Traffic

Stejně jako Morien si myslím, že bylo nešťastné v prvních minutách v podstatě odvyprávět celý zbytek filmu. A neobstojí tu ani námitka, že by bylo potřeba nějakým způsobem představit divákovi pravidla toho tripu, aby se v něm poté dokázal orientovat; tohle není Inception. Zatímco Irreversible mě s každým zpětným posunem v čase čím dál víc připoutávalo k obrazovce, Enter the Void nenabízelo ani napětí ani halucinogenní opojení. Noé nám tentokrát celkem samoúčelně cpe pod nos asijské pinďoury a všelijaké další soft porno a zřejmě se pokouší nabídnout nějaké syrové zobrazení reinkarnace, ale na to, o jak kontroverzní a silné téma jde, tohle podání vyznívá poměrně unyle. Škoda.

Překvapuje mě, kolik lidí tu zmiňuje a vyzdvihuje studii chování jednotlivých postav/charakterů, když tu je k vidění především nádherná ukázka kolektivní reakce na konfrontaci s hlubokou, nevyřčenou pravdou, kterou nejsme schopni přijmout ne proto, že bychom ji mohli nějak konstruktivně zpochybnit a zneplatnit, ale proto, že je v bolestivém emocionálním protikladu s realitou, ve které jsme až doteď žili a se kterou jsme spojovali celou naši existenci. My všichni žijeme ve lžích, které můžou a nemusí být tak zásadní jako právě tahle filmová, ale přesto jsou naší neoddělitelnou součástí. Ať už jde o mýty, které si veřejně vyprávíme (11. září, Sametová revoluce atd.), nebo chlácholivé nesmysly a sebeklamy, kterými sami sebe utišujeme a přesvědčujeme, že je všechno v pořádku - to všechno určuje podobu našeho světa, naší reality, v níž se každodenně pohybujeme a s níž přicházíme do kontaktu. A místo toho, abychom si uvědomili, že problém je v nás samotných, že jedině my sami můžeme tyhle lži odkrýt a změnit podstatu naší reality, vytváříme si nepřátele vnější, ukazujeme prstem na druhé jakožto na viníky naší mizérie a cítíme u toho spravedlivé zadostiučinění. ________ Vinterbergův film nabízí (zprostředkovanou) katarzi a já už teď jenom přemýšlím, zda je to dobře nebo špatně. Film, jakožto náhražková realita, nemusí vůbec působit návodně, jak se řada lidí domnívá, ale právě naopak může v člověku oslabenou měrou ukojovat určité potřeby, které pak ve skutečnosti přestává chtít realizovat. Některé momenty (jako například návštěva mrtvé sestry nebo rychle sestříhaná "lekací" sekvence na začátku) jsou ale tak jako tak rozkošné/dechberoucí.

Velmi vydařené ztvárnění naší současné posedlosti násilím, na které jsme schopni se ale dívat pouze na televizní obrazovce, a tak vůči němu otupět. Přestože jsme dennodenně zahlcováni informacemi o teroristických útocích nebo válečným zpravodajstvím, jsou tato data natolik odosobněná (televizní noviny k večeři proložené "zvířátkem nakonec" nebo strohá čísla mrtvých v novinách při ranní kávičce), že nejsme schopni si naplno uvědomovat jejich dopady. Války, a koneckonců i terorismus, se staly něčím, co je spíše realitou "tam někde", v bezpečném světě za obrazovkou a my sami spíše pociťujeme na vlastní kůži opatření (omezování svobod), která z nich vyplývají. Tuto absenci násilí a vzrušení v našem životě si pak musíme kompenzovat sledováním akčních filmů a seriálů, které nám alespoň zprostředkovaně umožňují stát se na chvíli buď lovcem, nebo lovenou obětí (případně obojím najednou), a zažít tak příval adrenalinu. Jenže tato náhražková forma prožívání vede k tomu, že v našich skutečných životech přestáváme rozlišovat mezi realitou a filmem (11. září i Armageddon většina z nás "prožila" na obrazovce, jsme si jisti, že mezi tím zpětně opravdu dokážeme najít podstatný rozdíl?), a tak fikci až příliš zabudováváme do našeho světonázoru, a naopak skutečnost podvědomě zasunujeme do pozadí jako další díl nekonečného seriálu na pokračování. Násilí, mučení, agrese, vraždy - to vše je sice v nějaké povrchní formě součástí našich životů, ale je to pro nás nemyslitelné, dokud se s tím nesetkáme na vlastní kůži. Zdá se, že léčbou šokem může dojít ke konečnému prozření ("We're fucking human beings!") a uvědomění si nesmyslnosti brutality. Jak snímek naznačuje, náprava celku musí začít od jedince a jeho osobní zkušenosti, nikoli veřejným prohlášením hlavy státu, které sice dosáhne najednou k milionům, ale v hromadě tisíce bezvýznamných zpráv zapadne jako součást jednoho velkého virtuálního mýtu, o kterém si vyprávíme na dobrou noc, abychom mohli klidně spát. _____ P.S.: Provokativní (myšlenkově i politicky) je také vyobrazení "hlavního teroristy" jako původně amerického občana; skoro jako kdyby ten "terorismus" měl původ v našich řadách a v naší kultuře, že?

Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná.

Tenhle film je přece jen něčím víc než jen videoklipem o lidském utrpení. Jednoduchý alegorický příběh plyne velmi pozvolna a temporytmus vyprávění ještě více zpomalují často až meditativní sekvence, podpořené fantastickým audiovizuálem. Spíše než závěrečné setkání dvou ústředních postav, ke kterému snímek nevyhnutelně směřuje, se ale tím nejpůsobivějším zdá být konfrontace Hartnetta s masovým vrahem/umělcem, kterou v mrazivém finále podbarvují andělští A Silver Mt. Zion. Jediným výraznějším nedostatkem filmu tak je, že se všechny klíčové prvky nikdy plně nepropojí v jednom opojném, definujícím momentu. Film ve druhé půli nepostrádá crescendo, ale nikdy nedosáhne uspokojivého klimaxu. _____ Mesiáš přichází z Číny a tohle je v kontextu současné geopolitické situace velmi aktuální zvěstování nového světového pořádku.

Nádherná studie dítěte, jejíž hodnotu si plně uvědomí spíš ti odrostlejší (ačkoli dle reakcí i řada z nich s tím bude mít problém). Exupéry by z toho měl radost.

Potěšení ze sledování filmu tu neplyne pouze z rafinovaně vykonstruovaného scénáře plného podfuků na divákovi, ale minimálně stejnou měrou z jedinečnosti dialogů a replik, které Gilroy svým postavám vkládá do úst. Po fantastickém Michaelu Claytonovi tenhle režisér/scénárista opět prokazuje výjimečný cit pro jazyk a rozhovory skládá z výsostně originálních a přesto uvěřitelných vět. Nutno vidět v původním znění, především pokud se v podobných lingvistických hrátkách taky vyžíváte.

Je pro mě záhadou, jak může film, který se od první do poslední minuty očividně nebere vážně, přesto působit neskutečně sebestředně a povýšeně. Tohle je tvář postmoderny, kterou nevidím rád, ačkoli její jednotlivé části mi za jiných okolností vůbec nevadí, naopak. Dokážu i pochopit, čím je tenhle film svým způsobem výjimečný a místy dokonce i vtipný ve své absurditě, ale je tam tolik otravných věcí, že hodnotit pozitivně se nedá. Kdo tvrdí, že samolibým popkulturním masturbátorem číslo 1 je Tarantino, nemohl vidět Kellyho Southland Tales.

Patrně nejlepší Reitman, který se ale opět bojí radikálněji se přiklonit na jednu ze stran, a parkuje tak v bezpečném a nekonfliktním středu. To se dá vykládat buď jako přesvědčivé zobrazení reality (se všemi plusy i mínusy), nebo jako opatrnické přitakání statu quo. Záleží na vás a vašem úhlu pohledu. Faktem je, že manželství tu ve finále není malováno jako ten nejideálnější způsob života; spíše jako menší zlo v porovnání se samotou. Opakované promluvy anonymních hlav (propuštěných) na téma "ještě že mám rodinu, která mě podrží" ale z této myšlenky (nechtěně?) dělají jen další z frází, podobající se té o lidech, kteří změnili svět právě díky tomu, že se někdy předtím octli na dlažbě. Je to škoda, protože Reitman si vybírá poměrně kontroverzní témata, ale točí o nich takové hezké příběhy, ke kterým jako podkres hrají pořád ty samé, až příliš pohodové drnkačky.

So this was supposed to be like totally cool, like indie kind of cool, right? Tahleta indie vlna nás v Česku celkem úspěšně míjí, ale teď už chápu, proč řada lidí na západě kroutí očima nad podobně frikulínovskými filmečky, kde se protagonisté seznamují skrz The Smiths nebo White Stripes, nosí tašku přes rameno s odznáčky, mají polepené školní skříňky a chtějí bydlet v loftech. A konkrétně tohle je fakt až nechutně milé.