LeoH

Jako jednostránkový komiks by si to zachovalo všechno, co je na tom silného (tj. hlavně výtvarné pojetí), a neměl bych z toho pocit dobrého nápadu namazaného na příliš velký krajíc.

Není snad názornější způsob, jak si udělat představu o proměnách poválečné společenské atmosféry v českých zemích, než na vývoji tzv. klasické české filmové pohádky. Budovatelská Pyšná, zavile protiaristokratická, protigermánská a proticírkevní Se zlatou hvězdou, opatrně kritický Jasného Kocour a spousta dalších, hrajících všemi odstíny ideologie podle toho, kam zrovna politický vítr zavanul. Šíleně smutná se začala natáčet v šedesátém sedmém a dokončovala se někdy kolem pražského jara; krátké svobodné nadechnutí národa před srpnovým příjezdem bratrských tanků z ní přímo čiší. Oblíbená figurka popleteného krále, tentokrát zdvojená, už nekarikuje feudální ani buržoazní, ale soudobou domácí vrchnost; válečné nebezpečí už nemá tvář souseda Kazisvěta, ale vysoce postavených pletichářů na obou stranách; silné pacifistické ladění nepůsobí jako úlitba stranické linii, ale jako autentický odraz dobových nálad; lidový humor se mísí s povážlivě intelektuálním; ryze současnou hudbu nedodávají prověření vousatí akademici, ale devatenáctiletý(!) Jan Hammer ml., kterého po srpnu a emigraci čeká kariéra světového progresivního jazzmana a rockera. — No a teď bych se mohl pustit do výčtu desítek jednotlivostí, kterých se na téhle pohádce / rodinném filmu asi nikdy nenabažím, ale už je to nějaké dlouhé, tak jmenuju jenom Dibarborova šarmantního francouzského kata (a hlavně jeho dialogy s králem Dobromyslem), přiznám se, že z princeznina songu o tom, že slza z tváře padá, mě proti mé vůli a veškeré logice pokaždé mrazí (chci věřit, že je to závrať ze zatáček té prapodivně vystavěné a přitom tak přirozeně plynoucí melodie, ale skoro mi navíc přijde, že Vondráčková tady ze sebe jedinkrát v životě dokázala dostat stejně intenzivní výraz, jako její pěvecká i lidská antipodka Marta Kubišová ve svých nejlepších kouscích), a zbytek si už nechám pro sebe.

Po kalhotkách, autíčku a raketě jsou na řadě radiokomunikace a pozor – dosavadní krtkovo bezvýhradné nadšení technikou dostává první trhliny. — Tenhle díl jsem celé dětství znal jako němý, z dědovy 8mm promítačky, a fungovalo to výborně, neb mrněcí fantazie chybějící informace hravě doplní; to pak bylo v dospělosti s vlastními dětmi u VHSky divení, co to v tom rozhlase vlastně vysílají.

Můžu ocenit formální syrovost s různými nápaditými ozvláštněními (mrtvá těla + zvukové scény posledních okamžiků života obětí), ale neumím najít důvod, proč byl takto studeně popisný film o vraždění, bez jakéhokoli přesahu či hlubší psychologie, s minimálním a navíc očekávatelným příběhem, vůbec natočen, ani nevím, co může člověku dát jiného než chvilkové polechtání nervů.

Scenárista s Nastěnkou utratili celý rozpočet za drogy, takže na výpravu už nezbylo. Zato o stromy a lidi neměli Sověti nikdy nouzi a staré dobré triky pana Mélièse taky nezapomněli. Místy je to nepříčetné skoro montypythonovsky, ale bohužel jenom místy; přesto, pokud nedokážete být na svátky bez ruské pohádky a Mrazík se vám už přejedl, můžete zkusit tenhle úlet s mluvicí kozou a Kosťou Nesmrtelným v krizi střední věčnosti. Pro dovršení absurdity si k tomu pusťte české titulky pro neslyšící s perlami typu [ozývá se legrační vrčení připomínající vrtulník].

„Naše maminka a naše maminka vám vzkazujou, že máte dělat něco rozumnějšího“ byla u nás v rodině asi nejcitovanější filmová hláška vůbec. Tímhle dílem končí (a vrcholí) první „sezóna“ Medvědů, která unikátním způsobem spojovala legraci, poezii, bezbřehou fantazii a zvláštní druh nostalgie; zajímalo by mě, jestli by si byly stejné kvality uchovaly i další díly, nebýt Deylova předčasného odchodu.

Kodet dělá Chlestakova se ctí, ale to, jak Kačer popisuje v bonusech Pucholtovo pojetí "ušatý ňouma měnící se v monstrum", to člověku nedá spát. A že v původní koncepci to byla inscenace o strachu, si lze lehce představit, ale zároveň má Kačer recht, že do studiového záznamu to úplně neprolezlo. I tak ovšem jeho verze slouží té dodnes neskutečně aktuální dvousetleté hře o něco pokorněji a zároveň objevněji než efektnější Fedotovova.

Docela příjemná neonoirová jednohubka s dobrými dialogy a prima muzikou, ale předchozí Red Rock West bylo i bez erotických scén mnohem víc sexy.

Ona je to teda v zásadě teenagerská komedie přešitá pro cílovku 35+ a toho kultivovaného jazzíku na pozadí je tam místy otravně moc, ale stejně je to milý, umí to inteligentně rozesmát i roztesknět (nejvíc dojal tragický osud lahve Château Cheval Blanc 1961) a taky vynechat slova a spolehnout se na obraz, což je dneska docela vzácnost. 70 %.

Půvabné jednotlivosti se mi nesložily v uchopitelný celek. Asi to bude chtít opáčko, ideálně potom, co konečně překonám rozpaky vůči předloze, která za studentských dob sloužila kamarádům k poměřování čtenářských pinďourů. Zatím za *** ze slabosti pro Dublin a kvůli závěrečnému monologu.