LeoH

Weir si svoje Stezky slávy* natočil při vší velkoleposti (vyvzdorované na zoufale neadekvátním rozpočtu) prostě a účinně: V hlavní roli krajina, běžecká rivalita a sotva načaté životy kluků, kterým prodali jako prima dobrodružství a věc vlastenecké cti válku, k níž čerstvě založený australský stát (BTW ještě mladší než ti kluci) přišel jako slepej k houslím. Atmosféru dotváří divoká kombinace Jarra, neobaroka, Bizeta a Maye, účinná navzdory tomu, jak strašně to ty osmdesátkové synťáky vážou k době vzniku. ****1/2

Mnoho milých momentů, břitkých replik i milostného napětí, ale tak nějak mi přišlo, že skvělé obsazení musí dotahovat nedostatky ne úplně dopečeného scénáře – tak třeba o Tracyině nepříjemných osobnostních rysech se toho sice hodně namluví, ale vidět na ní nejsou (asi se tu kalkulovalo s dobovou pověstí samotné Hepburnové), tudíž ani její „proměna“ nepřináší žádnou zvláštní satisfakci; chudák ženich je snad až příliš přímočaře za nesympatického šášu a novinářská zápletka vyšumí do ztracena… Zkrátka, ač to má ambici být něco víc než screwballovka z „lepší společnosti“, ty vážnější podtóny se mě nějak nedotkly. Možná jindy v jiné náladě, zatím tak max. ***1/2.

Těšil jsem se, protože Kobylkáře jsem si docela užíval a ti měli být podle některých komentářů odvarem právě z Noci v opeře, ale buď s léty ztrácím poslední zbytky smyslu pro humor, nebo vůbec nejsem na takový způsob legrace stavěný – mám tu smůlu, že potřebuju, aby mě fór zastihl nepřipraveného. Když vím, že se může stát naprosto cokoli, resp. že se vždycky stane to nejšílenější, že do přeplněné kabiny budou přicházet další a další lidi, že Groucho někoho chytrácky setře každou větou atd. atp., místo hysterického smíchu se u mě dostavuje lhostejná apatie. V Kobylkářích mi řada věcí přišla vytříbenější a dotaženější – provázání skečů s dějem, načasování gagů, promíchávání slovního, fyzického a situačního humoru, ba i obligátní Chicovo číslo s klavírem a Harpovo s harfou. — Nepopírám, že párkrát jsem se přece jen zasmál, ale celkově ve mně zůstal vysloveně otrávený pocit a i když přičtu obdiv k množství nápadů a sympatie k anarchii, ve výsledku jsem s Nocí v opeře tak někde na **1/2.

… a jsem v pokušení přihodit i pátou, tahle tak trochu variace na Chaplinova Kida je totiž roztomilost sama a jestli jsem u prvního Bogdanovichova filmu váhal, co mi vlastně chce říct, a z druhého chytl takovou depku, že už se mi k němu nechce vracet, Paper Moon jsem si naopak okamžitě zařadil do škatulky opakovaně použitelných psychických povzbuzovadel a už teď se těším, komu všemu ho pustím a jak mu taky udělá dobře. Láskyplnou retro stylizací „předstařený“ biják, který už tím pádem snad ani dál stárnout nemůže – dneska by se nedal natočit o nic moderněji – má možná jedinou paradoxní vadu na kráse, a sice že ta idylka je snad až moc idylická; každé potenciální větší drama nebo silnější emoce se hned obrátí v žert, tíživá realita hospodářské krize je tu sice v náznacích přítomná, ale jen jako rozostřené pozadí a odrazový můstek k dalším duchaplnostem, jako ta rodina s porouchaným autem, kterou ústřední dvojice míjí na silnici. Zmíněný Chaplin tyhle věci myslím dokázal bez újmy na roztomilosti vyvážit o něco líp.

Eastwooda musel v půlce sedmdesátek pokousat nějaký humanistický chřestýš – místo tajemného málomluvného mstitele bez minulosti, popř. drsného policajta s ultrapravičáckými sklony, se najednou po plátně prohání coby tabák flusající měkkosrdcatá oběť unionistických vrahounů (ach, zas jednou ta identifikace samorostle čestných mužů s poraženým Jihem, táhnoucí se od Friga na mašině až k Benovi Hornovi z Twin Peaks), projevuje dojemnou chlapskou starost o různobarevnou partičku dobou semletých existencí (které mají bez výjimky vlastní charisma, chytlavé příběhy a touhy, jimž člověk nemůže nefandit) a drží k hrdým indiánským válečníkům dlouhé proslovy o hodnotě lidského života. Nevím, jestli je to nejlepší Eastwoodův film, jak se občas tvrdí, ale je to hřejivé, přístupné, díky střídání nálad dynamické, místy nadmíru humorné a přitom pořád skoro stejně stylové jako dolarová trilogie nebo Tulák.

Moje druhé setkání s pány bratry, proti Opičárnám kvalitnější fóry v méně smrtící kadenci (= mají čas vyznít), navíc se tentokrát jen tak nevrší jeden na druhý, ale vesměs posouvají dopředu děj, i v těch nejanarchističtějších scénách, čímž za mě prudce roste faktor zábavnosti. Není to ani tak poskákané co do stylu komiky, jednotliví Marxové dělají víc legrace spolu a míň každý sám za sebe – další velké plus. Jenom škoda, že to celé pro změnu padá na zadek v pěveckých a tanečních číslech, oč výpravnějších, o to nudnějších a zbytnějších, s čestnou výjimkou All God's Chillun Got Rhythm. Celkový dojem zkrátka lepší než minule, ale ani tentokrát mě to neláká k budoucím návratům, možná k pár nejvypečenějším výstupům. ***1/2

První setkání poznamenané pověstí – hodnou chvíli mi trvalo vůbec najít to správné rozpoložení (místo meditačního vplynutí mi běhaly hlavou věci jako á, tak tohle je ta slavná kamerová jízda), příště už budu vědět líp, jak na to koukat, ale už teď vím, že tohle je za mě Němcův vrchol, čisté hledačství prosté pozdějších póz a strojeností, baštím mu tu nerozpletitelnou (k rozplétání neurčenou) směs různých verzí reality, vzpomínek, představ, strachů i tužeb, sázených na plátno napřeskáčku tak, jak se vyčerpanému člověku střídají v mysli, a jsem zvědavý, kam mě zavede, až se do ní pořádně ponořím.

Ani Spielbergovi, ani Polańskému, ale Radokovi se podařilo hraným filmem vyjádřit nevyjádřitelné, zprostředkovat na plátně prožitek lidí, kteří se z běžného každodenního života plnoprávných občanů moderního státu propadli do pekla holokaustu, a přitom ani nesklouznout do exploatační popisné přehlídky emočně nezpracovatelných zvěrstev, ani to nepředstavitelné množství lidského utrpení nedegradovat na dojímavou stafáž v líbivém příběhu výjimečného jedince. Jeho obyčejní hrdinové nevyčnívají z davu víc, než je nutné k vybudování dramatické linky, spíš se v něm postupně rozpouštějí; s tím, jak iluze o odvratitelnosti zkázy berou za své a na povrch se dostává nevěřícnost, strach a pak už jen zoufalá snaha zachovat si život a lidství, lámou se civilně odehrané a nasnímané scény do expresivních obrazů a zvuků v mimořádné kombinaci divadelní a filmové stylizace, schopné přenášet pocity a myšlenky, na které je krátký sebedrsnější naturalismus i seberealističtější herectví. Tolik můj naprosto neadekvátní pokus popsat, jak se mnou Daleká cesta zacloumala; mohl bych se rozepisovat o kameře, která neestetizuje, ale vypráví, o rafinovaných střizích, o ruších precizně umístěných na to správné místo na ose mezi reálným zvukem a hudbou, o pocitu vědomé, cílené a hlavně fungující vyváženosti všeho možného včetně „starého“ a „nového“ herectví, o elegantním vyklouznutí z osidel tendenčnosti atd., ale to bychom tu byli do rána a stejně bych ten zážitek dost přesvědčivě nepopsal.

Hrozně rád bych si užil to kouzlo a nostalgii, o které tu píše tolik lidí, ale bohužel – nebavilo mě to jako kluka a jako dospělého už tuplem ne, vidím jen nesourodou hromádku atrakcí, kde skoro nic s ničím nedrží pohromadě a všechno jde hrozně po povrchu: úvodní historické okénko s patetickým komentářem, následující přehlídka kuriózních vynálezů z přelomu století jako vystřižená z magazínu 100+1, nezajímavě nasnímané závody úctyhodného počtu krásných starých motorek i auťáků naředěné naprosto jalovou romantickou zápletkou, názvuky grotesky i nadhozené rámování „high-tech“ 50. lety, které se v polovině filmu kamsi úplně vytratí. Občas někde kousek potěší, třeba skvěle nasimulované jakože archivní záběry v úvodním sestřihu, velebná pomalost závodících strojů nebo Hlinomazův zemitý hrabě Kolowrat, ale jako celek se to táhne odnikud nikam a nechává to za sebou pohozené nakousnuté motivy a neuzavřené dějové linky.

Upřímně řečeno, ony ty „žánrotvorné“ předkodexové gangsterky jsou ale strašně na jedno brdo – ve všech se opakuje stejná dějová kostra i jednotlivé peripetie, všechny jsou jistě svým způsobem autentické díky tomu, že vyprávějí tehdejšími prostředky o tehdejší žhavé současnosti, všechny přímočaře sázejí na diváckou atraktivitu zlobivých hochů, všechny to stejně průhledně vydávají za tepání zlořádů (tu vysvětlujícími titulky, tam nějakou tou neorganicky vlepenou scénou s rozhořčenými občany) – když jste viděli jednu, viděli jste všechny. Nicméně kdybych si měl teď zpětně tu jednu vybrat, byla by to nejspíš právě Hawksova Zjizvená tvář, která už je stylově vykrystalizovaná, velice slušně odsýpá, Paul Muni v hlavní roli strká živelností a šířkou hereckého rejstříku do kapsy Cagneye i Robinsony a působivost závěrečných scén v obleženém domě, kde se Hawks vrací k expresivitě němého filmu (míněno jen v dobrém – na vytřeštěné oči Ann Dvorakové hned tak nezapomenu), je zcela nadžánrová (alternativní konec se soudem a popravou je nejen pokrytecký, ale navíc tuhle působivost nepěkně rozmělňuje).