ Na celovečerní režijní prvotinu dobré.

Nejprve musím doplnit ČSFD, že se jedná o malajsko-tchajwanskou minisérii, ne pouze tchaiwanskou. Příběh se odehrává v Malajsii, režírovali Malajci a autorka teprve deset let staré novely je považována za malajskou spisovatelku (přestože  je narozena na Filipínách, má čínské předky a americké občanství). ■ Místy naivní a levně působící, přesto to však má celou dobu něco do sebe. Konzistentně působící, tmavými barvami zobrazený mýtický svět mrtvých a dívka, která s ním má spojit svůj osud. Není to nezajímavé (ještě se mi líbilo, že se jedná o retro z konce 19. století).