Traffic

Ještě po skončení druhé části jsem chtěl Carlosovi (podobně jako Baader-Meinhof Komplexu) vyčítat takzvanou "romantizaci teroristy". Měl jsem totiž během sledování chuť stát se revolucionářem, v luxusních hadrech bojovat proti kapitalismu, kouřit doutníky, pít whisky a klátit krásné levičácké aktivistky. Ve třetím dílu ale Assayas Carlose doslova myšlenkově i fyzicky vykastruje tak, že na nějaké zidealizované představy opravdu není místo. Nejhorším osudem teroristy totiž není mučednická smrt, ale naprostá ztráta relevance, a nejpotupnější situací pro muže je, když mu přestane fungovat jeho nádobíčko. _____ Budu opakovat, co tu už bylo řečeno jinými, ale Carlos měl podle mě být buď dvou a půl hodinový film nebo deseti-dvanáctidílný seriál. Snažit se zmapovat dvacet let v pěti hodinách a v nich se navíc snažit uvést množství postav a zdánlivě nesouvisejících událostí, se dost dobře snad ani nedá. _____ Mesrine zůstává neohrožen.

Téma dobré, až mě překvapuje, že něco takového vzešlo zrovna z Brazílie, která by se měla řadit mezi nastupující světové mocnosti a s dětmi, které ze všech stran slyší zprávy o konci světa a potřebují se vymezit vůči materialistickému způsobu života svých rodičů, by tu teoreticky neměli mít takový problém. Film ale nejvíc ze všeho selhává v provedení - místy je hrozně těžkopádný a doslovný (když postavy pronášejí věty s významem, který bychom si spíš měli ze sledování odvodit a nebýt jím mláceni přes hlavu), místy zase příliš nejasný a matoucí (řada scén, jejichž smysl a význam není z kontextu filmu zřejmý, stejně jako motivace postav) a není to pouze tím, že by středoevropský divák nechápal některá jihoamerická specifika. (Film není první částí trilogie, jak tvrdí propagační text, ale druhou - alespoň podle režisérky.)

Momentálně nenacházím slov, abych popsal tenhle skvost. To se prostě musí vidět a ten zničující závěr si prožít, ideálně na plátně. Myšlenka, že umění zachycuje nezachytitelné, tedy například lásku nebo duši, a že skrze něj dokážeme rozpoznat pravost svých emocí, není určitě nová, ale takhle přirozeně a účinně vsazená do příběhu nemá obdoby. Všichni umělci v podstatě žádají smrt o odklad, protože v jejich tvorbě přetrvává to, co do ní ze sebe vložili. Naprosto nechápu tvrzení některých lidí tady, že je snímek chladný nebo tlumený, naopak: něco tak hluboce emotivního jsem nezažil ani nepamatuju. Na Febiofestu jsou při tomhle promítání kapesníčky nedostatkové zboží. Triumvirát Mulligan, Garfield a Knightley boduje na plné čáře a minimálně první dva jmenovaní s přehledem potvrzují, že patří mezi absolutní špičku mladé herecké generace. Jednoznačně jeden z filmů roku 2010.

Skandinávská depka o (ne)zodpovědnosti a o tom, že temné scénáře sociální předurčenosti se naštěstí nemusejí vždycky uskutečňovat. Nemůžu si ale pomoct, čím více jsem se dozvídal o minulosti hlavní hrdinky, tím méně mě zajímala; ve druhé polovině filmu se totiž jen naplňuje poměrně předvídatelné vyprávěcí schéma, které v úvodu tak dobře a stísněně působí jako zlo bublající pod povrchem. Podobný pocit jsem měl u Vinterbergova Submarina, ale tam mě to ve svojí vykonstruovanosti a chtěnosti rušilo mnohem víc.

Sucker Punch je ze všeho nejvíc velmi odvážným konceptem a ambiciózním pokusem, který dost možná nevyjde tak úplně podle tvůrcových představ, ale v rámci blockbusterové kinematografie a Snyderovy vlastní tvorby představuje potenciálně zásadní mezník. Začít musíme už u samotného názvu filmu a propagace, která jeho uvedení provázela. Trailery slibovaly vysoce stylizovanou akční jízdu spoře oděných teenage dívek fantasmagorickými snovými světy a efektní souboje s obřími robotími samuraji, draky a zombie nácky – zkrátka splněný mokrý sen typického puberťáka, řekli byste si. Jenže upoutávky též vyhlašovaly „Nebudete připraveni“ a jak ukazují už první reakce, nejednalo se tentokrát jen o prázdné heslo a tuhle Podpásovku skutečně vydýchá jen málokdo. Snyder si totiž tentokrát dovolil doslova kopnout do koulí každého, kdo na takhle inzerovanou ptákovinu skutečně přišel do kina. _________ Všechny ty bombastické fantazie (největší divácké lákadlo) jsou totiž značně vytržené z vyprávěcí struktury filmu, připomínají spíše samostatné videoherní mise, a navíc ve svojí absurditě postrádají téméř jakékoli napětí. Vidíme je, kdykoli Baby Doll (Emily Browning) v prostředí imaginárního nevěstince zavře oči a začne „tančit“ pro potěchu ostatních – vzhledem k souvislostem se ale spíše jedná o formu prostituce. Z narativního i diváckého hlediska je tady tanec/akce drážděním a rozptýlením, či odvedením pozornosti. Snyder publiku doslova říká: „O tomhle ten film ve skutečnosti není, na tohle jste přijít neměli.“ Jistě by se také dalo mluvit o Sucker Punchi jako o ojedinělém muzikálu, který taneční a zpívaná čísla nechává jakoby v pozadí a prezentuje místo nich sérii nadpřirozených sekvencí, ale takové čtení nedává v kontextu celého filmu velký smysl. Souboje Baby Doll a ostatních děvčat s mixem těch nejšílenějších nerdích/geekovských představ v přímem spojení s psychickým znásilňováním na úrovni bordelu, jsou totiž především odvážným Snyderovým komentářem k tomu, jak subkultura fanoušků fantasy, sci-fi a komiksů pohlíží na ženské postavy. A tady přichází první obrovská komplikace, která vzniká v diváckém přijetí filmu. Naprostá většina tohoto cílového publika, do kterého se nakonec počítá i sám režisér, si totiž takový genderový problém, úzce spjatý s jejich milovanými alternativními světy, vůbec neuvědomuje. Kdykoli sledujeme Laru Croft v upnutých kraťáskách pobíhat s pistolí v ruce nebo Millu Jovovich ve spodním prádle kosit zombíky, nejedná se o nějaké bizarní feministické gesto, ale naopak o iluzi ženského osvobození, která spíše posiluje negativní společenské vzorce. A o této iluzi, o falešné emancipaci, je Sucker Punch především. Již zmiňovaný nevěstinec je ve skutečnosti blázincem – ústavem, kde se ženy musí podvolit mužům, jinak na ně čeká lobotomie. Tato výchozí „realita“, do níž my jako diváci při sledování jako první vstupujeme, je posledním dílkem mozaiky, která představuje komplexní metaforu, o níž se Snyder pokouší. Tím, že klade rovnítko mezi tyto tři popsané základní úrovně filmu a doslova je spojuje s lobotomickým účinkem na ženy a diváka, kritizuje sexismus, objektivizaci žen a mentální znásilňování žen, které se v podobě hollywoodských velkofilmů, nejrůznějších reklam nebo porna pravidelně objevuje v našem každodenním životě. _________ Zároveň je potřeba Sucker Punch vnímat v kontextu celé Snyderovy tvorby, kde je velmi častým tématem, procházejícím snad všechny jeho filmy, způsob, jakým se zpětně díváme na historii. Snyder si totiž uvědomuje, že v kolektivních představách lidí se misí skutečné události s jejich filmovými interpretacemi; film je moderním tvůrcem mýtů, který má snad největší reálný dopad. Proto je 300: Bitva u Thermopyl hlavně fašistickou fantazií zaslepeného neokonzervativce, ve které se to v perské armádě hemží samými monstry, prostopášníky nebo invalidy, proto jsou Watchmeni alternativním pohledem na americké dějiny a to, jak je utváří válečné a jiné akční filmy. Stejně tak nešetří Sucker Punch bohatým symbolismem, když zaměňuje draky a letadla, zombie a vojáky první světové, a dokonce nabízí téměř dokonalou CGI rekonstrukci zkázy vzducholodi Hindenburg. _________ Bohužel, Sucker Punch v podobě, v jaké je uváděn do kin, není ideově úplně konzistentní a Snyder musel podle všeho udělat některé podstatné kompromisy, aby film vůbec mohl prodat. Chybí například jím zamýšlený závěr, se kterým si prý diváci na testovacích projekcích neuměli poradit, a nahrazuje jej monolog jedné z postav, určený přímo publiku. V něm se dozvídáme, že my sami jsme páni své vlastní reality a vše je v našich rukou, což bohužel vyznívá jako poměrně banální poselství v reklamním stylu „Když na to máš, tak to ukaž.“. To je navíc v rozporu s onou emancipační iluzí, která je jinak nejzásadnějším tématem filmu. Částečně to jde i na vrub samotnému Snyderovi a druhému spoluautorovi scénáře, kterému sice nelze vyčítat záměrný patos, ale celkovou mírnou nemotornost ano. Nezbývá tedy než doufat, že ohlašovaný režisérský sestřih vyjasní některá, v tuto chvíli hůře čitelná místa, a nabídne ucelenější autorskou vizi._________ Přes všechny nedostatky, které Sucker Punch nemůže popřít, je to totiž pořád ambiciózní a svého druhu unikátní projekt, který získává na skutečné zábavnosti až ve chvílích, když vyjdeme z kina a začteme se do rozhořčených reakcí, nebo začneme diskutovat o tom, co jsme vlastně viděli. Ze všech Snyderových filmů tento nejvíc funguje v tzv. meta rovině, kdy názory jednotlivých diváků vypovídají více o nich samých, než o filmu. Minimálně na podvědomé úrovni Sucker Punch funguje jako znepokojivá provokace, u níž je o to cennější fakt, že se odehrává na výsostně hollywoodské půdě a ne v zapomenutých končinách artových festivalů. Skutečnou podvratnost takového pokusu bude muset nakonec odhalit čas, ale je pravděpodobné, že s dalšími rozšířenými verzemi se postupně tahle podpásovka s velkým P všeobecně etabluje jako dobře maskovaná satira ve stylu Hvězdné Pěchoty, a zároveň jako kultovní guilty pleasure. Extrémně zpomalené akční scény už ale nikdy nebudou jako dřív. _________ Další článek na téma zde

Noun 1. cypher - a mathematical element that when added to another number yields the same number; a quantity of no importance; a person of no influence; a secret method of writing ______ Natali ve svém druhém celovečeráku tematicky navazuje na úspěšnou Kostku, kde byla rovněž hlavním motivem hra člověka o přežití ve světě korporací. A dochází přitom k velmi podobným závěrům: osvobozen může být pouze ten, kdo stojí na úplném okraji společnosti, nejlépe ten, kdo se vzpírá jakýmkoli standardům/označením, a postrádá tak sociální roli. Byrokratickým bludištěm Kostky nakonec úspěšně proleze blázen/génius (tady se ta hranice už stírá), v Cypheru se jde ještě trochu dál a klade se důraz na zničení informací, které o osobách systém skladuje. Nejen že je třeba "být nikým", ale zároveň je nutné po sobě vymazat všechny stopy. Protože není možné se narodit "mimo systém", nevyhnutelně jím musíme projít, ale jen tehdy, kdy "prozřeme" a uvědomíme si, že je to všechno jenom hra (tady připodobněné k šachám), můžeme začít uvažovat o tom, že se jí přestaneme účastnit.

K tomuhle dokumentu nelze přistupovat jako k výukovému/naučnému, ale spíš jako k prakticky-filozofickému příspěvku do debaty o tom, jak vést vlastně život. Někomu to může připadat jako náborový leták do tantrických kurzů, jinému může vadit ta kolikrát až bulvární honba za zprostředkováním těch pravých, nefalšovaných emocí (a do určité míry to jsou námitky oprávněné), ale Tantra za necelých 80 minut naštěstí zvládne předat i řadu myšlenek, které značně nabourávají to, jak většina z nás vede vztahy a zachází sama se sebou, že už jen jejich vyřčení je tady třeba ocenit.

Ráj pro všechny cinefily, psychology, filosofy a další nejrůznější "overthinkery", peklo pro většinu ostatních. (Alespoň soudě dle projekce na Cinema Conspiracy v Aeru, kde lidé už po půl hodině opouštěli sál a po skončení se vedle mě ozvalo zoufalé: "Tak tohle překonalo i Strýčka Búnmího.")

Pokleslé žánry jako béčkové sci-fi/horor jsou často matoucí, protože na první pohled nenabízejí nic jiného než nenáročnou zábavu a diváci jsou u jejich sledování naučeni podvědomě "vypínat mozek". Hororové filmy jsou však ale už ze svojí podstaty sondou do strachů, které aktuálně panují ve společnosti; nočních můr, které vyplavou na povrch poté, co se dobrovolně necháme "uspat" v temném kinosálu. Sci-fi má zase neodmyslitelnou spojitost s filosofií, když především spekuluje, zabývá se tím "co kdyby" a obvykle zároveň vychází z toho, "co je". Symptom Pandorum je obojím, a byla by proto chyba se mu podrobněji nevěnovat. (Komentář může obsahovat SPOILERY.) __________ Nejprve bychom si měli definovat, co je to vlastně "symptom". Symptom bývá často zaměňován přímo za samotnou nemoc, ale mnohem víc je zakódovanou zprávou, kterou je třeba rozluštit a pochopit, abychom zjistili, co sami sobě sdělujeme. Symptomy vznikají ve chvíli, kdy se naše podvědomí rozhodlo, že je třeba radikálně změnit životní styl/uvažování, ale naše vědomí to nevzalo v potaz. Symptomy může spustit zdánlivě bezvýznamná událost, která má ale obvykle spojitost s nějakým minulým, potlačeným traumatem. Jakmile situaci zařadíme do kontextu a pochopíme spojitost přítomnosti s minulostí, získáme nad symptomy převahu a tím, jak se následně vyrovnáváme s traumatem, symptomy slábnou. Co tedy znamená Symptom Pandorum? Film od samého začátku sleduje dvě postavy, které se ukážou být jako klíčové - symbolizují klasický souboj nového pořádku (Bower) se starým (Payton/Gallo), který musí být překonán. Gallo je tím, co by Žižek nazval "imaginárním otcem"; mužskou postavou, která se stává přímo ztělesněním falu, a tady konkrétně nabývá až mytických rozměrů. Jako diváci se dozvídáme, že Gallo kdysi jako mladý neunesl zprávu o zničení Země (důvod není známý, patrně jaderná exploze, ale není to podstatné) a pod vlivem Pandora zabil dva zbylé vedoucí členy posádky. Následně se stal jakýmsi Bohem na Elysiu, když probudil většinu pasažérů z hibernace a začal jim vládnout. Poté se zřejmě z nudy opět sám uložil ke "spánku". Destrukce Země je ve filmu metaforou pro to, čemu se dnes říká "konec dějin" - tedy stav jakéhosi bezčasí, tak typický pro postmoderní kulturu a nejrůznější formy nadnárodního kapitalismu. Je příznačné, že do tohoto stavu se oba již zmínění hrdinové v samotném začátku "probouzí" a trpí přitom selektivní ztrátou paměti - jsou si vědomi toho, jakou úlohu na palubě lodi plní (znají svoji sociální funkci), ale už např. neví, jak se jmenuje jejich bratr, nebo kde skončila jejich přítelkyně. Jsou bez identity. (Pokud přirovnání dotáhneme ještě dál, takoví lidé jsou jakýmsi ztělesněním svých profilů ze sociálních sítí, kde je jejich osobnost redukována na nejrůznější předvybrané statusy a nicneříkající, ze souvislostí vytržené fotografie. Životem na Facebooku se uživatelé stávají dvojrozměrnými "lidmi podle (asociála) Zuckerberga", přičemž je pravděpodobné, že profil našich "přátel" nakonec utváří naši představu o nich víc, než oni samotní. Bower a Payton/Gallo jsou v úvodu takovými "oživlými profily".) Dále se ve filmu dozvídáme, že lidé, které Gallo před staletími probudil, se postupně adaptovali na život v lodi (už ze Země byli naočkováni, aby se rychle dokázali přizpůsobit prostředí na nové planetě) a vzhledem k podmínkám se z nich nemohlo stát nic jiného, než kanibalové (monstra). V této fázi interpretace se nabízí srovnání s euro-americkou civilizací, která, stejně jako mikrokosmos lodi Elysium, si buď hraje na Boha, spí, nebo požírá sama sebe a okolní svět. Tím, jak si postavy čím dál víc uvědomují kým skutečně jsou, se musí vyrovnat s traumaty minulosti a řešit problémy, které představuje ztráta kontinuity (destrukce Země) a představy, jak má vlastně vypadat nová budoucnost lidstva. Pokud zmizí jakékoli vazby na historii, opravňuje nás to určovat si naše vlastní pravidla, naši vlastní morálku? Pokud přestávají existovat lidé, zaniká zároveň i Bůh? Samé složité otázky a tak málo odpovědí... 4½.

Můj vztah k The Social Network (TSN) se rodil poměrně komplikovaně. Bezprostředně poté, co jsem film viděl koncem loňského roku v kině, jsem sice věděl, že jsem se setkal s něčím absolutně precizním a výjimečným, ale nedokázal jsem si nějak rozumně odůvodnit proč. Navíc jsem měl problém vyrovnat se s chladnou odtažitostí filmu, která je tu patrná víc než kdy jindy u Finchera, a také s poměrně náhlým koncem. Až napodruhé, kdy jsem věděl, do čeho jdu, to do sebe všechno zapadlo a je mi jasné, že TSN s časem už jenom poroste. Přestože by se v tuto chvíli mohlo zdát, že o tomto filmu už bylo řečeno vše, pokusím se přece jen o několik svých poznámek. ___________ Faktem je, že nerdi se sice už před časem nadobro stali součástí popkultury a plnohodnotnou cílovou skupinou, na kterou začal cílit i Hollywood, ale nikdy se jim nedostalo takového portrétu jako tady. Vezměme si, které postavy jsou nejvíce charakteristické pro tento fenomén: Sheldon z TBBT, Michael Cera (Scott Pilgrim a další, v podstatě všechny jeho role), některé postavy od Apatowa. Všechny nesou větší či menší komediální podtón, kde se sice berou v úvahu typické "nerdí" vlastnosti, ale buď se z jejich absurdního vyobrazení nepokrytě střílí, nebo se považují za slabost, kterou je třeba překonat (a např. získat holku). Eisenbergův Zuckerberg sice zdaleka není dokonalý a trpí těmi samými "charakterovými vadami" (neschopnost empatie, sociální neobratnost, pocit nadřazenosti, sklony k autismu), ale právě díky nim (ne navzdory) dokáže stvořit nový celospolečenský fenomén a mít navrch v soudních tahanicích. Je jenom logické, že principy, na kterých (teoreticky) fungují vztahy ve společnosti, dokáže odhalit a využít jich ten, kdo se jich neúčastní (nerd) a může tedy z odstupu vše pozorovat. Asociálnost vede ke kreativitě. V tomto ohledu je "Facebook movie" skutečně jistou aktualizací Občana Kanea, když klasický, ryze americký narativ "Rise to Power" (vzestup k moci) spojuje s dnešním zeitgeistem. ___________ Oblíbené klišé, které říká, že TSN zároveň vystihuje, jak v novém století komunikujeme, je do určité míry zcela jistě pravdivé. Neuvěřitelně svižné dávkování informací dosahuje vrcholu v jedné z úvodních sekvencí, kdy Zuckerberg programuje Facemash a zároveň o tom bloguje. Jeho multitasking se zrcadlí v kulometné rychlosti střihu a monologů, které obsahově ani kvantitativně nelze pojmout a ani to není režisérovým cílem. Podobně formálně radikální byl i Gamer, jehož nepřehlednost rychle po sobě jdoucích záběrů téměř vytvářela nový estetický tvar a symbolizovala nemožnost se plně orientovat v zahlceném virtuálním prostoru. Ve filmu je také neustále přítomná síla mediální reality, která má v době maximální propojenosti lidstva nebývalý dopad na realitu fyzickou. Hrdinové filmu (především ústřední trio Saverin, Parker a Zuckerberg) tak musejí bojovat nejen sami se sebou, ale také se svým mediálním obrazem, který může jednoduše zničit vše, co do té doby budovali. ___________ Nezvykle minimalistické herectví Eisenberga se soustřeďuje v závěrečném záběru, kde se v jeho obličeji neobjevuje žádný náznak konkrétní emoce a naopak se zde nechává volné pole pro diváka, od kterého se očekává aktivní spoluúčast a záměrně se zde ponechává interpretační nejednoznačnost. ___________ (Bonusové DVD rulez)